ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1632.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1632/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce S. F. , zastoupeného JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Prostorná č. 811/4, proti žalované M. K. , zastoupené Mgr. Vladimírem Soukupem, advokátem se sídlem v Ostravě, Francouzská č. 6167/5, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 11 C 177/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2012 č.j. 11 Co 208/2012-296, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 občanského soudního řádu):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.5.2012 č.j. 11 Co 208/2012-296, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 31.10.2011 č.j. 11 C 177/2008-238, kterým bylo určeno, že žalovaná není dědičkou po M. H., zemřelém dne 5.3.2008, a kterým bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci na náhradě nákladů řízení 19.988,- Kč k rukám advokátky JUDr. Aleny Porostlé a aby zaplatila České republice "na účet Okresního soudu ve Frýdku - Místku na znalečném" 37.350,- Kč, a jímž bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.600,- Kč k rukám advokátky JUDr. Aleny Porostlé, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání žalované nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Z hlediska závěru odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) o neplatnosti závěti ze dne 18.10.2006 pořízené M. H., zemřelým dne 5.3.2008, podle ustanovení §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák."), protože zůstavitel v době pořízení závěti trpěl duševní poruchou, která nebyla přechodného rázu a která jej činila k tomuto úkonu neschopným, je rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. například zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.11.1977 sp. zn. Cpj 160/76, uveřejněnou pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979, zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 4.4.1979 sp. zn. Cpj 169/78, uveřejněnou pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979) a nemá tedy po právní stránce zásadní význam.
Námitky dovolatelky, že soud prvního stupně (s jehož skutkovým stavem a skutkovým a právním závěrem se odvolací soud ztotožnil) nesprávně posoudil otázku způsobilosti M. H., zemřelého dne 5.3.2008, k právním úkonům jako otázku předběžnou a zbavil zůstavitele způsobilosti k právním úkonům zpětně v rozporu se zásadami konstitutivního rozhodnutí, nejsou důvodné. Dovolatelka zjevně přehlíží, že pro závěr odvolacího soudu o neplatnosti závěti zůstavitele ze dne 18.10.2006, vycházející výlučně z ustanovení §38 odst. 2 obč. zák., podle kterého je neplatný i právní úkon zletilé fyzické osoby, která jedná v duševní poruše, jež ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou, aniž by u této fyzické osoby došlo podle soudního rozhodnutí ke zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům, nebylo - za situace, kdy zůstavitel nebyl za svého života rozhodnutím soudu zbaven způsobilosti k právním úkonům a ani nebyl v této způsobilosti omezen - posouzení způsobilosti zůstavitele k právním úkonům významné, a proto tyto námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatelka uplatňuje také dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že sám revizní znalecký posudek ze dne 2.11.2010, který byl "k přípisu soudu zcela zásadně změněn doplněním ze dne 4.3.2011", nebyl při jednání proveden jako důkaz a žalovaná o něm "nebyla zpravena". Podstatou ostatních námitek (spočívajících zejména v tom, že revizní znalci na základě totožných podkladů změnili závěr revizního posudku, že tento posudek je zjevně vnitřně rozporný, neboť popírá jednoznačné a zcela srozumitelné informace a "fabuluje" skutečnosti nové, a tedy vůbec není znaleckým posudkem ve smyslu ustanovení §127 o.s.ř., a že obsahuje nepřípustné právní závěry o nezpůsobilosti zůstavitele pořídit závěť) je projev nesouhlasu s tím, jak soud provedený důkaz hodnotil a jaká z něho učinil skutková zjištění. Námitky žalované v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Protože tyto námitky uplatněné žalovanou v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není - jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. - způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, jíž uplatňuje zmatečnostní vadu (namítá-li, že rozsudek soudu prvního stupně vydal "vyloučený soudce", neboť o nepodjatosti soudkyně lze pochybovat s ohledem na "objektivní skutečnost, že žalobce pracuje ve vedoucí funkci v rámci správy soudu prvního stupně", a také na "formu narace a rekapitulace provedených důkazů v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně" z hlediska označení svědků navržených žalovanou a žalobcem), neboť zmatečnostní vady nejsou (podle právní úpravy účinné již ode dne 1.1.2001) způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.). Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2005 sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněném pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006). Uvedený předpoklad v projednávané věci však naplněn není, neboť - jak uvedeno výše - dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, a to ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 2 věty první a odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. května 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu