ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2563.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 2563/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po M. U. W. , zemřelém dne 29. června 1917, za účasti Ing. F. S. , zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 559/28, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 2284/2008, o dovolání Ing. F. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2013, č. j. 24 Co 255/2009-189, takto:
Dovolání Ing. F. S. se odmítá .
Odůvodnění:
Ing. F. S. se podáním doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 28.5.2008 domáhal dodatečného projednání dědictví po M. U. W., zemřelém dne 29.9.1917 (dále také jen „zůstavitel“). Uvedl, že „pochází ze starého českého rodu S.“ a jeho otcem byl F. hr. S. (zemřelý roku 2005) a prarodičem byl J. hr. S. (zemřelý roku 1957), že „spojením rodu S. a W. byla ohledně panství Kopidlno a Staré Hrady zřízena fideikomisní zřizovací listina“, že úmrtím zůstavitele v roce 1917 došlo k vymření mužských potomků hraběcího rodu W. a J. S., jakož i jeho potomci F. S. a F. J. S., „podali dědickou přihlášku ve věci ´S. svěřenství nad panstvím Kopidlno a Staré Hrady´“, že usnesením Zemského soudu civilního v Praze, odd. X., ze dne 10.11.1926 byla „dědická přihláška J. S. přijata na soud“ a zároveň bylo rozhodnuto, že „svěřenské dědické přihlášky potomků J. S. – F. S. a F. J. S. – se stávají bezpředmětnými a nadbytečnými“, a rozhodnutím Vrchního zemského soudu v Praze ze dne 16.12.1926 bylo původní rozhodnutí zemského soudu změněno „pouze v tom smyslu, že se dědická přihláška J. S. k nástupnictví v pozůstalostním řízení o svěřenském jmění zamítá“, přičemž rozhodnutí Vrchního zemského soudu „se nevypořádalo s dědickými přihláškami potomků J. S. – F. S. a F. J. S.“, přestože „o nich bylo třeba rozhodnout vzhledem k zamítnutí přihlášky J. S.“.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 6.3.2009, č.j. 33 Nc 2284/2008-102, zamítl „návrh na dodatečné projednání dědictví po M. U. W., zemřelém dne 29.9.1917“. Na základě zjištění, že ohledně nemovitostí, jejichž dodatečného projednání se navrhovatel domáhá, bylo v roce 1928 na základě usnesení Zemského soudu civilního v Praze, který projednával pozůstalost po zůstaviteli, vloženo právo vlastnické legatářce J. T.-T. a v roce 1945 byla zapsána národní správa, a že o svěřenecké dědické přihlášce F. S. (otce navrhovatele) bylo rozhodnuto usnesením Zemského soudu v Praze odd. X., ze dne 10.11.1926 tak, že je bezpředmětná a nadbytečná, dospěl k závěru, že „dědické řízení po M. U. W. skončilo s tím, že se otec navrhovatele nestal jeho dědicem“, a že měl-li F. S., resp. jeho otec J. S. za to, že o dědické přihlášce jeho synů nebylo rozhodnuto a že nejsou bezpředmětné, mohl proti tomuto brojit právními prostředky, které měl podle tehdy platných právních předpisů k dispozici“. Dále uzavřel, že „podmínky pro dodatečné projednání dědictví nebyly splněny“, když navrhovatel ani netvrdil, že by se po odevzdání nalezlo pozůstalostní jmění patřící zůstaviteli dříve neznámé, ani tato skutečnost nevyplynula z navrhovatelem doložených dokladů.
K odvolání Ing. F. S. Městský soud v Praze usnesením ze dne 6.8.2013, č.j. 24 Co 255/2009-189, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Na základě zjištění, že většina předmětných nemovitostí byla listinou z 20.6.1925 odevzdána J. T.-T., která je zapsána jako poslední knihovní vlastnice, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že „pozůstalostní řízení po zůstaviteli bylo skončeno“, a to „odevzdáním předmětných nemovitostí legatářce J. T.-T.“ (v souladu s ustanovením §819 obecného zákoníku občanského z roku 1811), a že z opatřených dokumentů „nevyplývá, že by F. S. a F. J. S. proti odevzdání pozůstalosti J. T.-T. brojili pomocí právních prostředků platných a právně účinných v době odevzdání“, a tedy že „jediným přípustným prostředkem, kterým by se navrhovatel mohl domáhat svých domnělých vlastnických práv, byla žaloba oprávněného dědice proti dědici neoprávněnému podle ustanovení §823 obecného zákoníku občanského z roku 1811“, a s odkazem na jednotlivá ustanovení obecného zákoníku občanského, zákona č. 141/1950 Sb., zákona č. 40/1964 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb. zdůraznil, že „v zájmu právní jistoty obsahují právní předpisy řadu ustanovení, jež mají zabránit tomu, aby po uplynutí delší doby bylo zasahováno do již vytvořených právních vztahů“. Odvolací soud dále vzhledem k tomu, že se dědictví podle právní úpravy platné v době úmrtí zůstavitele nenabývalo smrtí zůstavitele, ale až do odevzdání pozůstalosti se jednalo o tzv. ležící pozůstalost, a na základě zjištění, že zůstavitel není dosud evidován v katastru nemovitostí jako vlastník nějakých nemovitostí, dovodil, že otázka, zda nemovitosti evidované dnes nikoli jako vlastnictví zůstavitele jsou předmětem ležící pozůstalosti po zůstaviteli, „mohla být řešena pouze na základě žaloby na určení, že tyto nemovitosti náležejí do ležící pozůstalosti po zůstaviteli“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal Ing. F. S. dovolání. Předně namítá „nepřezkoumatelnost usnesení odvolacího soudu“ z důvodu absence uvedení konkrétní právní normy odůvodňující nevyhovění jeho návrhu na dodatečné projednání dědictví, a odmítá závěr odvolacího soudu, že „řízení po zůstaviteli bylo skončeno odevzdáním předmětných nemovitostí legatářce J. T.-T.“. Dovolatel má za to, že Vrchní zemský soud v Praze, který změnil původní rozhodnutí Zemského soudu civilního v Praze pouze tak, že dědickou přihlášku J. S. v pozůstalostním řízení o fideikomisární jmění zamítl, se „nevypořádal s dědickými přihláškami F. S. a F. J. S.“, že „odevzdávací listina byla vydána pouze jedné osobě formálně prohlášené za dědice – J. T.-T., ačkoli materiálních dědiců bylo více, př. F. S., a tedy že „dědické řízení bylo ukončeno pouze zdánlivě a konečné rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci“, že „podání dědické žaloby by nemohlo být úspěšné, protože J. T.-T. nikdy platně nenabyla vlastnické právo ke S. fideikomisu“, a že J. T.-T. „nemohlo dojít k platnému vydržení vlastnického práva k vydané pozůstalosti“, když „si musela být vědoma toho, že jí byla pozůstalost po zůstaviteli vydána bez právního důvodu“. Ing. F. S. navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání Ing. F. S. směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o.s.ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o.s.ř. skutečně splněna jsou.
V projednávané věci dovolatel dovozuje, že „dědické řízení po M. U. W. bylo ukončeno pouze zdánlivě“, neboť „byly opomenuty dědické přihlášky F. S. a F. J. S.“.
Při projednání dědictví se vždy vychází z právních předpisů účinných v době smrti zůstavitele (srov. zejm. §3070 obč. zák.). I v současné době se proto v řízení o dědictví po M. U. W., zemřelém dne 29.9.1917, postupuje podle ustanovení Obecného zákoníku občanského (dále též jen „OZO“), vyhlášeného císařským patentem ze dne 1.6.1811 č. 946 Sb.z.s., který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů; v řízení před soudem prvního stupně pak i podle císařského patentu ze dne 9.8.1854 č. 208 ř.z. (nesporného patentu).
Podle ustanovení §819 OZO jakmile na základě došlé přihlášky dědické bude soudem uznán dědic po právu a budou jím splněny povinnosti, odevzdá se mu dědictví a projednání se uzavře. Ostatně jest na dědici, chce-li se domoci převodu vlastnictví věcí nemovitých, aby zachoval předpis §436.
Podle ustanovení §174 nesporného patentu jakmile dědic náležitě vykázal své dědické právo a splnil všechny povinnosti mu náležející, buď mu pozůstalost odevzdána, zapečetění podstaty, stalo-li se snad, zrušeno a projednání pozůstalosti prohlášeno za skončené.
Vzhledem k tomu, že veškeré poznatky soudů vyplývající z obsahu spisu a tvrzení Ing. F. S., který také v dovolání potvrzuje zejména, že „usnesením Zemského soudu civilního v Praze ze dne 10.11.1926 bylo o svěřenských přihláškách F. S. a F. J. S. rozhodnuto, že se stávají bezpředmětnými a nadbytečnými“; že „Vrchní zemský soud v Praze usnesením ze dne 16.12.1926 změnil rozhodnutí Zemského soudu civilního v Praze ze dne 10.11.1926, jímž byla také přijata dědická přihláška J. S. (otce F. S. a F. J. S.), pouze v tom smyslu, že se dědická přihláška J. S. v pozůstalostním řízení o fideikomisární jmění zamítá“, a že „odevzdací listina byla vydána pouze J. T.-T.“, svědčí o tom, že projednání pozůstalosti po M. U. W. bylo skončeno podle ustanovení §819 OZO a §174 nesporného patentu, považuje dovolací soud závěr odvolacího soudu, že pozůstalostní řízení po zůstaviteli bylo skončeno odevzdáním předmětných nemovitostí J. T.-T., za správný, s tím, že námitky dovolatele ohledně dědických přihlášek F. S. a F. J. S. nejsou způsobilé zpochybnit správnost takto učiněného závěru odvolacího soudu, a tedy přivodit pokračování pozůstalostního řízení projednávaného ve dvacátých letech dvacátého století.
Namítá-li Ing. F. S., že dědická žaloba by nemohla být úspěšná, protože J. T.-T. nikdy platně nenabyla vlastnické právo ke S. fideikomisu, pak přehlíží, že otázka, kdy se dědic stal vlastníkem věci náležející do dědictví podle příslušných ustanovení OZO, byla opakovaně řešena v judikatuře dovolacího soudu, a to tak, že podle §797 a §819 OZO se tak stalo teprve odevzdáním dědictví na základě odevzdací listiny soudu (srov. například právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3.4.1930, sp. zn. Co I 1/30, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky z let 1919-1948 pod č. 9789, ročník 1930; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.1998, sp. zn. 3 Cdon 476/96, uveřejněném v časopise Ad Notam pod č. 4, ročník 1998; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 1138/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 7, ročník 1998; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.10.2003, sp. zn. 22 Cdo 2472/2002, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.5.2004, sp. zn. 22 Cdo 2285/2003).
Poukazuje-li dovolatel dále na „nepřezkoumatelnost usnesení odvolacího soudu“ z důvodu „absentujícího řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci“ a namítá-li, že „nemohlo dojít k platnému vydržení vlastnického práva k vydané pozůstalosti“ z důvodu, že „J. T.-T. si musela být vědoma, že pozůstalost po zůstaviteli jí byla vydána bez právního důvodu“, uplatnil tím jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., a v dovolacím řízení nelze ani pro tento nedostatek pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání Ing. F. S. podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu