ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.3497.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 3497/2012
sp. zn. 21 Cdo 2597/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. V. M. , zastoupeného JUDr. Monikou Zemanovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Sedláčkova č. 11, proti žalovanému Statutárnímu městu Plzeň - Městské Policii v Plzni , se sídlem v Plzni, nám. Republiky č. 1, IČO 000 75 370, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá č. 6, o neplatnost výpovědi a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 28/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. prosince 2011 č. j. 10 Co 282/2011-592, a o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. prosince 2013 č. j. 10 Co 191/2013-872 takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. prosince 2011 č.j. 10 Co 282/2011-592, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. prosince 2013 č.j. 10 Co 191/2013-872 (správně 10 Co 191/2013-882) a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. února 2013 č.j. 19 C 28/98-783 (správně 19 C 28/98-791) se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 23.3.1998 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce proto, že se opakovaně přes předchozí písemné upozornění dopustil porušení pracovní kázně, „které je možno hodnotit nejméně jako soustavné a méně závažné“. Důvod výpovědi po stránce skutkové spatřoval v tom, že žalobce při kontrole prováděné Ministerstvem dopravy - Českým telekomunikačním úřadem nepředložil doklady „blíže uvedené v dopise Telekomunikačního úřadu ze dne 22.12.1997, v protokole o jednání ze dne 9.12.1997 a v jeho rozhodnutí ze dne 11.12.1997“. V důsledku toho byl předběžným opatřením žalovanému zakázán provoz radiové sítě a bylo mu uloženo jednorázové zvýšení telekomunikačního poplatku ve výši 12.000,- Kč. Dále bylo žalobci vytknuto, že odmítl provést výměnu počítače, která mu byla uložena jeho nadřízeným dne 9.3.1998, a konečně, i když k povinnostem žalobce patří provádět proškolení nových strážníků týkající se směrnice 12/95 upravující telekomunikační provoz zaměstnavatele, bylo zjištěno, že někteří strážníci nejsou o uvedené směrnici dostatečně proškoleni. Na možnost výpovědi byl žalobce upozorněn dopisem ze dne 15.1.1998.
Žalobce se domáhal podáním došlým Okresnímu soudu Plzeň-město dne 6.4.1998 aby bylo určeno, že uvedená výpověď daná dne 24.3.1998 je neplatná a že žalovaný je povinen uhradit žalobci „výlohu 1.000,- Kč spojenou s podáním této žaloby, případnou náhradu ušlé mzdy, nedoplatek mzdy za období od 16. 8. 1996 do 30. 12. 1997“. Namítal, že se nedopustil žádného porušení pracovní kázně.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 16.7.2002 č. j. 19 C 28/98-172 žalobu zamítl a žalobci uložil, aby zaplatil žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 8.600,- Kč. Dospěl k závěru, že výpovědní důvody, které jsou uvedeny ve výpovědi, byly chováním žalobce naplněny, a že první uváděný výpovědní důvod je závažným porušením pracovní kázně. Protože se žalobce dopustil opakovaného porušení pracovní kázně a protože byl na možnost výpovědi upozorněn písemným sdělením ze dne 15.1.1998, byla výpověď dána po právu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24.5.2004 č. j. 10 Co 437/2003-286 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Formálním námitkám žalobce odvolací soud nepřisvědčil, dovodil, že v případě prvých dvou v pořadí uvedených důvodů výpovědi dospěl soud prvního stupně ke správným závěrům, avšak v případě posledního uváděného výpovědního důvodu nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, a proto ani právní závěry nemohou být správné. Proto odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby provedl důkazy listinou s podpisy strážníků, kteří byli žalobcem proškolování, a aby byly provedeny také jejich výslechy k otázce seznámení s obsahem směrnice žalovaného č. 12/95.
Okresní soud Plzeň-město poté rozsudkem ze dne 10.3.2006 č.j. 19 C 28/98-364 žalobu opět zamítl a uložil žalobci, aby zaplatil žalovanému 21.525,- Kč na náhradě nákladů řízení. Ve věci samé dospěl po doplnění řízení k závěru, že „výpověď, která byla žalobci dána, byla dána po právu, neboť všechny výpovědní důvody, tak jak jsou uvedeny ve výpovědi, byly chováním žalobce naplněny“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 1.11.2006 č.j. 10 Co 554/2006-385 rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vytkl mu, že nepostupoval podle pokynů odvolacího soudu uvedených v jeho předchozím usnesení, neboť měl zjistit, z čeho měl žalobce strážníky školit v souvislosti s obsahem směrnice, a z jakých důvodů nejprve strážníci podepsali, že proškoleni byli, a později písemně sdělovali zaměstnavateli nedostatky ve svém proškolení. Soud prvního stupně sice provedl výsledky svědků, avšak obsah jejich svědecké výpovědi byl zaměřen pouze na to, proč podepsali listinu o nedostatcích proškolení, ale vůbec se nevyjádřili ke svým podpisům na listině o jejich proškolení. Dále pak soud prvního stupně nereagoval na otázku, že se u Okresního soudu Plzeň-město vede řízení o zbavení způsobilosti žalobce k právním úkonům a s touto okolností se nevypořádal.
Okresní soud Plzeň-město poté po doplnění řízení rozsudkem ze dne 30.4.2010 č. j. 19 C 25/98-453 žalobu zamítl a uložil žalobci, aby zaplatil žalovanému 42.125,- Kč na náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že výpověď „splňuje všechny formální náležitosti požadované zákoníkem práce, když důvody pro které výpověď byla dána, jsou natolik konkretizovány, že nemohou být zaměněny, nebo dodatečně upraveny“. Před podáním výpovědi byl žalobce upozorněn na možnost výpovědi dopisem ze dne 15.1.1998. Pokud jde o porušení pracovní kázně spočívající v nedostatečném proškolení nebo v neproškolení strážníků, dospěl k závěru, že „na jistotu se nepodařilo postavit to, zda žalobce naplnil či nenaplnil tento výpovědní důvod“. Vzhledem k tomu, že slyšení svědci si s ohledem na časový odstup nepamatovali, zda byli či nebyli proškoleni, soud k tomuto „výpovědnímu důvodu tedy nepřihlížel a dospěl k závěru, že z části je výpověď neplatná“. Závažné porušení pracovní kázně však představuje jednání žalobce, jehož důsledkem byl zákaz provozu radiové sítě a jednorázové zvýšení telekomunikačního poplatku, přičemž toto porušení pracovní kázně samo o sobě postačuje pro platnost výpovědi.
Rozsudkem ze dne 29.4.2011 č.j.19 C 28/98-531 pak okresní soud Plzeň-město zamítl žalobu o zaplacení 7.066.450,- Kč a uložil žalobci, aby zaplatil žalovanému 42.845,- Kč na náhradě nákladů řízení. Samotnou výši dlužné mzdy se soud prvního stupně nezabýval, neboť „pokud byla zamítnuta žaloba na neplatnost výpovědi, nelze žalobci přiznat dlužnou mzdu“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8.12.2011 č.j. 10 Co 282/2011-592 změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30.4.2010 č.j. 19 C 28/98-453 tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 23.3.1998 daná žalovaným žalobci je neplatná, ve výroku o náhradě nákladů řízení tento rozsudek zrušil, zrušil též „doplňující rozsudek ze dne 29.4.2011 č.j. 19 C 28/98-531“ a věc vrátil soudu prvního stupně „v tomto rozsahu“ k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že v pořadí třetí „výpovědní důvod nebyl prokázán“, že však porušení pracovní kázně uvedené v písemné výpovědi z pracovního poměru v pořadí jako první, tj. porušení povinnosti žalobce z titulu jeho funkce správce nesíťového aplikačního software a radiokomunikační sítě je třeba hodnotit jako hrubé porušení pracovní kázně. Přesto však nebylo možné dospět k závěru, že výpověď je platná, protože podle ustanovení §46 odst. 3 zák. práce lze dát výpověď pouze ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se zaměstnavatel o důvodu výpovědi dozvěděl. Již ze samotné žaloby Města Plzeň – Městské policie ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň- město pod sp. zn. 28 C 38/98 je zřejmé, že již dne 9.12.1997 došlo k jednání mezi žalobcem a kontrolním úřadem, které později vyústilo k udělení pokuty, která byla zaplacena; Ing. M. byl poté vyzván k zaplacení vzniklé škody na základě rozhodnutí náhradové a škodní komise ze dne 9.1.1998. Žalovaný tedy již počátkem prosince 1997 věděl o porušení pracovní kázně, jehož se žalobce dopustil, v průběhu měsíce prosince mu také byla doručena rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, a je tedy zřejmé, že nebyla dodržena zákonná dvouměsíční lhůta ve smyslu ustanovení §46 odst. 3 zák. práce.
Proti měnícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný dovolání. Namítal, že odvolací soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy, jestliže dospěl k závěru, že výpovědní důvod“ uvedený jako v pořadí třetí ve výpovědi, nebyl prokázán. Rozsáhle zdůvodnil, proč „považuje za nesporné“, že žalobce k datu, které mu bylo uloženo, strážníky, neproškolil, a neproškolil je ani ke dni, kdy strážnici podepisovali své prohlášení, jehož obsah a podpisy nezpochybnili. Důkazy, které jsou ve spise obsaženy, potvrzují, že strážníci nebyli ve smyslu pokynu ze dne 23.1.1998 včas a řádně proškolení, a pokud si pak odvolací soud všímal především rozporných tvrzení strážníků a nevzal přitom v úvahu skutečnost, že od celé události uplynulo téměř 14 let, pak nesprávně hodnotil důkazy, neboť nepřihlédl ke skutečnostem, které potvrzují, že k řádnému a včasnému proškolení v potřebném rozsahu ze strany žalobce nedošlo. Mimoto zpochybňoval skutečnost, z níž soudy obou stupňů vycházely, že by žalobce učinil předmětem řízení nárok na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu – „výrok pod bodem I.“ – zrušil, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň-město poté pokračoval dále v řízení a rozsudkem ze dne 4.2.2013 č.j. 19 C 28/98-783 (správně 19 C 28/98-791) „návrh žalobce na zaplacení nedoplatku mzdy za období od 16.8.1996 do 30.2.1997“ zamítl, zamítl rovněž „návrh žalobce na zaplacení náhrady mzdy ve výši 11.496.819,- Kč s příslušenstvím“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že se žalobce o možnost zaměstnání u žalovaného nezajímal, a že náhrada mzdy, která mu náleží za šest měsíců, mu byla vyplacena.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5.12.2013 č.j. 10 Co 191/2013-872 (správně 10 Co 191/2013-882) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí „návrhu žalobce na zaplacení nedoplatku mzdy za období od 16.8.1996 do 30.2.1997“, zrušil, v dalším zamítavém výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 59.741,- Kč s 20% úrokem z prodlení od 22.11.1998 do zaplacení, „ve zbytku, tj. do částky 11.437.078,- Kč s příslušenstvím“ žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu Plzeň-město polovinu nákladů placených státem, „jejichž výše a splatnost bude určena v samostatném usnesení soudu I. stupně“. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci náleží náhrada mzdy za dobu šesti měsíců od 18.11.1998 (kdy byla žaloby žalovanému doručena) v celkové výši 59.741,- Kč, neboť plnění, které již žalovaný žalobci ve výši 316.012,- Kč se týká období od 17.1.2012. Další náhrada mzdy žalobci nenáleží, neboť okolnost, že žalobce nebyl zaměstnán, bylo způsobeno „pouze tím, že žalobce neměl skutečný zájem o práci“, protože „se rozhodl vést život jiným způsobem“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Namítal v něm, že byl připraven a ochoten konat práci podle pracovní smlouvy, a žalovaný neprokázal, že existovala možnost, aby se žalobce do práce zapojil. Navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) nejprve projednal dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8.12.2011 č.j. 10 Co 282/2011-592, a to podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti jehož dovoláním napadenému výroku o věci samé je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla dána dne 23.3.1998 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999, tj předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů - dále též jen zák. práce.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Podle ustanovení §46 odst. 3 zák. práce pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď pouze ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi dověděl, a pro porušení pracovní kázně v cizině do dvou měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do jednoho roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v pořadí třetí výpovědní důvod – nedostatečné proškolení nových strážníků týkající se směrnice č. 12/95, upravující telekomunikační provoz zaměstnavatele, nebyl prokázán, a že porušení pracovní kázně uvedené v písemné výpovědi z pracovního poměru v pořadí jako první, tj. porušení povinnosti žalobce z titulu jeho funkce správce nesíťového aplikačního software a radiokomunikační sítě, je sice závažným porušením pracovní kázně, avšak, má-li být platnost výpovědi posuzována jen na základě tohoto důvodu, byla výpověď dána až po marném uplynutí dvouměsíční lhůty podle ustanovení §46 odst. 3 zák. práce.
Dovolatel se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že třetí důvod výpovědi nebyl prokázán, nesouhlasí.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly z řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
V projednávané věci však odvolací soud výše popsaným způsobem nepostupoval. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že při zjišťování, zda byl prokázán skutek uvedený ve výpovědi ze dne 23.3.1998 označovaný jako „třetí výpovědní důvod“, odvolací soud vycházel z toho, že bylo prokázáno zejména listinou bez data předloženou žalobcem s podpisy školených strážníků, že žalobce na základě pokynu ze dne 22.1.1998 provedl školení strážníků podle čl. VII Interní směrnice č. 12/95, upravující telekomunikační provoz u Městské policie Plzeň. Ohledně „rozsahu údajného neproškolení“ vychází ze svědeckých výpovědí strážníků, které podrobně rozebírá a poukazuje na rozpory ve výpovědích počínaje tvrzením, že „žalobce vůbec neznají a že školení vůbec neproběhlo (ač podepsali, že školeni žalobce proběhlo)“, přes rozpor ve výpovědi svědkyně B., (která „ve vyjádření na nedostatky v proškolení uvedla, že nebyla proškolena o použití přenosné automobilové radiostanice a o použití scanu“, před soudem prvního stupně však uvedla, že „byla o použití vysílačky a radiostanice v automobilu poučena, nebyla však poučena o scanu“), přes výpověď svědka F. (který „před soudem I. stupně v rozporu s listinou o nedostatcích v proškolení uvedl, že z provozu radiostanice proškolen byl“) a svědkyně P., dříve Č. (která „uvedla před soudem I. stupně, že pravděpodobně o provozu radiostanic proškolena byla, nevěděla, zda byla proškolena o automobilové radiostanici a o scanu“, zatímco „v písemném oznámení uváděla, že nebyla proškolena ani o přenosné a automobilové radiostanici, ani o scanu“) a uzavřel, že s ohledem na „tolik dílčích rozporů, které nelze vysvětlit ani odstupem času“, svědecké „výpovědi nelze hodnotit jako věrohodné“.
Takové hodnocení však nelze považovat za odpovídající zákonu. Odvolací soud totiž nehodnotil všechny důkazy provedené u soudu prvního stupně a v řízení odvolacím, které se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti), nýbrž jen okolnosti svědčící ve prospěch zaujatého názoru. Do procesu hodnocení důkazů nezahrnul skutečnosti a důkazy, které uvedenému skutkovému závěru nenasvědčují, a s těmito důkazy se nevypořádal. V řízení nebyl sporné, že „proškolení nových strážníků týkající se směrnice 12/95, upravující telekomunikační provoz organizace“ proběhlo. Výpověď ze dne 23.3.1998 pouze vytýká, že „někteří strážníci nejsou s uvedenou směrnicí dostatečně seznámeni, konkrétně strážník F. nebyl poučen o radioprovozu z radiostanice ve služebním vozidle a o vysílání na principu scanner (správně scan). Stejně tak nebyly ve výše uvedeném rozsahu proškoleny strážnice Č. (nyní P.), T. a B.“. Již vzhledem k výslovnému textu výpovědi, kde jsou uvedeni jen někteří strážníci, je vysvětlitelné, proč si „na nedostatky nestěžovali všichni strážníci podepsaní na listině o proškolení“. Je možné, že výpovědi svědků – strážníků zmíněných ve výpovědi z pracovního poměru - „nelze hodnotit jako věrohodné“, neboť ve výsledku jsou nejisté a nepřesné, často si ani nevybavují situaci, na kterou jsou dotazováni. Uvádí-li odvolací soud obecně, že tuto skutečnost „nelze vysvětlit ani odstupem času“, příslušelo blíže vysvětlit, proč je takový závěr na místě, kupříkladu, zda vzhledem k výjimečnému významu školení ve srovnání s jinými, či jiným pozoruhodným jedinečným okolnostem lze u běžně vybaveného člověka předpokládat, že si průběh školení musí pamatovat i po osmi letech (kdy byli svědkové slyšeni před soudem prvního stupně) popřípadě po třinácti letech (kdy byli svědkové slyšeni před odvolacím soudem) a bez pochybností si vybavit jeho obsah. Odvolací soud dále náležitě neuvážil, jaký význam z hlediska prokázání výpovědního důvodu po stránce skutkové mají listinné důkazy s vyjádřením školených strážníků pořízené krátce po předmětném školení, na nichž je vlastně výpověď založena. Jedná se o zprávu o výsledku kontroly nových strážníků ze dne 16.2.1998 zpracovanou inspekčním strážníkem Z. B., včetně písemných vyjádření strážníků Č. a T. ze dne 9.2.1998, jakož i vyjádření strážníka F. ze dne 11.2.1998 (jehož nepřesný údaj o „vysílání na principu scanner“ výpověď převzala). V tomto směru odvolací soud, který akcentuje spíše to, co si svědkové o svých vyjádřeních (ne)zapamatovali, neměl ponechat stranou svých úvah okolnost, že se od obsahu svých vyjádření nikdy nedistancovali.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud nepřihlédl ke všem rozhodným skutečnostem, které vyplývají z uvedených důkazů provedených před soudem prvního stupně i soudem odvolacím, neodpovídá výsledek jeho hodnocení důkazů postupu stanovenému v ustanovení §132 o.s.ř. Skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že „třetí výpovědní důvod“, tak, jak je popsán ve výpovědi ze dne 23.3.1998, nebyl prokázán, proto dosud nemá oporu v provedeném dokazování. Za této situace tedy nemůže zatím obstát ani právní závěr odvolacího soudu o tom, zda výpověď byla dána ve lhůtě stanovené v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce, který byl na tomto skutkovém zjištění založen.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku, kterým byla určena neplatnost výpovědi ze dne 23.3.1998, není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil.
Současně bylo třeba mít na zřeteli, že předpokladem nároku na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru je právě určení neplatnosti úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §64 zák. práce; ve vztahu k tomu je nárok na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zák. práce nárokem akcesorickým. Protože uvedený předpoklad pro přiznání náhrady mzdy – jak ze shora uvedeného vyplývá - dosud není naplněn, musel být z podnětu podaného dovolání zrušen rozsudek odvolacího soudu o tomto akcesorickém nároku též v jeho kasačním výroku II. podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř., neboť sám o sobě tento výrok nemůže obstát, a jsou zde tedy důvody pro vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení v celém rozsahu (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Stejná hlediska musela být uplatněna i při posouzení důvodnosti dovolání žalobce proti dalšímu rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5.12.2013 č.j. 10 Co 191/2013-872 (správně 10 Co 191/2013-882) [na které příslušelo vztáhnout – vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013]. Z důvodů výše uvedených, které platí jak na rozsudek odvolacího soudu, tak i na jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a protože podkladem tohoto rozsudku i rozsudku soudu prvního stupně byl předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 8.12.2011 č.j. 10 Co 282/2011-592, který byl nyní dovolacím soudem zrušen, nemohou obstát ani na tento předchozí rozsudek navazující závislá (akcesorická) rozhodnutí soudů obou stupňů. Za těchto okolností byla též tato rozhodnutí podle ustanovení §243e odst. 2 poslední věty o.s.ř. zrušena, a podle ustanovení §243e odst. 2 věty první o.s.ř. byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. července 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu