ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.3245.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 3245/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně I. K. , zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Na Zderaze č. 1275/15, proti žalovanému STOMA–Hygieinos s. r. o. se sídlem v Liberci, Husova č. 29/1, IČO 25490095, zastoupenému JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Liberci II - Novém Městě, Valdštejnská č. 381/6, o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, o úpravu potvrzení o zaměstnání a o 46.045,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 306/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. května 2013 č. j. 36 Co 658/2012-260, takto:
Rozsudek krajského soudu se v části, ve které byl změněn rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 30. května 2012 č. j. 16 C 306/2006-224 tak, že žaloba se co do 1.741,- Kč s úroky z prodlení zamítá, a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobkyně odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 46.045,- Kč s úroky z prodlení v „zákonné výši“ z částek a za dobu, jež specifikovala, aby žalované bylo uloženo „žalobkyni doručit doklady rozhodné pro výpočet mzdy za červen 2006“ a vydat žalobkyni „zápočtový list“ s uvedením důvodu skončení pracovního poměru „okamžitým zrušením ze strany žalobkyně“ a dobou trvání pracovního poměru od 17. 10. 2005 do 25. 7. 2006 a aby bylo určeno, že dohoda o skončení pracovního poměru dnem 30. 6. 2006 „došlá žalobkyni dne 15. 8. 2006 v prosté kopii“ je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 17. 10. 2005 vykonávala v pracovním poměru u žalovaného práci zubní laborantky, že za měsíc červen 2006 měla obdržet mzdu ve výši 12.307,- Kč „hrubého“, že však od žalovaného obdržela pouze zálohu ve výši 5.000,- Kč, a že proto dne 26. 7. 2006 okamžitě zrušila pracovní poměr. Žalovaný zaplatil žalobkyni na mzdě za červen 2006 a na náhradě mzdy za dovolenou vyčerpanou žalobkyní v tomto měsíci postupně celkem 10.566,- Kč, takže jí za červen 2006 zůstal dlužen 1.741,- Kč, a dále je povinen zaplatit jí na náhradě mzdy za měsíc červenec 2006 (za dny čerpání dovolené a svátků a za dny, kdy jí až do skončení pracovního poměru nepřiděloval práci) 12.420,- Kč, jakož i „dvojnásobek průměrného platu z důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru“ ve výši 31.884,- Kč. Dne 17. 8. 2006 žalobkyně obdržela od žalovaného přijetí jejího písemného návrhu na skončení pracovního poměru dohodou ke dni 30. 6. 2006 doručeného žalovanému dne 20. 7. 2006; rozvázání pracovního poměru touto dohodou je však neplatné, neboť „k němu nedošlo“ vzhledem ke skončení pracovního poměru okamžitým zrušením žalobkyně ze dne 26. 7. 2006. Žalobkyně dále uvedla, že v žalovaný jí zaslal „zápočtový list“, ve kterém nesprávně uvedl mimo jiné důvod skončení a dobu trvání pracovního poměru.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 30. 5. 2012 č. j. 16 C 306/2006-224 zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému bylo uloženo „doručit jí doklady pro výpočet mzdy za měsíc červen 2006“, z důvodu zpětvzetí žaloby v této části, vyhověl žalobě ve zbývající části a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 88.972,47 Kč k rukám advokáta JUDr. Davida Máši. Na základě zjištění, že listina obsahující text dohody o rozvázání pracovního poměru účastníků ke dni 30. 6. 2006 nebyla v době jejího podpisu žalobkyní dne 23. 6. 2006 podepsána žalovaným, dospěl k závěru, že pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovaným nebyl „platně skončen dohodou k datu 30. 6. 2006“, nýbrž až okamžitým zrušením pracovního poměru žalobkyní ze dne 25. 7. 2006, které žalovaný dne 27. 7. 2006 odmítl převzít a které nebylo z jeho strany „napadeno ve smyslu ustanovení §64 zákoníku práce“. Soud prvního stupně dále shledal, že žalobkyni přísluší doplatek mzdy za měsíc červen 2006 ve výši 1.741,- Kč (neboť nárok žalobkyně na mzdu a náhradu mzdy za dovolenou vyčerpanou žalobkyní v tomto měsíci činil 12.307,- Kč a žalovaný jí dne 21. 7. 2006 zaplatil pouze zálohu ve výši 5.000,- Kč a dne 17. 8. 2006 jí zaslal doplatek ve výši 3.728,- Kč), náhrada mzdy za měsíc červenec 2007 (za dny čerpání dovolené a svátků a za dny, kdy žalovaný žalobkyni až do skončení pracovního poměru nepřiděloval práci) ve výši 12.420,- Kč a náhrada mzdy za dobu dvou měsíců (výpovědní dobu) ve výši 31.884,- Kč.
K odvolání žalobkyně a žalované Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 16. 5. 2013 č. j. 36 Co 658/2012-260 vyslovil, že rozsudek soudu prvního stupně „zůstává“ ve výroku o zastavení řízení „nedotčen“, ve zbývajících výrocích o věci samé jej změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 31.104,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.840,20 Kč, oboje k rukám advokáta JUDr. Jana Vodičky. Na rozdíl od soudu prvního stupně učinil (zejména z listiny nazvané „ukončení pracovního poměru dohodou“ a datované dnem 23. 6. 2006, z výpovědi svědkyně H. a ze „zápočtového listu“ ze dne 11. 7. 2006, jakož i na základě zjištění, že „žalobkyně si po podpisu této dohody dočerpávala dovolenou“) skutkový závěr, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 23. 6. 2006 písemnou dohodu o skončení pracovního poměru ke dni 30. 6. 2006, jejímž podpisem žalobkyně – vzhledem k tomu, že nepožadovala žádné změny a ani na listině nevyjádřila svůj nesouhlas s dohodou – nesledovala jen – jak v řízení tvrdila – potvrzení převzetí listiny od žalovaného. Z tohoto skutkového závěru odvolací soud dovodil, že pracovní poměr mezi účastníky byl platně rozvázán dnem 30. 6. 2006, že „další právní úkony směřující ke skončení pracovního poměru již nejsou právně relevantní a nelze k nim přihlížet“ a že žalobkyni proto nemohl „vzniknout nárok na náhradu mzdy ani na jí požadované opravy ve vystaveném zápočtovém listě“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli dne 23. 6. 2006 dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 30. 6. 2006, neboť z pouhého obsahu listiny předložené žalovaným soudu až dne 2. 12. 2009, aniž by bylo najisto postaveno, „kdy se tam podpis žalovaného a za jakých okolností dostal“ (dovolatelce nebyla tato listina podepsaná žalovaným nikdy přede dnem 2. 12. 2009 doručena), nelze učinit „právní závěr, že došlo k uzavření smlouvy“. Názor odvolacího soudu, že z uvedené listiny „lze usoudit, že došlo k uzavření smlouvy, protože na ní (dnes) jsou oba podpisy“ (ačkoliv žalobkyně „učinila jednoznačné tvrzení“, že listina nebyla v době, kdy jí byla předložena žalovaným, podepsaná), pokládá žalobkyně za chybný, neboť pomíjí „právní standard“ a právní teorii o procesu uzavírání smlouvy. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu v otázce výkladu právních úkonů, neboť její podpis na uvedené listině připojený ke slovu „převzala“ nelze vykládat tak, že „navrhuje smlouvu, či snad že ji přijímá“, nýbrž tak, že vyjadřuje vůli „potvrdit převzetí nějakého dokumentu“. Vytýká odvolacímu soudu, že se v napadeném rozhodnutí vydaném se souhlasem žalobkyně bez nařízení jednání poté, co jí sdělil, že půjde pouze o právní posouzení věci, odchýlil nejen od právních, ale též od skutkových závěrů soudu prvního stupně, že neprovedl její výslech jako účastnice řízení a ani další důkazy, které navrhla a které „hovořily v její prospěch“, že nehodnotil důkazy ve vzájemné souvislosti a s přihlédnutím k tomu, že žalovaný – na rozdíl od žalobkyně – svá tvrzení v průběhu řízení měnil, že nepřihlédl k vyjádření žalobkyně k odvolání žalovaného, že nerozhodl o jejím odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a že se nezabýval nárokem žalobkyně na doplatek mzdy za červen 2006, který žalobkyni podle jejího názoru náleží i v případě, že pracovní poměr účastníků skončil dne 30. 6. 2006. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně „potvrzuje“ a že se odvolání žalovaného „zamítá“, nebo že se rozsudek soudu prvního stupně „zrušuje“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolací řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanoveních §237, 238 a 238a o. s. ř.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Dovolání není přípustné a) ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení, b) ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství, c) ve věcech upravených zákonem o registrovaném partnerství, d) proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50. 000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, e) ve věcech odkladu provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, f) proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř., a g) proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pořádkovém opatření, znalečném nebo tlumočném (§238 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně ve svém dovolání mimo jiné zpochybňuje správnost skutkového zjištění odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli (podepsali) dne 23. 6. 2006 písemnou dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 30. 6. 2006, a jím provedeného hodnocení důkazů, předestírá v tomto směru své vlastní skutkové závěry, na kterých – nezávisle na skutkových zjištěních odvolacího soudu - buduje jiné právní posouzení věci, než na kterém spočívá napadený rozsudek, a vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl žalobkyní navržené důkazy, že nepřihlédl k vyjádření žalobkyně k odvolání žalovaného, že nerozhodl o jejím odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a že o věci rozhodl bez nařízení jednání, aniž by k takovému postupu byly splněny zákonem stanovené podmínky; tím uplatnila jiné dovolací důvody než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. – jediným důvodem, jímž je možné dovolání odůvodnit, a dovolání tak v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nárocích žalobkyně na určení neplatnosti dohody o skončení pracovního poměru dnem 30. 6. 2006, na náhradu mzdy za měsíc červenec 2006, na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za výpovědní dobu a na úpravu potvrzení o zaměstnání, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V části, ve které bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na doplatek mzdy a náhrady mzdy za dovolenou za měsíc červen 2006 uplatněném žalobkyní ve výši 1.741,- Kč, závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení hmotněprávních otázek, jaké jsou podmínky vzniku nároku zaměstnance na mzdu a na náhradu mzdy za dobu čerpání dovolené. Protože odvolací soud se při řešení těchto právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v této části podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je v uvedené části opodstatněné.
Podmínky vzniku nároku žalobkyně na mzdu za měsíc červen 2006 a na náhradu mzdy za dovolenou vyčerpanou žalobkyní v tomto období je třeba – vzhledem k době, kdy měly žalobkyni tyto nároky vzniknout - posuzovat i v současné době podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb., č. 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb., č. 342/2005 Sb., č. 413/2005 Sb., č. 72/2006 Sb. a č. 79/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2006 (dále jen „zák. práce“), a podle zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 217/2000 Sb., č. 257/2004 Sb. a č. 436/2004 Sb., tj. ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „zákona o mzdě“).
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona o mzdě zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda.
Podle ustanovení §110b odst. 1 zák. práce zaměstnanci přísluší za dobu čerpání dovolené náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku a případné naturální požitky.
Protože mzda - jak vyplývá z citovaného ustanovení §4 odst. 1 zákona o mzdě - je plněním poskytovaným zaměstnavatelem zaměstnanci za vykonanou práci, je vznik práva (nárok) na mzdu podmíněn skutečným výkonem práce zaměstnance a nikoliv jen pouhým pracovním poměrem mezi ním a zaměstnavatelem (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, který byl uveřejněn pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). Z toho mimo jiné vyplývá, že nárok zaměstnance na mzdu, který vznikl tím, že zaměstnanec vykonal pro zaměstnavatele práci, a který nebyl zaměstnavatelem uspokojen, nezaniká rozvázáním pracovního poměru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a že zaměstnanec má nárok na mzdu za již vykonanou práci i po skončení pracovního poměru. Rozvázáním pracovního poměru nezaniká ani nárok zaměstnance na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku (spolu s případnými naturálními požitky) za dobu čerpání dovolené před skončením pracovního poměru, který vzniká – jak vyplývá z citovaného ustanovení §110b odst. 1 zák. práce - čerpáním dovolené zaměstnancem a který není podmíněn trváním pracovního poměru mezi ním a zaměstnavatelem i po čerpání dovolené.
V projednávané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni doplatek mzdy a náhrady mzdy za dovolenou za měsíc červen 2006 ve výši 1.741,- Kč (stejně jako v části, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni náhradu mzdy za měsíc červenec 2006 a náhradu mzdy za výpovědní dobu), tak, že žalobu v této části zamítl, s odůvodněním, že pracovní poměr mezi účastníky byl rozvázán dnem 30. 6. 2006, a že proto žalobkyni nemohl „vzniknout nárok na náhradu mzdy“. Odvolací soud však nevzal náležitě v úvahu, že nárok žalobkyně na mzdu za práci vykonanou v měsíci červnu 2006 ani její nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu čerpání dovolené v tomto měsíci skončením pracovního poměru mezi účastníky - jak vyplývá z výše uvedeného – nezanikly, a – veden nesprávným právním názorem, že náhrada mzdy (mzda) žalobkyni (ani za měsíc červen 2006) nepřísluší z důvodu rozvázání pracovního poměru účastníků dnem 30. 6. 2006 – se nezabýval tím, zda a v jakém rozsahu žalobkyně vykonala pro žalovaného v měsíci červnu 2006 práci, zda a v jakém rozsahu čerpala v tomto období dovolenou, na jakou mzdu (náhradu mzdy) jí v měsíci červnu 2006 vznikl nárok a jaká mzda (náhrada mzdy) jí byla žalovaným za toto období vyplacena.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v části, ve které byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o doplatek mzdy a náhrady mzdy za dovolenou za měsíc červen 2006 ve výši 1.741,- Kč zamítá, správný; protože nejsou podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud České republiky jej v této části (včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ústí nad Labem) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2014
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu