ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2920.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 2920/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy ve věci žalobkyně M. B., zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová č. 96/18, proti žalovaným 1) R. J., 2) M. F., oběma zastoupeným JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní č. 550/61, 3) L. B., 4) M. H., 5) J. Z., 6) N. V., 7) V. Z., 8) B. Z., 9) J. Z., a 10) I. Z., žalovaným 8), 9) a 10) zastoupeným Mgr. Klárou Stibůrkovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Husova č. 2117, o určení dědického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 306/96, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2012 č. j. 18 Co 169/2011-534, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítá.
II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.900,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Ivana Rotta, advokáta se sídlem v Brně, Křížová č. 18; jinak se žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 občanského soudního řádu):
Dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13.12.2012 č.j. 18 Co 169/2011-534, jímž byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5.10.2010 č.j. 47 C 306/96-445 potvrzen ve výroku, kterým bylo určeno, že žalobkyně je "jediným dědicem" po zůstavitelce V. D., zemřelé dne 22.3.1996, a změněn ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že "žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu" a že "náklady České republiky jsou povinni zaplatit žalovaný 1) částku 7.512,- Kč, žalovaní 1) a 2) společně a nerozdílně částku 7.512,- Kč, žalovaní 3) až 10) společně a nerozdílně částku 7.512,- Kč", a jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), protože soud prvního stupně nerozhodl ve svém rozsudku ze dne 5.10.2010 č.j. 47 C 306/96-445 ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 24.2.2009 č.j. 47 C 306/96-359 proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek soudu prvního stupně svým usnesením ze dne 27.4.2010 č. j. 18 Co 218/2009-417 zrušil (ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud přistoupil z důvodu nemožnosti alternativního žalobního petitu), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť námitky uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
I když žalovaní 1) a 2) v dovolání namítali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odkazovali přitom na ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2013), z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že zůstavitelka V. D. "učinila závěti ze dne 20.2.1991, 27.4.1995 a 14.10.1995 v duševní poruše, která nebyla jen přechodného rázu, a která ji činila pro tyto úkony nezpůsobilou", a podrobují kritice postup, jakým odvolací soud k tomuto skutkovému zjištění dospěl. Podstatou jejich námitek je tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil. Námitky žalovaných 1) a 2) proto nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Takové námitky nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání žalovaných 1) a 2) podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných 1) a 2) - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalovaných 1) a 2) bylo odmítnuto a žalovaní 1) a 2) jsou proto povinni nahradit náklady vzniklé žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 o.s.ř. nebo §149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud ČR za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 3.750,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Ing. Ivan Rott osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 850,50 Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Přiznanou náhradu nákladů v celkové výši 4.900,50 Kč jsou žalovaní 1) a 2) povinni společně a nerozdílně zaplatit k rukám advokáta JUDr. Ing. Ivana Rotta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Ve vztahu mezi žalobkyní a ostatními žalovanými bylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §150 o.s.ř., neboť u žalovaných 3) až 10), kteří dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nepodali, jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele k tomu, aby nemuseli žalobkyni hradit náklady dovolacího řízení spolu se žalovanými 1) a 2).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. dubna 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu