ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2752.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 2752/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce I. R. , zastoupeného JUDr. Jitkou Stržínkovou Kvěchovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Žerotínova č. 1133/32, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 427/16, o 29,986.012,60 Kč, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2008, č. j. 39 Co 293/2007-132, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 7/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2012, č. j. 4 Co 61/2012-79, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2012, č. j. 4 Co 61/2012-79, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2012, č. j. 66 C 7/2008-60 (kterým byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost podaná proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2008, č. j. 39 Co 293/2007-132, a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení), a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2, §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
V posuzovaném případě žalobce v žalobě pro zmatečnost napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2008, č. j. 39 Co 293/2007-132, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 10. 2006, č. j. 14 C 23/2005-94, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 29,986.012,60 Kč požadované z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem; dovolání, které žalobce podal proti tomuto rozsudku městského soudu, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, č. j. 28 Cdo 1260/2009-198, pro nepřípustnost odmítnuto.
V původním řízení vystupoval jako žalobce I. R. (zastoupený JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, který byl žalobci ustanoven usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 3. 2003, č. j. 23 C 196/99-34), a jako žalovaná Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, jak žalobce (prostřednictvím svého zástupce) žalovanou označil v písemném podání ze dne 8. 11. 2003 učiněném na výzvu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 5. 2003, č. j. 23 C 196/99-37, a označeném jako „Žaloba na ochranu osobnosti podle §11 a násl Obč.Z s návrhem na náhradu nemajetkové újmy v penězích“; podáním ze dne 8. 11. 2003 – jak vyplývá z jeho obsahu - žalobce doplnil původní žalobu ze dne 20. 11. 1998 (doručenou soudu dne 25. 11. 1998), která neměla náležitosti dané ustanovením §79 odst. 1 o. s. ř.
V žalobě pro zmatečnost žalobce namítá „zmatečnost“ rozsudku městského soudu ze dne 18. 2 2008 „pro dvojí záměnu – causy a subjektu“ s odůvodněním, že podal žalobu proti České advokátní komoře, o níž dosud nebylo rozhodnuto, a že „přidělený advokát Dr. Vaněk složil a podal jeho jménem jinou žalobu – proti jinému subjektu“, a to České republice – Ministerstvu spravedlnosti. Soudy žalobu pro zmatečnost posoudily z pohledu zmatečnostního důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se podle ustálené judikatury soudů (srov. například usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 19/92, které bylo uveřejněno pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, které bylo uveřejněno pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, které bylo uveřejněno pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997) rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu zákon přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu.
Závěr odvolacího soudu, že ve skutečnostech namítaných žalobcem v žalobě pro zmatečnost nelze spatřovat odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce měl v původním řízení možnost uplatnit všechna svá procesní práva, která mu občanský soudní řád jako účastníku řízení dává, je v souladu s ustálenou judikaturou soudů, na níž nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.
Tvrzení žalobce v dovolání, že mu byla „postupem soudu a jeho rozhodnutím odebrána možnost jednat ve věci žaloby podané proti České advokátní komoře před soudem, náležitě hájit svá práva a domáhat se jejich ochrany“ a že „záměnou předmětu sporu a žalované strany bylo žalobci znemožněno jednat před soudem a náležitě uplatňovat a hájit svá práva“, nemá oporu v obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 14 C 23/2005, z něhož zcela nepochybně vyplývá, že žalobce své původní podání ze dne 20. 11. 1998 (doručené soudu dne 25. 11. 1998) a označené jako „Žaloba proti České republice – podání“ proti „odpůrci – České republice, zastoupenému Českou advokátní komorou v Praze se sídlem Národní třída 16, 110 00 Praha 1“ – poté, co mu byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 3. 2003, č. j. 23 C 196/99-34, ustanoven zástupcem advokát JUDr. Vladimír Vaněk - na výzvu soudu (obsaženou v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 5. 2003, č. j. 23 C 196/99-37) doplnil - mimo jiné – tak, že žalovanou označil jako „Česká republika – za kterou jedná Ministerstvo spravedlnosti Praha 2, Vyšehradská 16“; s uvedenou žalovanou soudy v původním řízení také jednaly a ve vztahu k ní věc rozhodly.
Měl-li žalobce v původním řízení (ve věci Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 14 C 23/2005) u jednání Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 6. 10. 2006, jemuž byl přítomen on i jeho zástupce, za to, že žaloba směřuje proti „nesprávné“ žalované, nic mu nebránilo, aby postupoval podle ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. a navrhl záměnu žalované, o níž by byl soud povinen rozhodnout. Podle obsahu zkoumaného protokolu o jednání však žalobce takovou námitku neuplatnil. Žalobce totiž – jak zdůrazňuje odvolací soud - v průběhu původního řízení žádné výhrady proti žalované jako účastnici řízení nevznesl.
Způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní stránce nemohou být ani námitky žalobce, že „ani v řízení o žalobě pro zmatečnost se žalobce nedočkal ochrany svých práv“, a že „předcházející řízení jsou tak postižena vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“; k okolnostem, uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. totiž nemůže být – jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. – při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm.c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. října 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu