ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2891.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 2891/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně M. Š., zastoupené JUDr. Karlem Šetkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích 6, Žižkova tř. č. 1321/1, proti žalovanému Dřevozpracujícímu družstvu se sídlem v Lukavci č. p. 9, IČO 00028631, zastoupenému Mgr. Tiborem Stano, advokátem se sídlem v Táboře, Ústecká č. 704, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 6 C 41/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. října 2012 č. j. 15 Co 727/2012-108, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. 10. 2012 č. j. 15 Co 727/2012-108, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 29. 5. 2012 č. j. 6 C 41/2011-79, jímž bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 26. 10. 2011 je neplatné, a jímž bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 14.300,- Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Šetka, a kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.123,- Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Šetka, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“], protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Odvolací soud vyložil otázku hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce v souladu se závěry, k nimž již dříve dospěla judikatura soudů (srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce právní názory, uvedené například v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, který byl uveřejněn v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněném pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007). Dovodily-li soudy, že jednání žalobkyně vytčené jí v okamžitém zrušení pracovního poměru (že žalobkyně se v období od 3. 10. 2011 do 26. 10. 2011 „nedostavovala na pracoviště, nevykonávala tak práci sjednanou v pracovní smlouvě a současně nepředložila žádný doklad odůvodňující tuto absenci“) nelze kvalifikovat jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, neboť s přihlédnutím k situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti žalobkyně (zejména k tomu, že žalovaný – poté, co byla u žalobkyně posudkem Okresní správy sociálního zabezpečení v Pelhřimově ze dne 15. 7. 2011 zjištěna invalidita prvního stupně a co byla žalobkyně posudkem lékařky MUDr. Jany Joselové ze dne 11. 8. 2011 shledána zdravotně způsobilou pro práci „skladníka materiálu ve skladu MTZ“ s podmínkou „bez manipulace s těžkými břemeny a práce ve strnulých polohách“ – vyhověl dne 29. 8. 2011 žádosti žalobkyně o „schválení neplaceného volna ze zdravotních důvodů v době od návratu po dlouhodobé pracovní neschopnosti do doby vyřešení jejího zařazení v DDL, popř. ukončení pracovního poměru“ ze dne 5. 8. 2011 tak, že jí poskytl „neplacené volno“ na dobu od 15. 8. 2011 do 30. 9. 2011, jakož i k tomu, že již v této době přijal na její místo jiného zaměstnance), k jejímu dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů a k důsledkům porušení povinnosti žalobkyně pro zaměstnavatele nejde o případ, kdy by po žalovaném nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby, pak bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Namítá-li žalovaný ve prospěch svého opačného názoru, že odvolací soud při zvažování intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci nepřihlédl k celkové době neomluvené nepřítomnosti žalobkyně v práci, potom nebere náležitě v úvahu, že pouze soudu přísluší posouzení toho, zda zjištěné porušení pracovní povinnosti dosáhlo zákonem předvídané intenzity, a že proto jeho námitky, které jsou jen pouhou polemikou s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti žalobkyně přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, nemohou obstát. Pokládaly-li soudy při své úvaze o intenzitě porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci za zásadní výše uvedené okolnosti, vycházely z ustálené soudní praxe, která dovodila, že výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek, že k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012), a že, jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1405/2012). Přestože neomluvené zameškání práce v trvání pěti a více dnů zpravidla představuje – obecně vzato – samo o sobě porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, nelze ani takové jednání zaměstnance posuzovat bez přihlédnutí k dalším okolnostem, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2542/2007). Namítá-li dovolatel, že „mezi účastníky již nebylo smluveno další neplacené volno“, že žalobkyně ani nepodala žádost o jeho poskytnutí a že „neplacené volno nelze nařídit jednostranně“, pak přehlíží, že žalobkyně podle zjištění soudů nepožádala o „neplacené volno“ jen na dobu od 15. 8. 2011 do 30. 9. 2011, nýbrž až „do doby vyřešení jejího zařazení v DDL, popř. ukončení pracovního poměru“.
Protože dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. srpna 2014
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu