ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1863.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1863/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně CHMP VELKOMORAVIA, spol. s r.o. se sídlem v Brně, Brožíkova č. 14, IČO 60696842, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové č. 767/62, proti žalovaným 1) GE Money Bank, a.s. se sídlem v Praze 4 - Michli, Vyskočilova č. 1422/1a, IČO 25672720, a 2) GAREN dražební s.r.o. "v likvidaci" se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Zámecká č. 488/20, IČO 25552830, o 8.611.469,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 257/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2013 č.j. 16 Co 389/2012-393, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalované společně a nerozdílně zaplatily 8.611.469,80 Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaná 2) provedla dne 7.10.2002 na návrh žalované 1) veřejnou nedobrovolnou dražbu nemovitostí žalobkyně "v k.ú. L. - stavbě s pozemkem o výměře 438 m 2 zapsané na LV č. 1136 v katastru nemovitostí vedeném KÚ B." k uspokojení pohledávky z úvěru, který žalobkyni poskytla žalovaná 1) podle smlouvy o úvěru ze dne 13.8.1997 reg. č. 019751432 ve výši 6.000.000,- Kč a který byl zajištěn zástavním právem zřízeným k uvedeným nemovitostem podle zástavní smlouvy ze dne 3.9.1997 reg. č. Z/019751432. Nemovitosti vydražil za cenu 4.600.000,- Kč Ing. B. H.; vyvolávací cena dražených nemovitostí byla stanovena ve výši 1.750.000,- Kč, neboť byly oceněny "na objednávku" žalované 2) soudním znalcem Ing. Ladislavem Vágnerem ve výši 3.500.000,- Kč. Žalobkyně má za to, že skutečná hodnota byla "nepoměrně vyšší", když znalec Ing. Vladimír Fiřt je v roce 1996 ocenil částkou 13.150.000,- Kč a v posudku znalce Ing. Antonína Pochylého ze dne 20.7.2002 byla jejich cena stanovena ve výši 14.500.000,- Kč, a za odpovídající cenu je žalobkyně mohla - kdyby nedošlo k jejich veřejné nedobrovolné dražbě - prodat, například Tukový průmysl Praha a.s. byl "ochoten akceptovat kupní cenu ve výši 12.500.000,- Kč". Podle názoru žalobkyně jí následkem prodeje nemovitostí ve veřejné nedobrovolné dražbě vznikla škoda ve výši rozdílu mezi "reálně a minimálně dosažitelnou kupní cenou" ve výši 12.500.000,- Kč a částkou 4.244.265,10 Kč, která se "provedením dražby dostala žalobkyni jako neplnohodnotný ekvivalent nemovitostí", tj. ve výši 8.255.734,90 Kč, a ve výši 355.734,90 Kč představující náklady dražby, jež byly uhrazeny z ceny dosažené vydražením. Odpovědnost žalované 1) za škodu žalobkyně dovozuje z porušení tzv. prevenční povinnosti podle ustanovení §415 občanského zákoníku, spočívající v tom, že si jako zástavní věřitelka byla vědoma toho, že "provedení nedobrovolné dražby za podmínek, kdy zveřejněná cena nemovitostí a výše vyvolávací ceny neodpovídá reálné ceně nemovitostí, ovlivní nepříznivě okruh zájemců dražby a cenu dosaženou vydražením", že se žalobkyně "snaží nemovitosti prodat dobrovolně", že žalobkyně "má zájemce o koupi nemovitosti za cenu odpovídající jejich hodnotě", a že se žalobkyně dostala "do tíživé finanční situace ne vlastním přičiněním". Žalovaná 2) odpovídá podle názoru žalobkyně za škodu jednak z důvodu porušení tzv. prevenční povinnosti podle ustanovení §415 občanského zákoníku, neboť "nedbala" na upozornění žalobkyně, že "provedení nedobrovolné dražby za podmínek, kdy zveřejněná cena nemovitostí a výše vyvolávací ceny neodpovídá reálné ceně nemovitostí, ovlivní nepříznivě okruh zájemců dražby a cenu dosaženou vydražením" a že "cena nemovitostí stanovená znaleckým posudkem odhadce Ing. Ladislava Vágnera ze dne 27.7.2002 ve výši 3.500.000,- Kč neodpovídá ceně nemovitostí", protože "jejich pořizovací cena a investice do nich mnohonásobně překračovaly tuto částku" a protože znalecký posudek Ing. Antonína Pochylého ze dne 20.7.2002 "hodnotil cenu nemovitostí na částku 14.500.000,- Kč", jednak proto, že v rozporu s ustanovením §13 odst.1 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nezajistila "řádné ocenění nemovitostí cenou v místě a čase obvyklou a nevynaložila veškeré úsilí, aby vzniku škody na straně žalobkyně zabránila".
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21.2.2005 č.j. 38 C 257/2003-86 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení 191.834,- Kč k rukám advokáta Mgr. Davida Fiedlera a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že podle smlouvy o úvěru ze dne 13.8.1997 právní předchůdkyně žalované 1) Agrobanka Praha a.s. poskytla žalobkyni úvěr ve výši 6.000.000,- Kč a že k zajištění této pohledávky bylo podle zástavní smlouvy ze dne 3.9.1997 zřízeno zástavní právo k nemovitostem žalobkyně označeným jako "pozemek parc. č. 236/3 v kat. úz. L., obec B."; protože žalobkyně vrátila úvěr jen zčásti, přistoupila žalovaná 1) v souladu s ustanovením §165a občanského zákoníku k uspokojení své pohledávky "prostřednictvím veřejné dražby zastavených nemovitostí" provedené podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), aniž by bylo právně významné, proč se žalobkyně ocitla se splácením úvěru v prodlení. Žalovaná 1) své povinnosti (tvrzené žalobkyní) neporušila, neboť ohodnocení nemovitostí pro účely úvěru provedené v roce 1997 ve výši 8.000.000,- Kč "bylo starší 5 let", "ostatní poukazy žalobkyně na vysokou cenu nemovitostí nebyly žalované 1) ničím konkrétním doloženy" [žalobkyně nikdy nepředložila žalované 1) posudek znalce Ing. Antonína Pochylého z roku 2002] a žalovaná 1) neměla "důvod pochybovat o správnosti ocenění aktuálního". Žalovaná 2) jako dražebník zajistila ve smyslu ustanovení §13 odst.1 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) odhad ceny předmětu dražby znalcem Ing. Ladislavem Vágnerem a z jeho "odhadu z 27.7.2002 (stanovícím obvyklou cenu k tomuto dni)" vycházela při dražbě konané dne 7.10.2002. Dražebník není podle názoru soudu prvního stupně "osobou odborně způsobilou a zákonem aprobovanou k tomu, aby sám provedl odhad ceny nemovitosti nebo aby přehodnocoval správnost odhadu znalce". Za škodu by dražebník mohl z důvodu porušení povinnosti podle ustanovení §415 občanského zákoníku odpovídat, jen kdyby "věděl o nesprávnosti znaleckého posudku, o nějž se opírá, nebo měl o jeho správnosti pochybnosti odůvodněné konkrétními skutečnostmi, a tyto pochybnosti neodstranil"; žalovaná 2) v projednávané věci takové pochybnosti mít nemohla, neboť žalobkyně se i vůči ní "omezila na obecné protesty proti dražbě" (posudek znalce Ing. Antonína Pochylého ani jí nepředložila) a "poukaz na cenu v kupní a zástavní smlouvě z roku 1997 nebyl s to aktuální posudek znalce Ing. Vágnera zpochybnit". Protože žalovaná 1) "při uspokojování své pohledávky" a žalovaná 2) "při provádění dražby" své povinnosti neporušily, nemá žalobkyně právo na požadovanou náhradu škody.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.10.2005 č.j. 54 Co 388/2005-118 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 160.730,- Kč s "19% DPH" k rukám advokáta Mgr. Davida Fiedlera a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyni "škoda nevznikla". Tvrzení žalobkyně o vzniku škody totiž vychází z předpokladu, že "nemovitosti bylo v daném místě a čase možno prodat za cenu vyšší, než jaké bylo dosaženo v dražbě, konkrétně nejméně za cenu 12.500.000,- Kč, kterou údajně nabídl Tukový průmysl Praha, a.s. a která se blíží odhadu znalce Ing. Pochylého (14.500.000,- Kč)". Uvedený předpoklad je však chybný, neboť "jakýkoli znalecký posudek ohledně předpokládané tržní ceny nemovitosti (tedy ceny, kterou by bylo možno v daném místě a čase dosáhnout prodejem) je pouhým odhadem", jehož přesnost "je možno prověřit porovnáním s odhadem jiných znalců, nicméně jistotu lze získat teprve tehdy, dojde-li skutečně k prodeji věci, za předpokladu, že byl proveden transparentním a pro dosažení nejvyšší ceny vhodným způsobem". Prodej nemovitosti ve veřejné dražbě (za "předpokladu dodržení zákonných požadavků na její zajištění a průběh") je podle názoru odvolacího soudu "optimální metodou pro zjištění reálné tržní ceny v místě a čase", protože "vylučuje možnost dohod mezi prodávajícím a kupujícím ohledně kupní ceny a případných zvláštních podmínek včetně subjektivních vlivů" a protože "samotná metoda dražby spočívající v postupném zvyšování nabídek přihazováním vytváří podmínky pro dosažení skutečně nejvyšší dosažitelné ceny"; vyplývá z toho mimo jiné, že "nižší vyvolávací (a odhadní) cena by měla být pro výsledek dražby příznivější než ceny vyšší (může přilákat větší okruh zájemců než cena vyšší)" a že "právě cena dosažená v dražbě byla cenou v daném místě a čase reálně dosažitelnou". Posudky pro žalovanou 2) a žalobkyni navíc nejsou zpracovány "stejnou metodou", což vysvětluje značné rozdíly mezi nimi, a "metoda" použitá znalcem Ing. Antonínem Pochylým "patrně nebyla optimální pro stanovení ceny tržní, což se ukázalo po následném prodeji nemovitosti". Odvolací soud uzavřel, že otázka, zda mohla žalobkyně dosáhnout vyšší ceny "přímým prodejem nemovitostí údajnému zájemci - firmě Tukový průmysl Praha, a.s.", má "význam jen akademický"; přistoupila-li žalovaná 1) k uspokojení své pohledávky prodejem zástavy ve veřejné dražbě, byl "takový postup plně legální bez ohledu na tvrzení o tom, že mohla být dosažena cena vyšším přímým prodejem". Podle názoru odvolacího soudu navíc výsledky dokazování "nepotvrdily" tvrzení o skutečném zájmu Tukového průmyslu Praha, a.s. o koupi nemovitostí v době konání dražby, neboť lze dovodit, že, "jestliže zmíněná firma původně o koupi nemovitostí zájem měla, posléze (nepochybně již v době vyhlášení dražby) tu takový zájem nebyl". Protože "nebyl prokázán vznik škody", nemůže být žaloba důvodná.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 25.4.2007 č.j. 21 Cdo 732/2006-143 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud odmítl v první řadě názor odvolacího soudu, podle kterého "právě cena dosažená v dražbě byla cenou v daném místě a čase reálně dosažitelnou". Poté, co dovodil, že škoda je v právní teorii a soudní praxi definována jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a která je objektivně vyjádřena v penězích, a že, došlo-li v příčinné souvislosti s neoprávněně podaným návrhem na provedení veřejné nedobrovolné dražby, s porušením ustanovení zákona o veřejných dražbách nebo se zaviněným porušením jiné právní povinnosti k tomu, že poškozený jako zástavní dlužník pozbyl své vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby (protože vydražitelovo vlastnické nebo jiné právo k předmětu dražby nebylo a již nemůže být zpochybněno), skutečná škoda vzniklá zástavnímu dlužníku se odvíjí od obvyklé ceny předmětu dražby (zástavy), dovolací soud zdůraznil, že cenu dosaženou vydražením ovlivňují (mohou ovlivnit) nejen úroveň skutečně dosahovaných cen při prodeji stejného nebo obdobného majetku na tuzemském trhu v rozhodné době, ale i další skutečnosti, jako například okolnosti, za nichž byla dražba připravena a provedena, včetně publicity veřejné dražby, nebo počet účastníků dražby a jejich případné "dohody o předmětu dražby", a že obvyklou cenu předmětu dražby je zpravidla nutné stanovit pomocí důkazu znaleckým posudkem. Dovolací soud vytknul odvolacímu soudu, že veden chybným právním závěrem o tom, že "nebyl prokázán vznik škody", jednak neprovedl důkaz znaleckým posudkem o obvyklé ceně nemovitostí vydražených při veřejné nedobrovolné dražbě dne 7.10.2002, jednak neposuzoval, zda některá ze žalovaných opravdu porušila své povinnosti významné z pohledu ustanovení §63 odst.2 nebo 4 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), popřípadě ustanovení §420 občanského zákoníku.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 6.11.2007 č.j. 16 Co 236/2007-158 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení 383.043,15 Kč k rukám advokáta Mgr. Davida Fiedlera a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že žalovaná 1) nepodala neoprávněný návrh na provedení veřejné nedobrovolné dražby a nemůže tedy být dána její odpovědnost za škodu podle ustanovení §63 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a že žalovaná 2) neporušila zákon č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a nemůže tak za škodu odpovídat podle ustanovení §63 odst.4 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů); žalobkyně vytýkala žalované 2) pouze porušení ustanovení §13 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), za řízení však bylo prokázáno, že při dražbě vycházela z posudku znalce Ing. Ladislava Vágnera ze dne 27.7.2002, který "mohl být podkladem" pro zjištění obvyklé ceny předmětu dražby (znalec Ing. Ladislav Vágner "ohodnotil předmětné nemovitosti jednak cenou administrativní ve výši přes 10.000.000,- Kč, výnosovou metodou ohodnotil částkou 3.439.000,- Kč, dále porovnal dvě nemovitosti nacházející se v B. a za základ pro stanovení ceny vzal srovnávací metodu a dospěl k částce 3.500.000,- Kč, kterou považoval i za cenu obvyklou"). Odpovědnost žalovaných nelze podle názoru odvolacího soudu úspěšně dovozovat ani z porušení "prevenční povinnosti" podle ustanovení §415 občanského zákoníku; odvolací soud zdůraznil v této souvislosti, že "v daném případě byl postup stanovený právní normou dodržen a aplikace ustanovení §415 občanského zákoníku tak nepřichází v úvahu", že "nebylo prokázáno, že by si žalované počínaly v předmětné situaci tak, aby došlo ke škodě žalobkyně", neboť žalovaná 1) navrhla dražbu předmětných nemovitostí "za situace, kdy žalobkyně dlouhodobě nesplácela úvěr" (její postup byl "přiměřený", neměla povinnost "čekat, zda se žalobkyni podaří předmětné nemovitosti prodat", a bylo "pro ni nerozhodné, z jakých důvodů se žalobkyně ocitla v platební neschopnosti"), a že obě žalované neměly důvod pochybovat o posudku znalce Ing. Ladislava Vágnera (tvrzení žalobkyně "ohledně nesprávného ocenění byla pouze obecného charakteru, bez toho, že by jim předložila jiné znalecké posudky"). Podle odvolacího soudu "nižší vyvolávací cena nemohla mít negativní vliv na okruh zájemců o vydražení nemovitosti", "vysvětlení neúčasti vážného zájemce o koupi nemovitosti Tukového průmyslu a.s. je nevěrohodné" a nesprávnost obvyklé ceny nedokládá ani to, že žalobce měl "zájemce o koupi nemovitosti za cenu vyšší, než jaká byla stanovena znalcem při dražbě". Odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť nebylo zjištěno porušení právních povinností ze strany žalovaných a ani jiný důvod odpovědnosti za škodu, a že proto nebylo nutné doplňovat dokazování znaleckým posudkem "ke zjištění, zda žalobkyni vznikla či nevznikla škoda".
Dovolání žalobkyně podané proti tomuto rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 28.1.2009 č.j. 21 Cdo 1263/2008-179 zamítl a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl k závěru, že žádná ze žalovaných neporušila právní povinnost, zakládající odpovědnost za žalobkyní požadovanou škodu. Navrhovateli veřejné nedobrovolné dražby zákon č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) neukládá žádné povinnosti ve vztahu k odhadu ceny předmětu dražby, i když jím je nemovitost, a za škodu vzniklou (dosavadnímu) vlastníku předmětu dražby může odpovídat jen tehdy, podal-li neoprávněný návrh na provedení dražby anebo porušil-li zaviněně jinou svou právní povinnost; nic takového však v projednávané věci nebylo zjištěno. Dražebník je povinen, je-li předmětem veřejné dražby prováděné podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nemovitost, zajistit, aby odhad její ceny byl zjištěn posudkem znalce, který nesmí být v den konání dražby starší šesti měsíců, a z posudku znalce navrhovatel dražby a dražebník při veřejné dražbě vychází; zajistil-li tedy dražebník řádně odhad nemovitosti posudkem znalce a není-li posudek v den konání dražby starší šesti měsíců, splnil tím všechny své povinnosti, které mu v souvislosti s odhadem ceny předmětu veřejné dražby (zástavy) ukládá ustanovení §13 odst.1 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Uvedený závěr neznamená, že by žalobkyně nemohla mít právo na náhradu škody, která by jí vznikla následkem "vadného" posudku znalce o zjištění ceny předmětu dražby. Porušil-li by znalec zaviněně své povinnosti při podání posudku o ceně předmětu dražby, odpovídal by za škodu tím způsobenou žalobkyni; škodu vzniklou v příčinné souvislosti se zaviněným porušením povinností při podání posudku znalcem ovšem nejsou (a nemohou být) zavázáni hradit navrhovatel dražby nebo dražebník.
K ústavní stížnosti podané žalobkyní Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 30.9.2009 sp. zn. III. ÚS 384/08 rozsudky dovolacího a odvolacího soudu zrušil. Dospěl k závěru, že "obecné soudy" vycházely "z doslovného výkladu" ustanovení §13 odst.1 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), "redukujícího povinnost dražebníka pouze na technické zajištění znaleckého posudku o ceně nemovitosti", že však "pominuly jeden z účelů zákona, jímž je také ochrana práv vlastníka dražených nemovitostí", a dovodil, že v případě "námitek vzbuzujících pochybnosti o správnosti ceny stanovené znaleckým posudkem zajištěným dražebníkem má dražebník povinnost zajistit kontrolní, resp. revizní posudek, aby byla pro další postup v nedobrovolné dražbě zjištěna cena dražené nemovitosti reálně odpovídající její ceně v místě a čase obvyklé". Podle Ústavního soudu "právě proto měl být v řízení před soudem nařízen znalecký posudek o ceně nemovitostí v daném čase a místě obvyklé a od jeho závěrů se teprve měly odvíjet další úvahy a závěry soudu, a to nejen o vzniku škody, ale i o odpovědnosti žalovaných za škodu".
Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 15.12.2009 č.j. 16 Co 442/2009-193 zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21.2.2005 č.j. 38 C 257/2003-86 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na základě právního názoru Ústavního soudu dovodil, že "předpokladem dalších úvah o vzniku případné škody žalobkyni a odpovědnosti žalovaných (zejména druhé z nich) je provedení důkazu znaleckým posudkem soudního znalce o obvyklé ceně nemovitostí vydražených dne 7.10.2002 ve veřejné nedobrovolné dražbě". Protože odvolací soud nemůže provádět dokazování "v naznačeném rozsahu", musel být rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 16.4.2012 č.j. 38 C 257/2003-333, opraveným usnesením ze dne 9.5.2012 č.j. 38 C 257/2003-346, řízení co do částky 3.493.449,42 Kč zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, žalobu o dalších 5.118.020,38 Kč zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení 487.485,- Kč, že mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů a že žalobkyně je povinna zaplatit "Českému státu Obvodnímu soudu pro Prahu 4" na náhradě nákladů řízení 32.971,92 Kč. Poté, co doplnil dokazování znaleckým posudkem znaleckého ústavu ZNALCI A ODHADCI - znalecký ústav, spol. s r.o. se sídlem v B., ze kterého zjistil, že obvyklá cena dražených nemovitostí byla v době konání dražby 7.500.000,- Kč, a výpovědí svědka Ing. R. H., ze které dovodil, že "nejjednodušší a nejlepší pro nedobrovolného dražitele je maximální možné snížení nejnižšího podání na 50% odhadní ceny" a že "nahodnocená působí pro poptávku negativně, neboť na takovou dražbu přijde méně lidí", dospěl soud prvního stupně k závěru, že, "i kdyby měla žalovaná 2) při konání dražby tento posudek k dispozici, vyvolávací cena by byla stanovena ve výši 3.750.000,- Kč, vydražená cena byla však 4.600.000,-Kč a ke škodě tedy nedošlo".
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.1.2013 č.j. 16 Co 389/2012-393 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou nenapadeného výroku o zastavení řízení) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu "nákladů odvolacího a dovolacího řízení". Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že, i když žalovaná 2) "pochybila, když nenechala vypracovat revizní znalecký posudek", není "toto pochybení v příčinné souvislosti s tím, že by zástavní dlužník pozbyl (neoprávněně) své vlastnické právo k předmětu dražby a že by výše škody spočívala v rozdílu mezi cenou obvyklou a cenou dosaženou vydražením". Podle odvolacího soudu je tvrzení žalobkyně o vzniku a výši škody, kterou žalobkyně konstruuje na základě úvahy "o stejném průběhu dražby", tedy když byla výše nejnižšího podání stanovena 1.750.000,- Kč a nemovitost se poté vydražila za 4.600.000,- Kč (tedy 262,86% nejnižšího podání), byla by při nejnižším podání 3.750.000,- Kč cena dosažená vydražením 9.857.250,- Kč, a škoda, která jí tak vznikla, dosahuje 4.739.229,62 Kč, pouze "hypotetickou a spekulativní konstrukcí", neboť "nelze předjímat, jaký počet dražitelů by se účastnil dražby s vyvolávací cenou 3.750.000,- Kč, ani jak by docházelo k postupným příhozům a jaké konečné ceny by bylo v průběhu dražby dosaženo". Protože nemovitost žalobkyně byla vydražena za 4.600.000,- Kč, tedy za částku přesahující nejnižší podání (které by bylo stanoveno podle "revizního" znaleckého posudku) o 850.000,- Kč, nelze úspěšně dovozovat, že "by žalobkyni v příčinné souvislosti s nevypracováním revizního znaleckého posudku a nesprávně stanovenou obvyklou a vyvolávací cenou nemovitosti vůbec vznikla škoda". Ani odpovědnost žalované 1) za případnou škodu není dána, neboť žádné porušení zákona z její strany "nebylo opakovaně shledáno".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýká soudům, že sice dospěly k závěru, že došlo k porušení zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), že však "nevyvodily zákonu odpovídající závěr o vzniku škody, a tak nerespektovaly ústavním pořádkem stanovený princip přiměřenosti, jež se vztahuje rovněž k ochraně majetku vlastníka nemovitosti zpeněžované v nedobrovolné dražbě". Podle dovolatelky měly soudy ve vztahu k žalované 1) přihlédnout ke "generální klauzuli ustanovení §415 občanského zákoníku", neboť navrhovatelka dražby "nerespektovala výhrady dovolatelky o nesprávně stanovené ceně předmětu dražby", a ve vztahu k žalované 2) odvolací soud dovodil v rozporu se závazným právním názorem Ústavního soudu, že neměla "povinnost zajistit revizní posudek tak, aby byla pro další postup v nedobrovolné dražbě zjištěna cena dražené nemovitosti reálně odpovídající její ceně v místě a čase". Správně měly soudy "vyjít z ceny 7.500.000,- Kč zjištěné znaleckým ústavem" a žalovanou určená výše škody není jen "pouhou hypotézou spekulativní povahy"; žalobkyně je si vědoma, že "výsledky dražby jsou neodčinitelné" a že je "nepředvídatelné, jak by dopadla dražba, kdyby vyvolávací cena byla stanovena v souladu se zákonem", současně však zdůrazňuje, že "institut náhrady škody slouží k tomu, aby prokázaný právní deficit ze strany žalovaných byl odčiněn", a že "určujícím kritériem pro stanovený výše škody je minimálně rozdíl mezi vyvolávacími cenami", popřípadě "procentuální nárůst" ceny dosažené vydražením, eventuálně "zmenšení majetkového stavu poškozené oproti stavu před škodnou událostí". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu soudy (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst.1 a §242 odst.3 o.s.ř.), že žalovaná 1) uzavřela za účelem uspokojení své pohledávky z úvěru ze zástavy (nemovitostí žalobkyně) se žalovanou 2) smlouvu o provedení veřejné nedobrovolné dražby zastavených nemovitostí. Sjednanou dražbu žalovaná 2) provedla dne 7.10.2002 a vydražitelem se stal Ing. B. H. za cenu 4.600.000,- Kč, kterou zaplatil; výše nejnižšího podání byla stanovena na 1.750.000,-Kč jako polovina odhadu ceny předmětu dražby stanovené znaleckým posudkem vypracovaným Ing. Ladislavem Vágnerem. V projednávané věci Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 30.9.2009 sp. zn. III. ÚS 384/08 vyslovil závazný právní názor o tom, že dražebník (osoba, která nepochybně není orgánem veřejné moci) je v případě "námitek vzbuzujících pochybnosti o správnosti ceny stanovené znaleckým posudkem" povinen "zajistit kontrolní, resp. revizní posudek, aby byla pro další postup v nedobrovolné dražbě zjištěna cena dražené nemovitosti reálně odpovídající její ceně v místě a čase obvyklé", a že v řízení před soudem měl být "nařízen znalecký posudek o ceně nemovitostí v daném čase a místě obvyklé a od jeho závěrů se teprve mají odvíjet další úvahy a závěry soudu, a to nejen o vzniku škody, ale i o odpovědnosti žalovaných za škodu". Podle znaleckého posudku poté vypracovaného v řízení před soudem prvního stupně činila obvyklá cena dražených nemovitostí v době konání dražby 7.500.000,- Kč. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí sporu (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda a v jaké výši zástavní dlužnici (žalobkyni jako původnímu vlastníku vydražené nemovitosti) vznikla škoda v případě, že při provedení veřejné nedobrovolné dražby bylo nejnižší podání stanoveno (na základě "chybného" znaleckého posudku) méně, než kolik by činilo, kdyby byla cena předmětu dražby zjištěna "správným" znaleckým posudkem. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době provedení veřejné nedobrovolné dražby nemovitostí žalobkyně (dne 7.10.2002) - podle právních předpisů v té době účinných, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb. a č. 135/2002 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2002 (dále též jen "obč. zák."), a podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákona č. 120/2001 Sb., tedy ve znění účinném do 31.12.2002 (dále jen "zákona o veřejných dražbách").
Škoda je v právní teorii a soudní praxi definována jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a která je objektivně vyjádřena v penězích. Při odpovědnosti za škodu vzniklé při provedení veřejné dražby se hradí skutečná škoda a ušlý zisk (srov. §442 odst.1 obč. zák. a §65 zákona o veřejných dražbách); skutečnou škodou se rozumí újma, spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného (a zahrnuje i hodnoty eventuálně potřebné na uvedení věci do předešlého stavu), a ušlý zisk vyjadřuje újmu, spočívající v tom, že nenastalo rozmnožení majetkových hodnot, ačkoliv se to dalo s ohledem na pravidelný běh věci očekávat.
Vznik škody (stejně jako ostatní předpoklady odpovědnosti za škodu) musí být bezpečně prokázán; nepostačuje tu pouhý pravděpodobnostní závěr o vzniku škody a škoda nemůže být dovozována z domněnek nebo hypotéz. Vznik škody tvrdí a v řízení před soudem prokazuje poškozený.
V projednávané věci je třeba vycházet z toho, že žalovaná 2) postupovala v rozporu se zákonem, když při určení nejnižšího podání (ve výši 1.750.000,- Kč) vycházela z ceny zastavených nemovitostí ve výši 3.500.000,- Kč (uvedené v posudku Ing. Ladislava Vágnera), ačkoliv cena nemovitostí správně (podle znaleckého posudku znaleckého ústavu ZNALCI A ODHADCI - znalecký ústav, spol. s r.o. se sídlem v Brně, Foltýnova č. 16) činila 7.500.000,- Kč. Z hlediska vzniku škody může být v příčinné souvislosti s tímto porušením právní povinnosti ze strany žalované 2) pouze taková újma, která spočívá v tom, že by byla vydražením zastavených nemovitostí žalobkyně prokazatelně dosažena vyšší cena, kdyby nejnižší podání nečinilo pouhých 1.750.000,- Kč, ale správných 3.750.000,- Kč.
V dražbě provedené žalovanou 2) dne 7.10.2002 zastavené nemovitosti vydražil Ing. B. H. za cenu ve výši 4.600.000,- Kč. Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu v tom, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by vydražením byla dosažena vyšší cena, kdyby bylo nejnižší podání stanoveno ve výši 3.750.000,- Kč. Opačné závěry, které v tomto směru dovozuje žalobkyně, nepřesahují míru jen jisté pravděpodobnosti, nemají-li zcela povahu domněnek nebo spekulací; takovým způsobem vznik škody - jak uvedeno již výše - nemůže být v občanském soudním řízení prokázán. Úvahy žalobkyně o tom, že, kdyby veřejná nedobrovolná dražba probíhala s nejnižším podáním ve výši 3.750.000,- Kč, činila by cena dosažená vydražením 9.857.250, Kč (tedy jako 262,86% nejnižšího podání, odpovídající navýšení ceny dosažené vydražením z nejnižšího podání stanoveného ve výši 1.750.000,- Kč), popřípadě že by jinak byly nemovitosti vydraženy za vyšší cenu než jaká byla opravdu dosažena dne 7.10.2002, vyjadřují spíše její přání než aby podávaly důkaz o vzniku škody. I když žalovaná 2) při veřejné nedobrovolné dražbě zastavených nemovitostí porušila - jak dovodil Ústavní soud - své povinnosti, nebylo za řízení před soudy bezpečně prokázáno, že by tím byla žalobkyni způsobena tvrzená škoda.
Požadované plnění není povinna poskytnout žalobkyni ani žalovaná 1). Soudy již dříve správně dovodily, že navrhovateli veřejné nedobrovolné dražby zákon o veřejných dražbách neukládá žádné povinnosti ve vztahu k odhadu ceny předmětu dražby, i když jím je nemovitost, a že za škodu vzniklou (dosavadnímu) vlastníku předmětu dražby může odpovídat jen tehdy, podal-li neoprávněný návrh na provedení dražby anebo porušil-li zaviněně jinou svou právní povinnost; nic takového, včetně porušení "prevenční" povinnosti podle ustanovení §415 občanského zákoníku, však v projednávané věci nebylo zjištěno.
Protože rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu