ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1922.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1922/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce EXCELFIN s. r. o. se sídlem v Olomouci, Legionářská č. 1319/10, IČO 26841002, zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí č. 365/7, proti žalované H. R. , zastoupené JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou se sídlem v Pardubicích – Zeleném Předměstí, Sladkovského č. 484, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 97/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. prosince 2012 č. j. 18 Co 830/2012-165, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jarmily Černé, advokátky se sídlem v Pardubicích – Zeleném Předměstí, Sladkovského č. 484.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích dne 31. 8. 2011 domáhal, aby bylo určeno, že je vůči žalobci neúčinná darovací smlouva, která byla uzavřena dne 2. 2. 2009 mezi M. R. a žalovanou a jejímž předmětem bylo darování „ideální ½ bytové jednotky č. 287/6 v 3. nadzemn ím podlaží budovy na pozemcích označených jako stavební parcela č. 6788, 6789, 6790, 6791, 6792, 6793, 6794, 6795 v obci P., k. ú. P., ideální ½ spoluvlastnického podílu ve výši 631/77568 k celku na společných částech budovy na pozemcích označených jako stavební parcely č. 6788, 6789, 6790, 6791, 6792, 6793, 6794, 6795 v k. ú. P.“ a „ideální ½ ze spoluvlastnického podílu ve výši 631/77568 k celku na pozemcích označených jako stavební parcely č. 6788, 6789, 6790, 6791, 6792, 6793, 6794, 6795 v k. ú. P.“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že má vůči dlužníku M. R. vymahatelnou pohledávku ve výši 290.813,39 Kč „s příslušenstvím“ ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru uzavřené mezi původním věřitelem Hypoteční bankou, a. s. a dlužníkem dne 19. 6. 2007, kterou Hypoteční banka, a. s. postoupila smlouvou ze dne 22. 9. 2010 společnosti AFIA PROINVEST s. r. o., jež ji smlouvou ze dne 31. 3. 2011 postoupila žalobci, kterému byla pohledávka k jeho návrhu na vydání rozhodčího nálezu podanému v souladu s dohodou o uznání závazku ze dne 9. 4. 2009 přiznána rozhodčím nálezem rozhodce JUDr. Tomáše Vymazala ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 5122/2011, že k darování nemovitostí žalované došlo „s úmyslem ztížit (případně i znemožnit) vymožení dlužné částky v případném vykonávacím řízení“ a že žalované, která je osobou dlužníkovi blízkou, musel být tento úmysl dlužníka, jenž „není schopen dlužnou částku ze svého majetku věřiteli uhradit“, znám.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. 7. 2012 č. j. 6 C 97/2011-127 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 31.800,- Kč k rukám advokáta Mgr. Tomáše Cimboty. Dospěl k závěru, že darovací smlouva uzavřená dne 2. 2. 2009 mezi dlužníkem M. R. a žalovanou je vůči žalobci podle ustanovení §42a občanského zákoníku právně neúčinná, neboť v jejím důsledku došlo ke zmenšení majetku dlužníka, a tedy ke zkrácení vymahatelné pohledávky žalobce, jež mu byla přiznána rozhodčím nálezem JUDr. Tomáše Vymazala ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 5122/2011, který nabyl právní moci dne 4. 11. 2011 a je vykonatelný ode dne 8. 11. 2011, dlužník se tímto právním úkonem „chtěl vědomě vyhnout své povinnosti splnit pohledávku“ a nejedná se o případ, kdy by žalovaná, která je matkou dlužníka, nemohla jeho úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti poznat.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 10. 12. 2012 č. j. 18 Co 830/2012-165 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 12.960,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.720,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Černé. Na základě zjištění, že podle rozhodčí doložky obsažené v dohodě o uznání závazku uzavřené dne 9. 4. 2009 mezi Hypoteční bankou, a. s. a dlužníkem „veškeré majetkové spory budou rozhodovány v rozhodčím řízení nezávislým rozhodcem, jehož osobu jmenuje banka z osob uvedených na seznamu věřitele platném ke dni podání návrhu na vydání rozhodčího nálezu“, dospěl k závěru, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, neboť rozhodčí doložka, která je „zcela zjevným zneužitím silnějšího postavení podnikatele (banky)“, jenž si vybírá sobě vyhovujícího rozhodce „dle svého“, v době sjednání doložky „zjevně neurčitého seznamu, s nímž spotřebitel seznámen nebyl a nemohl se k němu ani vyjádřit“, je neplatná podle ustanovení §39 občanského zákoníku a „jako taková nemohla založit pravomoc rozhodce JUDr. Vymazala, jímž vydaný rozhodčí nález je z tohoto důvodu nicotným a nemůže být podkladem exekuce“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti rozhodčí doložky, neboť osoba rozhodce nebyla určena žalobcem, nýbrž „třetím subjektem nezávislým na stranách sporu“ (Hypoteční bankou, a. s.), a že pochybil, když si „přisvojil pravomoc posuzovat platnost rozhodčí doložky z úřední povinnosti“. Podle názoru žalobce odvolací soud „pominul, že je soudem rozhodujícím o odvolání ve věci o určení neúčinnosti darovací smlouvy, nikoli soudem rozhodujícím o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu“. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že své závěry opírá především o judikaturu, že až následně „navazuje tuto judikaturu na právní normy“ a že svým rozhodnutím „zasáhl do vztahu, který obě strany respektovaly“, neboť dlužník na základě něj „hradil dlužné plnění“, které žalobce přijímal, proti rozhodčímu řízení dlužník „do dnešního dne ničeho nenamítl“, volbu rozhodce bankou akceptoval a respektuje také vydaný rozhodčí nález. Protože žalovaná nenamítla a ani neprokázala nedostatek aktivní legitimace žalobce předtím, než nastala koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř., je žalobce toho názoru, že odvolací soud neměl „tuto námitku vůbec připouštět“ a důkaz listinou obsahující rozhodčí doložku opakovat. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce „jako nedůvodné odmítl“, neboť odvolací soud správně posoudil otázku platnosti rozhodčí doložky obsažené v dohodě o uznání závazku ze dne 9. 4. 2009 a nepochybil, když se touto otázkou zabýval z úřední povinnosti.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 2. 2. 2009 – posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí nebo v exekučním řízení, a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (srov. §42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná. Vymahatelnou se ve smyslu ustanovení §42a odst.1 obč. zák. rozumí - jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, který byl uveřejněn pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003) - taková pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí nebo exekuci.
Vykonatelný rozhodčí nález vydaný rozhodcem nebo stálým rozhodčím soudem je titulem pro soudní výkon rozhodnutí nebo exekučním titulem [srov. §28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), §274 písm. h) občanského soudního řádu, §40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu]. Uvedený závěr ovšem neplatí všeobecně; soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci lze nařídit (a provést) jen tehdy, bylo-li rozhodnutí (jiný titul) vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc, a je-li vykonatelné po stránce materiální a formální. Judikatura soudů pak dospěla k závěru, že rozhodce nemá k vydání rozhodčího nálezu podle zákona č. 216/1994 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) pravomoc, jestliže by měl rozhodovat spor na základě rozhodčí doložky, která je neplatná podle ustanovení §39 obč. zák., jako je tomu například tehdy, má-li být rozhodce určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 12 Cmo 496/2008, které bylo uveřejněno pod č. 45 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010), nebo má-li být rozhodce určen podle „rozhodčího řádu“ nebo podle jiných pravidel, vydaných právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona; v případě, že rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona č. 216/1994 Sb. pravomoc, nejde o titul způsobilý k nařízení soudního výkonu rozhodnutí (exekuce); kdyby již byl soudní výkon rozhodnutí (exekuce) nařízen, musí být v každém jeho stádiu pro nepřípustnost zastaven podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, jakmile soud zjistí (dodatečně) nedostatek pravomoci rozhodce, který nález vydal (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012, které bylo uveřejněno pod č. 92 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013).
V projednávané věci vydal rozhodčí nález ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 5122/2011, z něhož žalobce dovozuje vymahatelnost své pohledávky za dlužníkem M. R., JUDr. Tomáš Vymazal, který byl - jak odvolací soud zjistil - jmenován rozhodcem Hypoteční bankou, a. s. na základě rozhodčí doložky obsažené v dohodě o uznání závazku ze dne 9. 4. 2009 „z osob uvedených na seznamu věřitele platném ke dni podání návrhu na vydání rozhodčího nálezu“. Protože Hypoteční banka, a. s. byla jako původní věřitelka jednou ze stran dohody o uznání závazku uzavřené mezi ní a dlužníkem dne 9. 4. 2009 a protože rozhodce byl určen z jejího „seznamu“ rozhodců, je rozhodčí doložka – jak vyplývá z výše uvedeného - podle ustanovení §39 obč. zák. neplatná, a rozhodce JUDr. Tomáš Vymazal proto neměl k vydání uvedeného rozhodčího nálezu pravomoc. Není přitom významné, že v době jeho jmenování rozhodcem na základě rozhodčí doložky ze dne 9. 4. 2009 již Hypoteční banka, a. s. vzhledem k postoupení pohledávky z hypotečního úvěru za dlužníkem žalobci nebyla věřitelkou dlužníka, neboť platnost právních úkonů, a tedy i rozhodčí doložky, je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Neplatnost rozhodčí doložky obsažené v dohodě o uznání závazku uzavřené mezi Hypoteční bankou, a. s. a dlužníkem dne 9. 4. 2009 měla za následek, že rozhodčí nález JUDr. Tomáše Vymazala ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 5122/2011 – bez ohledu na to, že dlužník v rozhodčím řízení nevznesl námitky proti pravomoci určeného rozhodce - není způsobilým titulem pro výkon rozhodnutí nebo exekuci a že jím přiznanou pohledávku proto nelze považovat za vymahatelnou ve smyslu ustanovení §42a odst. 1 obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [takovou vadou není ani dovolatelem namítaná okolnost, že odvolací soud se zabýval námitkou žalované o nedostatku aktivní legitimace žalobce, přestože byla uplatněna až poté, co nastala tzv. koncentrace řízení, neboť k projevu, kterým účastník uplatňuje své procesní námitky a který nesměřuje k plnění jeho povinnosti tvrzení ani důkazní povinnosti, soud přihlíží, i když jej účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, který byl uveřejněn pod č. 98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013); důkaz dohodou o uznání závazku ze dne 9. 4. 2009, na základě něhož odvolací soud učinil závěr o neplatnosti rozhodčí doložky, potažmo o nedostatku aktivní legitimace žalobce, přitom označil již žalobce v žalobě], Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalované náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů); náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrady k nákladům řízení nepatří, neboť zástupkyně žalované, advokátka JUDr. Jarmila Černá, v rozporu s ustanovením §14a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů neprokázala, že by byla plátkyní této daně.
Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 5.300,- Kč žalované zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. dubna 2014
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu