ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.206.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 206/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně Jan Becher - Karlovarská Becherovka, a. s. se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka č. 282/57, IČO 49790765, zastoupené Mgr. Barborou Rovenskou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Příkopě č. 850/8, proti žalované nezletilé H. H., zastoupené JUDr. Peterem Andrisem, advokátem se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, Strojnická č. 999/11, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 93/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. října 2012, č. j. 13 Co 622/2009-382, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že „darovací smlouva ze dne 17. května 2006, kterou se převádí následující nemovitosti z J. H. na H. H., je vůči žalobci v celém rozsahu právně neúčinná: (A) dům č.p. B. n., stp. 364, na které je tato nemovitost postavena, a poz. ve zjedn. ev. - parc. pův. PK číslo 1769, 1816/2, 1816/3, 1851,3364 - k. ú. D.; (B) rekreační domek ev. č. Ú., stp. 395, na které je tato nemovitost postavena, a ostatní plochy 2161/14 - k. ú. Ú. u D.“ Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaná je vnučkou J. H., která uvedené nemovitosti žalované darovala darovací smlouvou sepsanou formou notářského zápisu ze dne 17. 5. 2006. J. H. je přitom na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 48 Cm 25/2001, ze dne 13. 9. 2004 povinna zaplatit žalobkyni, spolu se svým synem Z. H., na nákladech řízení částku 8.712,- Kč. Dále jsou J. H. a Z. H. povinni zaplatit žalobkyni na základě pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cmo 364/2005, ze dne 23. 5. 2006 na nákladech řízení částku 6.350,- Kč. Navíc byla J. H. „dne 3. 4. 2006 rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 22 Cm 16/2000“, nepravomocně odsouzena k zaplacení částky 5.000.000,- Kč jako přiměřeného zadostiučinění žalobkyni.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 14. 11. 2007, č. j. 5 C 93/2007-27, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 16.290,-Kč advokátu JUDr. Jaroslavu Savkovi. Vyšel z toho, že rozhodnutí ukládající J. H. povinnost nahradit náklady řízení nabylo právní moci dne 23. 6. 2006 a darovací smlouva uzavřená mezi J. H. a nezletilou H. H. byla uzavřena dne 17. 5. 2006 a že rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ukládající J. H. poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve výši 5.000.000,- Kč není pravomocné. Uzavřel, že, jestliže v době uzavírané darovací smlouvy mezi J. H. a nezletilou H. H. neexistovala pohledávka žalobkyně ani pro náklady řízení, ani pro zadostiučinění při podnikání, nemohl být věřitel (žalobkyně) „zkrácen při vymahatelnosti svých pohledávek“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 1. 2008, č. j. 13 Co 674/2007-48, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že podle ustálené soudní praxe nemusí být věřitel držitelem exekučního titulu v době, kdy byl „zkracovací právní úkon“ učiněn, ani v době podání odpůrčí žaloby, neboť odporovat lze právním úkonům dlužníka i dříve, tj. než se věřitelova pohledávka za dlužníkem stala vymahatelnou. Pro uplatnění odporovatelnosti je tak právně relevantní to, že věřitel je skutečně věřitelem dlužníka a že dlužník učinil zkracovací úkon. Závěr soudu prvního stupně o neexistenci pohledávky žalobkyně vůči J. H. v době odporované darovací smlouvy tak není správný. Darovací smlouva byla uzavřena dne 17. 5. 2006, pohledávka žalobkyně za J. H. z důvodu náhrady nákladů řízení existovala, byť na základě nepravomocného rozsudku ze dne 13. 9. 2004, a stala se vykonatelnou před více jak 1 rokem před podáním odpůrčí žaloby. Pohledávka ve výši 5.000.000,- Kč pro zadostiučinění byla soudem přiznána žalobkyni dne 3. 4. 2006 (byť nepravomocně), tedy více jak měsíc a půl před uzavřením odporované darovací smlouvy.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 7. 8. 2009, č. j. 5 C 93/2007-180, ve znění usnesení ze dne 1. 10. 2009, č. j. 5 C 93/2007-205, určil, že „darovací smlouva ze dne 17. 5. 2006, kterou se převádí nemovitosti, a to dům čp. B. p. na stavební parcele parc. č. 364, stavební parcela parc. č. 364 a pozemky ve zjednodušené evidenci - parc. původ. PK č. 1769, 1816/2, 1816/3, 1851,3364 v k. ú. D. a rekreační domek evidenční číslo v Ú., stavební parcela parc. č. 395, na níž je rekreační domek postaven, a ostatní plocha parc. č. 2161/14 v k. ú. Ú. u D. z J. H. na nezletilou H. H. “, je vůči žalobkyni právně neúčinná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 24.982,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Růženy Trojánkové. Vyšel z toho, že „v době podání žaloby žalobkyně tvrdila existenci pohledávky pro náklady řízení i pro přiměřené zadostiučinění na základě rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2006 a v době, kdy soud rozhoduje a kdy je pro rozhodnutí podle §154 odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době vyhlášení, je zřejmé, že pohledávka žalobkyně nejen pro náhradu nákladů řízení, ale i pro pohledávku ve výši 5.000.000,- Kč z důvodů zadostiučinění se stala vymahatelnou“, a uzavřel, že „žalobkyně tedy prokázala předpoklady §42a odst. 2 občanského zákona, a to jak existenci vymahatelné pohledávky, tak i včasnost uplatněného nároku na určení tohoto úkonu, přičemž žalovaná, na kterou ve smyslu citovaného ustanovení přechází důkazní břemeno v tom směru, že nemohla dlužníkův úmysl zkrátit věřitele ani při náležité pečlivosti poznat, neuplatňovala“.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 5. 2010, č. j. 13 Co 621, 622/2009-253, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění usnesení ze dne 1. 10. 2009, č. j. 5 C 93/2007-205, potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 14.024,- Kč k rukám advokátky JUDr. Růženy Trojánkové. Vytknul soudu prvního stupně, že se dopustil procesního pochybení spočívajícího v tom, že matku žalované jako její zákonnou zástupkyni řádně neobeslal k jednáním, která ve věci nařídil na dny 15. 6., 27. 7. a 7. 8. 2009. Dovodil ale, že šlo o vadu řízení, která sama o sobě nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, neboť oprávněné zájmy nezletilé byly v řízení chráněny jejím druhým zákonným zástupcem – otcem, který byl ať již prostřednictvím svého zástupce nebo sám osobně o těchto jednáních vyrozumíván a jichž se buď osobně nebo opět prostřednictvím svého zástupce účastnil. Navíc možnost vznést případné námitky ohledně věci samé či důkazní návrhy byla matce dána odvolacím soudem při řízení, které ve věci konal dne 18. 5. 2010 a kterého se matka osobně účastnila; žádné jiné námitky, než ty, které uplatnila ve svém odvolání vůči rozhodnutí soudu prvého stupně, stejně tak jako důkazní návrhy, však nevznesla. Ve věci samé se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a z nich vyvozeným právním posouzením. Zdůraznil, že ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. bylo na žalované jako osobě blízké dlužníkovi, její babičce J. H., prokázat, že v době učinění odporovaného právního úkonu nemohla, zejména prostřednictvím své matky, která ji při tomto úkonu zastupovala, rozpoznat úmysl dlužníka i při vynaložení náležité pečlivosti („že se tímto směrem měla ubírat důkazní povinnost žalované si byla žalovaná, jak patrno z protokolu ve věci konaném dne 7.11.2007 (č.l. 22), vědoma, avšak v naznačeném směru ničeho nenamítala ani nenavrhovala“).
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 2. 8. 2011, č. j. 30 Cdo 4578/2010-298, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2010, č. j. 13 Co 621, 622/2009-253, a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 8. 2009, č. j. 5 C 93/2007-180, ve spojení s usnesením ze dne 1. 10. 2009, č. j. 5 C 93/2007-205, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu, že nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních §157 a §132 o. s. ř. a že, ačkoliv byl rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný, neboť vůbec neobsahuje závěry o tom, jaká jednotlivá dílčí skutková zjištění z provedených důkazů soud učinil, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, nerozlišuje mezi tvrzeními účastníků a skutkovými závěry soudu, které pak nejsou rozlišeny od závěrů právních, v rozporu s ustanovením §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně nezrušil. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 11. 4. 2012, č. j. 5 C 93/2007-336, znovu určil, že „darovací smlouva ze dne 17. 5. 2006, kterou se převádí nemovitosti, a to dům č. p. B. P., na stavební parcele č. 364, stavební parcela č. 364 a pozemky ve zjednodušené evidenci, původ. ek. č. 1769, 1816/2, 1816/3, 1851, 3364 v k. ú. D. a rekreační domek, evidenční číslo v Ú., stavební parcela č. 395, na níž je rekreační domek postaven, a ostatní plocha parcelní číslo 2161/14 v k. ú. Ú. u D. z J. H. na nezletilou H. H.“, je vůči žalobkyni právně neúčinná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 53.030,50 Kč k rukám advokátky Mgr. Barbory Rovenské. Vycházeje z toho, že v době uzavírané darovací smlouvy (dne 17. 5. 2006) mezi J. H. a nezl. H. H. – žalovanou existovala pohledávka žalobkyně za J. H. pro náklady řízení vynucovaná v exekuci a - byť nepravomocně – přiznaný nárok na zadostiučinění ve výši 5.000.000,- Kč, uzavřel, že je možné posoudit uzavíranou darovací smlouvu ze strany J. H. jakožto dlužnice jako úkon, který zkracuje žalobkyni v možnosti uspokojit nároky žalobkyně. Připomněl, že důkazní břemeno o tom, že účastník úkonu nemohl poznat úmysl dlužníka zkrátit věřitele, leží na žalované, která „od prvopočátku uváděla, že babička se rozhodla převést na ni nemovitosti prakticky v době, kdy jí bylo 10 let, smlouva byla uzavřena platně a nejednalo se o žádný úmysl zkrátit věřitele, ale o úmysl obdarovat vnučku“. Toto tvrzení je však „pouhým konstatováním situace, aniž by bylo prokázáno, respektive aniž by žalovaná vyvrátila úmysl dlužnice J. H. zkrátit žalobkyni“. Ohledně neexistence úmyslu zkrátit věřitele ze strany převodkyně J. H. žalovaná nenabídla žádné důkazy a nepřinesla žádné tvrzení ani důkazy a argumenty o tom, že darovací smlouva byla uzavřena s poctivým úmyslem převodkyně darovat hodnotný majetek své vnučce. Pouhé konstatování tohoto faktu není důkazem o vyvrácení úmyslu zkrátit věřitele.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 10. 2012, č. j. 13 Co 622/2009-382, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 14.685,60 Kč k rukám „zástupce žalobkyně“. K odvolací námitce žalované co do existence pohledávek žalobkyně jako věřitele za J. H. v době uzavření darovací smlouvy ze dne 17. 5. 2006, které se odporuje, znovu vyslovil závěr, že věřitel může odporovat právnímu úkonu svého dlužníka i dříve, než se jeho pohledávka za dlužníkem stala vymahatelnou, tedy, že věřitel nemusí být držitelem exekučního titulu v době, kdy byl právní úkon, jemuž se odporuje, učiněn, ani v době podání odpůrčí žaloby, ale postačí, aby se jeho pohledávka stala vymahatelnou v době rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě. Měla-li žalobkyně ke dni uzavření darovací smlouvy mezi žalovanou a J. H., jako dlužnicí žalobkyně, za dárkyní ještě nepravomocně přiznané pohledávky, avšak tyto se do doby rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé staly vykonatelnými (pohledávka z titulu nákladů řízení ve výši 15.062,- Kč dne 27. 6. 2006, tedy více jak jeden rok před podáním odpůrčí žaloby a pohledávka z titulu zadostiučinění ve výši 5.000.000,- Kč dne 25. 2. 2009), je závěr soudu prvního stupně o existenci pohledávek žalobkyně, které bylo možné v odpůrčí žalobě proti žalované uplatnit, správný. Žalovanou nebyla vyvrácena ani ustanovením §42a obč. zák. stanovená vyvratitelná domněnka o vědomosti žalované jako obdarované o úmyslu dárkyně (babičky žalované J. H.) odporovaným úkonem zkrátit uspokojení pohledávek žalobkyně, neboť žalovaná, i přes opakované poučení dané jí soudy obou stupňů v jejich rozhodnutí o tom, že v tomto ohledu je to ona, kterou tíží důkazní břemeno, setrvávala na stanovisku o neexistenci pohledávek žalobkyně v době uzavírání darovací smlouvy.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že „soud procesně pochybil, když v rámci rozhodování prvního stupně ve vztahu k matce nezletilé žalované řádně neobeslal k jednání, které ve věci nařídil na 15. 06., 27. 07. a 07. 08. 2009“. „Tímto způsobem Okresní soud v Domažlicích porušil zásadu práva na spravedlivý proces zakotvenou v Základní listině práva svobod občanů jako součásti Ústavy České republiky“. Odvolací soud ani soud prvního stupně se navíc „v žádném případě nevypořádal se skutečností prokázání úmyslu zkrácení uspokojení pohledávky žalobkyně, protože neproběhlo žádné dokazování a soud prvního stupně i soud odvolací se uspokojily pouze se zákonnou citací a ne prokázáním nesporného úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky žalobkyně“. Opakuje, že „ani on a ani matka“ (patrně otec žalované a babička žalované J. H.) „nebyl v rozhodném období ničím omezován a ani neměl žádný důvod krátit uspokojení pohledávky žalobkyně, a to s ohledem na to, že ve věci samé probíhají další spory, kterých výsledek může zcela jednoznačně ovlivnit i tento spor“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby „rozsudky Okresního soudu v Domažlicích 5 C 93/2007 a usnesení OS Domažlice 5 C 93/2007, zrušil a věc vrátil na nové projednání“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že dovoláním byl napaden výrok rozsudku odvolacího soudu, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání žalované.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že je odporováno právnímu úkonu (darovací smlouvě), který byl učiněn dne 17. 5. 2006 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. 6. 2006, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů (srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) – dále jen „obč. zák“.
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (§42a odst. 2 obč. zák.).
Odporovatelným je - jak vyplývá z ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka zkrátit svého věřitele není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení §116 obč. zák.); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Osobou blízkou je podle ustanovení §116 obč. zák. jednak příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, jednak jiná osoba v poměru rodinném nebo obdobném, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.
Vztah žalované k dlužnici J. H., babičce žalované, je vztahem k příbuznému v řadě přímé, tedy vztahem k osobě blízké ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák.
V případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele věděl a je na žalovaném, aby prokázal, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat. I kdyby bylo zjištěno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o „náležitou pečlivost“. Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2785/2012). Nemůže proto - ve světle této judikatury - obstát argument dovolatelky, že „ani on a ani matka“ (patrně otec žalované a babička žalované J. H.) „nebyl v rozhodném období ničím omezován a ani neměl žádný důvod krátit uspokojení pohledávky žalobkyně, a to s ohledem na to, že ve věci samé probíhají další spory, kterých výsledek může zcela jednoznačně ovlivnit i tento spor“. Naopak v souladu s judikaturou je závěr odvolacího soudu, že, jestliže žalovaná, i přes opakované poučení dané jí soudy obou stupňů v jejich rozhodnutí o tom, že v tomto ohledu je to ona, kterou tíží důkazní břemeno, setrvávala na stanovisku o neexistenci pohledávek žalobkyně v době uzavírání darovací smlouvy, nebyla žalovanou vyvrácena ustanovením §42a obč. zák. stanovená vyvratitelná domněnka o vědomosti žalované jako obdarované, o úmyslu dárkyně (babičky žalované J. H.) odporovaným úkonem zkrátit uspokojení pohledávek žalobkyně, neboť úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o „náležitou pečlivost“.
Obstát nemůže ani námitka dovolatelky, že v řízení byla porušena zásada práva na spravedlivý proces, neboť „v rámci rozhodování prvního stupně ve vztahu k matce nezletilé žalované řádně neobeslal k jednání, které ve věci nařídil na 15. 06., 27. 07. a 07. 08. 2009“.
Odnětím možnosti jednat před soudem (zmatečností) ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. se podle ustálené judikatury rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod. (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Soud odejme účastníku možnost jednat před soudem mimo jiné v případě, že věc v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. projedná v nepřítomnosti účastníka nebo bez výslovného návrhu účastníka v nepřítomnosti jeho zástupce, jestliže z důležitého důvodu (tkvícího v jejich osobách) požádali o odročení jednání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1021/96, uveřejněné pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1358/99, uveřejněné pod č. 79 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. ovšem není dána, jestliže možnost učinit procesní úkony, kterou účastníku nesprávným postupem odňal soud prvního stupně, mu byla poskytnuta v odvolacím řízení (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, které bylo uveřejněno pod č. 123 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 32 Cdo 56/99, uveřejněném pod číslem 53 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
V posuzované věci již v rozsudku ze dne 18. 5. 2010, č. j. 13 Co 621, 622/2009-253, odvolací soud vysvětlil, že okolnost, že matku žalované jako její zákonnou zástupkyni soud prvního stupně řádně neobeslal k jednáním, která ve věci nařídil na dny 15. 6., 27. 7. a 7. 8. 2009, nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, neboť možnost vznést případné námitky ohledně věci samé či důkazní návrhy byla matce dána odvolacím soudem při jednání, které ve věci konal dne 18. 5. 2010 a kterého se matka osobně účastnila; žádné jiné námitky, než ty, které uplatnila ve svém odvolání, vůči rozhodnutí soudu prvého stupně, stejně tak jako důkazní návrhy, však nevznesla. Mimo to mohla své návrhy činit i kdykoli poté až do 4. 10. 2012, kdy ve věci jednal a rozhodl odvolací soud při jednání, k němuž byla matka žalované rovněž řádně předvolána.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu