Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.02.2014, sp. zn. 21 Cdo 1383/2013 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1383.2013.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1383.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1383/2013 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobců a) J. Ch. P., b) K. R., a c) J. B., všech zastoupených Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou se sídlem v Brandýse nad Labem, Komenského náměstí č. 56/10, proti žalované Mgr. I. P., zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská č. 949/32, o určení majetku ke dni smrti zůstavitele, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 279/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2010, č. j. 19 Co 112/2010-52, takto: I. Dovolání žalobců se odmítá . II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Milana Partíka, advokáta se sídlem v Praze 2, Slezská č. 949/32. Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.): Dovolání žalobců směřující pouze proti potvrzujícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.4.2010, č.j. 19 Co 112/2010, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9.12.2009, č.j. 32 C 279/2009-28, potvrzen v části, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že ke dni smrti zůstavitele Dr. Ing. S. P. „byl součástí jeho majetku nárok na vydání jedné poloviny nemovitostí, domu čp. na pozemku parc. č. 2233 a pozemku parc. č. 2233, v kat. území V., obec P., zapsaných na LV č. 1917 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha“, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu [ve znění účinném do 31.12.2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jeno.s.ř.“], neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25.2.1948 do 1.1.1990 bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech a která proto mohla žádat o vydání věci podle restitučních předpisů, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou (srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.1.2009, sp. zn. 28 Cdo 4983/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.6.2013, sp. zn. 21 Cdo 2449/2011). Podobně Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že „žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství“, neboť pouze v rámci restitučních předpisů bylo možné zpochybnit správní akt nebo dosáhnout určení jeho neexistence, a to bez ohledu na to, zda byl přechod vlastnictví promítnut do zápisů ve veřejných rejstřících k tomu účelu určených či nikoliv (srov. závěry přijaté ve Stanovisku Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod číslem 477, ročník 2005). Proto závěr odvolacího soudu, že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť „jejich právní postavení by se nemohlo zlepšit“, když „výsledek pravomocně skončeného restitučního řízení nemohou zvrátit“, je správný. Rozhodnutím odvolacího soudu tak nemohlo být dotčeno ani ústavně zaručené právo žalobců „vlastnit a dědit majetek“, jak žalobci mylně dovozují ve svém dovolání. Namítají-li žalobci, že vlastnické právo žalované k předmětným nemovitostem pravomocně nevzniklo, neboť „nedošlo k vkladu do katastru nemovitostí“, pak přehlíží konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR, podle níž vlastnické právo oprávněné osoby vzniká na základě pravomocného rozhodnutí soudu, jímž bylo vyhověno žalobě o uložení povinnosti povinné osobě uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti, a že v těchto případech se vlastnické právo do katastru nemovitostí zapisuje záznamem, nikoliv vkladem (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 530/2009, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod číslem 147, ročník 2010, a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010). Protože dovolání žalobců proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalobci jsou proto povinni nahradit společně a nerozdílně náklady vzniklé žalované v souvislosti se zastoupením advokátem (spojené s vyjádřením k dovolání žalobců). Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 o.s.ř. nebo §149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 17.4.2013, č. 116/2013 Sb., dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud ČR za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokát Mgr. Milan Partík osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Přiznanou náhradu nákladů v celkové výši 6.413,- Kč jsou žalobci povinni zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokáta Mgr. Milana Partíka, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (§160 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 24. února 2014 JUDr. Roman Fiala předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/24/2014
Spisová značka:21 Cdo 1383/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1383.2013.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dědické řízení
Konfiskace
Přípustnost dovolání
Vlastnictví
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012
§237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19