ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2939.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 2939/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) Ing. B. V., b) MUDr. V. H. a c) Ing. J. V. , proti žalovaným 1) E. V. , zastoupenému JUDr. Tomášem Cabalkou, advokátem se sídlem ve Stříbrné Skalici, U jabloně č. 358, a 2) Ing. A. S. , o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 67/2002, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. prosince 2012 č.j. 22 Co 939/2012-605, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích dne 15.3.2002 domáhali určení, že žalovaný 1) "není závětním dědicem dle závěti V. V. ze dne 29.8.2001 předložené soudní komisařce JUDr. Aleně Musílkové dne 6.12.2001". Žalobu odůvodnili zejména tím, že závěť ze dne 29.8.2001, kterou v dědickém řízení po V. V., zemřelé dne 8.9.2001, vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. D 1499/2001, předložil žalovaný 1) a v níž byl žalovaný 1) ustanoven dědicem domu čp. v H., "není napsána a podepsána vlastní rukou" zůstavitelky, neboť "nejde o její písmo". Podání žaloby bylo žalobcům "uloženo" usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18.1.2002 č.j. D 1499/2001-36.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 14.6.2006 č.j. 5 C 67/2002-231, opraveným usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25.7.2006 č.j. 5 C 67/2002-234, žalobě vyhověl; současně rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům a) a c) na náhradě nákladů řízení 10.028,- Kč k rukám advokátky JUDr. Ilony Dorkové s tím, že "plněním jednoho zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost druhého", a České republice "na účet Okresního soudu v Pardubicích" na náhradě nákladů řízení 8.962,- Kč s tím, že "plněním jednoho zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost druhého". Na základě provedeného dokazování (zejména znaleckého posudku Mgr. Ireny Vašátkové) dospěl k závěru, že závěť s datem 29.8.2001 "nebyla vlastnoručně sepsána a podepsána zůstavitelkou", a že proto "nesplňuje náležitosti stanovené v ustanovení §476a občanského zákoníku" a je ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 občanského zákoníku neplatným právním úkonem.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20.2.2007 č.j. 23 Co 526/2006-260 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, odvolání žalované 2) odmítl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům a) a c) na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.568,- Kč k rukám jejich zástupkyně a žalobkyni b) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení 2.000,- Kč. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že závěť s datem 29.8.2001 je neplatná.
K dovolání žalovaného 1) Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 24.9.2008 č.j. 21 Cdo 4688/2007-291 dovolání žalovaného 1) odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Okresní soud v Pardubicích poté usnesením ze dne 10.3.2010 č.j. 5 C 67/2002-377, opraveným usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22.3.2010 č.j. 5 C 67/2002-382, zamítl návrh žalovaného 1) na povolení obnovy řízení "vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 67/2002"; současně rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobcům "oprávněným společně a nerozdílně" na náhradě nákladů řízení 150,- Kč "k rukám žalobce a)".
K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 30.11.2010 č.j. 22 Co 269/2010-431 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že povolil obnovu řízení "vedeného před Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 67/2002". Dovodil, že listiny, které žalovaný 1) bez své viny nemohl použít v předchozím řízení, pro něj mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, když zpochybňují odbornou způsobilost znalkyně Mgr.Ireny Vašátkové, tedy ve svém důsledku správnost samotného znaleckého posudku, natolik, že mohou vést k závěru o opodstatněnosti návrhu žalovaného 1) na vypracování "revizního" znaleckého posudku.
V dalším řízení Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 27.4.2012 č.j. 5 C 67/2002-563 určil, že žalovaný 1) "není závětním dědicem dle závěti V. V. ze dne 29.8.2001, předložené soudní komisařce JUDr. Aleně Musílkové dne 6.12.2001", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že "znalci Mgr. Miloši Švandovi" se přiznává "cestovné" ve výši 1.047,- Kč a že žalovaní jsou povinni zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Pardubicích" na náhradě nákladů řízení 9.309,- Kč s tím, že "plněním jednoho zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost druhého". Z provedeného důkazu znaleckým posudkem Kriminalistického ústavu Praha a výpovědí zpracovatele posudku Mgr. Miloše Švandy, který označil předložený srovnávací materiál za "zpracovatelný a dostatečný" k zodpovězení otázky, zda zůstavitelka vlastnoručně sepsala závěť, vzal soud prvního stupně za prokázané, že zůstavitelka "nemohla vlastnoručně sepsat a podepsat spornou závěť", a uzavřel, že závěť "nesplňuje náležitosti stanovené v ustanovení §476a občanského zákoníku" a že je proto třeba podle ustanovení §40 odst. 1 občanského zákoníku žalobě vyhovět.
K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 18.12.2012 č.j. 22 Co 939/2012-605 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh žalovaného 1) na změnu "rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č.j. 5 C 67/2002-231 ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č.j. 23 Co 526/2006-260" zamítl; ve výroku o přiznání "cestovného znalci Mgr. Miloši Švandovi" rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Pardubicích" na náhradě nákladů řízení 347,- Kč každý jednou polovinou, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud - poté, co neshledal důvod pochybovat o závěrech znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v Praze o tom, že zůstavitelka nenapsala a vlastnoručně nepodepsala závěť ze dne 28.9.2001, a co důkaz fotokopií kvitančních listů označil za důkaz "způsobilý a přípustný" - uzavřel, že žalovaný 1) neunesl "důkazní břemeno k prokázání pravosti listiny, z níž své dědické právo dovozoval", které na něm spočívalo, když žalobci jeho právo zpochybňují, namítají-li neplatnost této soukromé listiny", že z provedeného dokazování vyplynulo, že zůstavitelka vlastnoručně nenapsala a vlastnoručně nepodepsala závěť z 28.9.2001, a že tedy "tato listina je neplatnou ve smyslu §476a a §40 odst. 1 občanského zákoníku"; žalovaný 1) proto "není závětním dědicem podle této závěti po zůstavitelce". Změnu rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil tím, že soud prvního stupně ve věci rozhodl v rozporu s ustanovením §235h odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu, když "neměl vydat rozsudek", kterým by znovu rozhodl o tom, že se určuje, že žalovaný 1) není závětním dědicem dle závěti zůstavitelky, ale správně měl usnesením zamítnout návrh žalovaného 1) na změnu žalobou na obnovu řízení napadených rozsudků Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14.6.2006 č.j. 5 C 67/2002-231 a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 20.2.2007 č.j. 23 Co 526/2006-260.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Ke znaleckému posudku Kriminalistického ústavu v Praze (vypracovanému Mgr. Milošem Švandou) namítá, že "základem" pro jeho závěry byl předchozí znalecký posudek Mgr. Ireny Vašátkové, a srovnávací materiály (psané texty předložené žalobci za účelem zkoumání znalcem) označuje za "bezcenné", k nimž nemělo být při zpracování posudku vůbec přihlíženo, neboť "nebylo prokázáno", že by písemnosti byly skutečně písemnostmi sepsanými zůstavitelkou. Dovolatel má dále za to, že, kdyby znalec vycházel z pouhých kopií listin (kvitančních listů), které byly až na výjimky listinami, o kterých "nebylo sporu, že k nim připojila podpis zůstavitelka", je znalecký posudek "bezcenný", a to jednak proto, že takové kopie "neměly být vůbec předmětem znaleckého zkoumání" a, shledal-li odvolací soud jejich využití legitimním, představuje tím "zásadní postoj k využívání kopií listin pro účely znaleckého zkoumání a zpracování znaleckých posudků", jednak z důvodu, že tyto kopie byly zhotoveny bývalou znalkyní, která nebyla dostatečně kvalifikována ke zpracování objektivního posudku a navíc "podpisy na těchto kvitančních listech byly zfalšovány", a že znalec vycházel též z materiálů, které nejsou v posudku označeny, jejichž soupis byl uveden na straně 457 soudního spisu (na straně 444 dle doplnění dovolání ze dne 25.3.2013), která se však "ve spisu nenachází", a hodnotil též zdravotní způsobilost zůstavitelky, což mu nepřísluší. Dovolatel dále odmítá závěr odvolacího soudu o tom, že důkazní břemeno leželo na žalovaném 1), neboť důkazní břemeno ohledně "nepravosti závěti" nesli žalobci, a odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval návrhem dovolatele na zpracování dalšího revizního znaleckého posudku, který nebyl soudem prvního stupně akceptován. Dovoláním žalovaný 1) současně napadá výpočet cestovného znalce osobním automobilem Škoda Octavia s odůvodněním, že "je v rozporu s obecně závaznými právními předpisy" a že znalec ani "řádně nedoložil, že je jeho vlastníkem, eventuálně provozovatelem". Žalovaný 1) proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání nevyhověl, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je správný. Žalobce a) navíc uvedl, že snahou žalovaného 1) je co nejdéle protahovat dědické řízení a že dovolání není přípustné, neboť se dovolává jen proti důvodům rozhodnutí.
Žalovaná 2) uvedla, že se "zněním dovolání plně souhlasí".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst.1 věty druhé o.s.ř. [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]; ustanovení §237 tu platí obdobně (§238 odst.2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalovaný 1) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl návrh žalovaného 1) na změnu "rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č.j. 5 C 67/2002-231 ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č.j. 23 Co 526/2006-260". Za přihlédnutí k tomu, že odvolací soud měl správně rozhodnout usnesením (srov. §235h odst.1 větu druhou o.s.ř.) a že z hlediska vymezení práv a povinností účastníků řízení odvolací soud dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že závěť zůstavitelky V. V. z 28.9.2001 je (ve smyslu §476a a §40 odst. 1 občanského zákoníku) neplatná, neboť zůstavitelka závěť opatřenou datem 28.9.2001 vlastnoručně nenapsala a nepodepsala, a že tedy žalovaný 1) není závětním dědicem zůstavitelky, je třeba přípustnost dovolání žalovaného 1) posoudit podle ustanovení §238 odst.1 písm.b) a §238 odst.2 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání není dána ani podle ustanovení §238 odst.1 písm.b), §238 odst.2 a 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť nedošlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, ani podle §238 odst.1 písm.b), §238 odst.2 a 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., když ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno (v řízení následujícím po povolení obnovy řízení) rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, může být dovolání žalovaného 1) proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238 odst. 1 písm. b), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. b), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží [§238 odst. 1 písm. b), §238 odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §238 odst. 1 písm. b), §238 odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci z obsahu spisu a obsahu spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 32 D 1499/2001 (mimo jiné) vyplývá, že v řízení o dědictví po V. V., zemřelé dne 8.9.2001, žalovaný předložil soudu (soudnímu komisaři) listinu ze dne 29.8.2001, o které prohlásil, že jde o závěť vlastnoručně sepsanou a vlastnoručně podepsanou zůstavitelkou. Protože žalobci zpochybnili tuto závěť tvrzením, že není "v žádném případě" napsána a podepsána vlastní rukou zůstavitelky, Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 18.1.2002 č.j. D 1499/2001-36 řízení o dědictví po zůstavitelce přerušil a uložil žalobcům, aby do 1 měsíce ode dne právní moci usnesení podali u Okresního soudu v Pardubicích žalobu proti žalovaným o určení, že žalovaný 1) není závětním dědicem podle závěti zůstavitelky ze dne 29.8.2001. Vzhledem k tomu, že podstata sporu spočívala ve zjištění, zda listina ze dne 29.8.2001 obsahuje holografní závěť zůstavitelky, bylo za řízení před soudy provedeno dokazování znaleckými posudky.
V řízení po povolení obnovy řízení byl v projednávané věci vypracován znalecký posudek Kriminalistickým ústavem v Praze na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 1.2.2011 č.j. 5 C 67/2002-444. Otázku, zda tento znalecký posudek je způsobilým podkladem pro skutková zjištění soudů, je proto třeba i v současné době posoudit podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 30.3.2011 (dále jen "OSŘ").
Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce (§127 odst.1 věta první OSŘ). Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně (§127 odst.1 věta druhá OSŘ). Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (§127 odst.1 věta čtvrtá OSŘ). Znalecký posudek je možno dát také přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (§127 odst.2 OSŘ).
Znalec ve znaleckém posudku uvede popis zkoumaného materiálu, popřípadě jevů, souhrn skutečností, k nimž při úkonu přihlížel (nález), a výčet otázek, na které má odpovědět, s odpověďmi na tyto otázky (posudek) [srov. §13 odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů]. Znalecký posudek se tedy skládá ze tří částí: z nálezu (popisu relevantních výchozích skutečností), posudku (samotného odborného znaleckého posouzení včetně závěrů) a znalecké doložky (osvědčující především znalcovu kvalifikaci).
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 OSŘ), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 OSŘ, od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce.
Soud - jak vyplývá u výše uvedeného - při hodnocení důkazu znaleckým posudkem zkoumá, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zda odpověděl na otázky, resp. na zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.). Zjistí-li soud, že znalec zcela nesplnil úkol, který mu soud vymezil v usnesení o ustanovení znalcem, případně, nesplnil-li jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, nebo má-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě, aby vypracoval nový posudek. Dospěje-li soud k závěru o negativním výsledku tohoto vysvětlení, vyžádá ve smyslu ustanovení §127 odst.2 OSŘ tzv. revizní znalecký posudek (srov. též například zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23.12.1980 sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněnou pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1981, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.4.2002 sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.7.2009 sp. zn. 30 Cdo 3450/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.1.2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013).
V projednávané věci podal - poté, co byl již v původním řízení proveden důkaz znaleckým posudkem Mgr. Ireny Vašátkové - znalecký posudek z oboru písmoznalectví Kriminalistický ústav v Praze (vypracovaný Mgr. Milošem Švandou), který obsahuje kromě "formálních náležitostí" v přezkoumatelné podobě popis zkoumaného materiálu - textů a podpisů (a to včetně řádného odůvodnění použití kopií kvitančních listů, jež byly součástí znaleckého posudku Mgr. Ireny Vašátkové, neboť jejich originály již Česká pošta nemá k dispozici, o nichž znalecký ústav uvedl, že na jejich základě lze "dostatečně posoudit variabilitu podpisu" zůstavitelky a "vývoj jejího podpisu v době před a po vzniku sporného podpisu"), souhrn skutečností, k nimž znalec přihlížel, vymezení otázky, na kterou měl odpovědět, a odpověď na ni (že "pisatelkou sporné závěti není paní V. V." a že "se nejedná o pravý podpis paní V. V."), přičemž závěry uvedené v posudku jsou náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu. Soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 27.4.2012 č.j. 5 C 67/2002-563 dospěl k závěru, že znalec také "přesvědčivě" zodpověděl otázky žalovaného 1) týkající se zpracování znaleckého posudku, a vzal znaleckým posudkem a výslechem Mgr. Miloše Švandy za prokázané, že závěť zůstavitelka nemohla s ohledem na svůj zdravotní stav napsat a podepsat. Odvolací soud rovněž shledal vypracování znaleckého posudku "dostatečně" přehledným a srozumitelným s tím, že jeho závěry jsou jasné, kategorické a dostatečně odůvodněné, vysvětlil, proč považuje fotokopie kvitančních listů za důkaz "způsobilý a přípustný", a dodal, že žalovaným 1) namítaná spornost podpisu zůstavitelky na jiných srovnávacích materiálech nemohla na závěrech znaleckého posudku nic změnit, když znalec "učinil závěr o pravosti textu a podpisu již na základě kvitančních listů, které nesporně zůstavitelka podepsala". Dovolací soud s uvedenými závěry soudů souhlasí a výhrady dovolatele proti znaleckému posudku Kriminalistického ústavu v Praze nepovažuje za opodstatněné.
Namítá-li dovolatel, že "důkazní břemeno týkající se pravosti závěti nebylo na něm", neboť leželo na žalobcích, kteří závěť ze dne 28.9.2001 napadli, avšak důkazní břemeno ohledně "nepravosti" závěti neunesli, přehlíží přitom, že, ačkoliv odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku zmiňuje otázku důkazního břemene ve vztahu k prokázání pravosti závěti, z níž žalovaný 1) své dědické právo dovozoval, svůj závěr ve věci neučinil na základě toho, že by žalovaný 1) neunesl důkazní břemeno. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, rozhodnutí ve věci učinil na základě závěru o tom, že z provedeného dokazování vyplynulo (na základě znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v Praze), že zůstavitelka závěť ze dne 28.9.2001 vlastnoručně nenapsala a nepodepsala, tedy na základě jednoznačného závěru o skutkovém stavu věci. To, že rozhodnutí vyznělo v neprospěch žalovaného 1), tedy nebylo způsobeno tím, že by neunesl důkazní břemeno, ale právním posouzením zjištěného skutkového stavu věci, a proto námitky dovolatele v tomto směru nemohou správnost závěru odvolacího soudu zpochybnit.
Dovolatel dále namítá, že jeho návrh na zpracování (dalšího) revizního znaleckého posudku "nebyl soudem prvního stupně akceptován", přestože má za to, že je nezbytné zpracování revizního znaleckého posudku, který bude vycházet ze srovnávacích materiálů, jejichž autorem bude "prokazatelně a nepochybně" zůstavitelka a k jejichž originálům budou připojeny "prokazatelně a nepochybně" vlastnoruční podpisy zůstavitelky. Protože tyto námitky uplatněné žalovaným 1) v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není - jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. - způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy dovolání žalovaného proti němu není přípustné ani podle ustanovení §238 odst.1 písm.b), §238 odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného 1) proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalovaný 1) dále dovoláním napadá výrok rozsudku odvolacího soudu ze dne 18.12.2012 č.j. 22 Co 939/2012-605, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27.4.2012 č.j. 5 C 67/2002-563, jímž bylo "znalci Mgr. Miloši Švandovi" přiznáno "cestovné" ve výši 1.047,- Kč, tedy rozhodnutí soudů o znalečném (o náhradě nákladů spojených s podáním znaleckého posudku).
O znalečném soud v občanském soudním řízení rozhoduje - jak vyplývá z ustanovení §167 odst.1 o.s.ř. - usnesením; povahu usnesení toto rozhodnutí neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí, které soud vydal formou rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 18.12.2012 č.j. 22 Co 939/2012-605 je proto třeba posoudit shodně, jako kdyby bylo dovoláním napadeno usnesení odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání proti usnesení o znalečném není dána podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť nejde o usnesení ve věci samé; věcí samou je věc, která je tím předmětem, pro nějž se vede řízení, ve kterém má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného [v posuzovaném případě spor o to, že žalovaný 1) "není závětním dědicem dle závěti V. V. ze dne 29.8.2001 předložené soudní komisařce JUDr. Aleně Musílkové dne 6.12.2001"], a nikoliv rozhodnutí o právech toho, kdo podal soudu znalecký posudek. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání proti usnesení o znalečném nezakládají ani ustanovení §238 a §238a o.s.ř., neboť nepředstavuje žádnou z věcí, které jsou v těchto ustanoveních taxativně vyjmenovány, ani ustanovení §239 o.s.ř., když nejde o žádný z případů procesních rozhodnutí v něm uvedených, Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného 1) proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný 1) a žalovaná 2) s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. srpna 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu