Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.05.2014, sp. zn. 21 Cdo 2101/2013 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2101.2013.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2101.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 2101/2013 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce F. S. , zastoupeného JUDr. Jiřím Veselým, advokátem se sídlem v Praze 4, U družstva Ideál č. 1517/5, proti žalovaným 1) Komerční bance, a.s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 969/33, IČO 45317054, a 2) P. P. , o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 307/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2012 č. j. 11 Co 306/2012-17, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 10. 12. 2004 č. j. ČTS OKFK - 37/8-I-2004 byl uložen do soudní úschovy "originál tiskopisu vkladového certifikátu série a čísla A 442 992, který je vypsán psacím strojem na částku 780.000.000,-Kč s datem vystavení 26. 9. 1994, s datem splatnosti 26. 9. 1995, s roční úrokovou sazbou 8%, s úroky do dne splatnosti 62.400.000,-Kč, opatřen razítkem Komerční banky, a.s., centrála, a nečitelnými podpisy dvou osob". Stížnost podaná J. T., který tiskopis vkladového certifikátu vydal policejním orgánům, proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 22. 4. 2005 č. j. KZN 1205/2002. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 21. 10. 2009 č. j. 37 Sd 265/2004-114, které nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dne 19. 11. 2009, nevyhověl návrhu žalobce na vydání předmětu úschovy. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 3. 11. 2011 domáhal, aby žalovaným bylo uloženo "souhlasit s vydáním" této úschovy žalobci. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný 2) sice "vyjádřil svůj nesouhlas s vydáním předmětu úschovy přesto, že již v minulosti nejméně ve dvou případech sdělil soudu ve sporech souvisejících s předmětem úschovy, že není vlastníkem předmětného certifikátu, není ve věci pasivně legitimován, nereflektuje na věc samotnou a je bez zájmu o výsledek řízení"; jeho nesouhlasné stanovisko je tedy zcela "nelogické a jeví se jako účelové". Nesouhlasné stanovisko žalované 1) s vydáním předmětu úschovy žalobci "je motivováno jen snahou zabránit jiné osobě, aby uplatnila nároky související s držením předmětu úschovy vůči ní a požádala o jeho proplacení a nemá racionální oporu". Žalobce již dříve podal žalobu "na stanovení povinnosti souhlasit s vydáním věci", která byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 11. 2010 č. j. 19 C 352/2009-61, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2011 č. j. 21 Co 147/2011-85, zamítnuta, žalobce je však toho názoru, že v provedeném řízení byly pominuty některé skutečnosti, které vyplývaly "ze zjištění již dříve uvedených jak ve spisech Policie ČR, tak ve spisech soudních", především skutečnosti uvedené "v usnesení P ČR ÚKFK, SKPV o odložení věci ze dne 13. 4. 2007, ČTS: OKFK-37/8-I-2004", a že jeho návrh na výslech svědka JUDr. B. G. byl neprávem zamítnut. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 1. 2. 2012 č. j. 30 C 307/2011-10 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobci se po právní moci tohoto usnesení vrací ze zaplaceného soudního poplatku 1.000,- Kč. Dospěl k závěru, že projednání a rozhodnutí věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť "z obou žalob vyplývá, že žalobce se domáhá na totožných skutkových tvrzení, které opírá o stejný právní důvod, aby soud uložil totožným žalovaným povinnost, aby žalovaní souhlasili s tím, aby žalobci byl vydán předmětný originál tiskopisu vkladového certifikátu". Ani námitka žalobce, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 352/2009 byly pominuty některé skutečnosti, zejména výslech JUDr. B. G., který soud neprávem zamítnul, "nezakládá žalobci po procesní stránce možnost žalobu znovu v jiném řízení nově projednat". K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 8. 2012 č. j. 11 Co 306/2012-17 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně v tom, že projednání a rozhodnutí věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť v předmětném řízení šlo o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 11. 2010 č. j. 19 C 352/2009-61 (potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2011 č. j. 21 Co 147/2011-85), když tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku), a týká-li se týchž osob. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že i přes řadu shodných skutečností s věcí již projednávanou před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 352/2009 se nejedná o tutéž věc, že "v průběhu řízení předchozího i podání žaloby vedené pod č. j. 30 C 307/2011 soud prvního stupně přehlédl a nevypořádal se s tvrzením žalované 1), která se na jedné straně brání tím, že certifikát byl, resp. jeho bianko formulář, odcizen, na straně druhé založila do spisu vyjádření, podle něhož by případné vydání certifikátu, např. žalobci, mohlo mít pro žalovanou 1) vážné důsledky, protože držitel certifikátu by jej mohl vůči žalované 1) uplatnit a požadovat jeho proplacení", a že "soud prvního stupně neakceptoval zejména návrhy na důkaz usnesení P ČR ÚKFK, SKPV o odložení věci ze dne 13. 4. 2007". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc "vrátil k projednání". Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř."), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), že k doplnění dovolání podáními ze dne 14. 3. 2013, 30. 3. 2013 a ze dne 31. 3. 2013 nelze přihlédnout, uplatnil-li v něm žalobce v rozporu s ustanovením §242 odst. 4 o. s. ř. nové dovolací důvody po uplynutí dovolací lhůty, a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu pro účastníky a popřípadě jiné osoby, vyplývající z ustanovení §159a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., věc projednávána znovu (srov. §159a odst. 5, §167 odst. 2 a §174 odst. 1 o. s. ř.). Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení §83 odst. 2 o. s. ř. nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, který byl uveřejněn pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007). Překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 5 o. s. ř.) znemožňuje, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto, je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení. Nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§104 odst. 1 o. s. ř.). V posuzovaném případě bylo soudy zjištěno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 11. 2010 č. j. 19 C 352/2009-61, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2011 č. j. 21 Co 147/2011-85, byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní "byli uznáni povinnými souhlasit s tím, aby žalobci byl vydán originál tiskopisu vkladového certifikátu série a čísla A 442 992 znějící na částku 780.000.000,-Kč s datem vystavení 26. 9. 1994, s datem splatnosti 26. 9. 1995, opatřený razítkem Komerční banky, a.s. centrála a nečitelnými podpisy dvou osob". Z porovnání obsahu žaloby ze dne 18. 12. 2009 (která byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 11. 2010 č. j. 19 C 352/2009-61, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2011 č. j. 21 Co 147/2011-85) se žalobou ze dne 3. 11. 2011 je nepochybné, že v obou případech byla žalobcem uplatněna proti týmž žalovaným s odkazem na shodná skutková tvrzení stejná práva (nároky) a že obě žaloby obsahovaly stejné návrhy toho, jak má být ve věci rozhodnuto (žalobní petit). Jedná se tedy o totožné věci. Na závěru o totožnosti věcí nemohou nic změnit ani námitky žalobce, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 352/2009 "byly pominuty některé skutečnosti, které vyplývaly ze zjištění již dříve uvedených jak ve spisech Policie ČR, tak ve spisech soudních", a že "návrh na výslech svědka JUDr. B. G. by neprávem zamítnut", neboť tyto okolnosti neprokazují žádná odlišná (nová) skutková tvrzení, která by mohla mít vliv na posouzení totožnosti obou věcí; navíc, tyto okolnosti již byly uplatněny v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 352/2009, v němž soudy provedly důkaz usnesením Policie ČR - Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality z 13. 4. 2007 č. j. ČTS OKFK-37/8-I-2004 a nepřipustily výslech JUDr. B. G. jako "opožděný". Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo (jinou) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce na náhradu svých nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. května 2014 JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/30/2014
Spisová značka:21 Cdo 2101/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2101.2013.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
Dotčené předpisy:§159a o. s. ř. ve znění do 31.12.2012
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19