ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1702.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 1702/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce T. K. , zastoupeného JUDr. Milošem Hejmalou, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského nám. č. 603/ 4, proti žalovanému Hošek Motor a. s. se sídlem v Brně, Žarošická č. 17, IČO 63484463, zastoupenému JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše č. 1932/13, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 143/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 15 Co 211/2013-400, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2013, č. j. 15 Co 211/2013-400 , není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce výkladu ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z hlediska naplnění míry intenzity porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a způsobu hodnocení míry této intenzity srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001, anebo právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a na nichž odvolací soud založil svůj právní závěr o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 6. 5. 2008, namítá nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem, předestírá vlastní skutkové závěry a polemizuje s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování intenzity porušení povinnosti žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Namítá-li dovolatel s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011 (který byl uveřejněn pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013) , že se odvolací soud při řešení otázky neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), pak přehlíží, že soudy v jím zmiňované věci vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje) než v projednávané věci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. července 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu