ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.3556.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 3556/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci oprávněného L. V. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Poláchem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké nám. č. 42, proti povinné I. B. , o pomoc soudu před nařízením výkonu rozhodnutí vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 37 Nc 5092/2009, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. ledna 2013, č. j. 57 Co 788/2012-68, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. ledna 2013 č. j. 57 Co 788/2012-68 se mění takto:
Usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 5. 2010 č. j. 37 Nc 5092/2009-14, se mění tak, že žádost oprávněného podle ustanovení §260 odst. 2 občanského soudního řádu ze dne 2. 11. 2009, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení ani dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žádostí ze dne 2. 11. 2009 se oprávněný domáhal pomoci soudu před nařízením výkonu rozhodnutí podle ustanovení §260 odst. 2 občanského soudního řádu, a to dotazem u povinné, od koho pobírá mzdu či jiný příjem, popřípadě u které banky má účet a jaká jsou jejich čísla.
Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 1. 3. 2010, č. j. 37 Nc 5092/2009-6, vyzval oprávněného, aby do deseti dnů doplnil žádost o označení rozhodnutí, které mu přiznává právo na zaplacení peněžité částky. Protože oprávněný ve lhůtě žádné rozhodnutí neoznačil, týž soud usnesením ze dne 25. 5. 2010, č. j. 37 Nc 5092/2009-14, „podání“ oprávněného odmítl a oprávněnému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání oprávněného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 5. 2010, č. j. 37 Nc 5092/2009-14, usnesení okresního soudu potvrdil a oprávněnému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl ke stejnému právnímu závěru, jako soud prvního stupně, že „vzhledem k tomu, že označení rozhodnutí, na jehož základě má být vedeno vykonávací řízení, je nezbytnou náležitostí pro posouzení důvodnosti žádosti dle §260 odst. 2 o.s.ř. a že odvolatel přes řádné poučení okresním soudem podle §43 odst. 2 o.s.ř. doposud takové rozhodnutí neoznačil, jedná se o vadu podání, která brání postupu soudu podle §260 odst. 2 o.s.ř.“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání. Namítá zejména, že „nebyl ve věci řádně poučen“, že mu „nebyla řádně doručena veškerá soudní rozhodnutí v této věci“, že „rozhodnutí, které po něm bylo požadováno, doložit nemohl, neboť v době, kdy podával své podání toto neměl k dispozici a neměl ani vědomost o tom zda bylo vydáno“, že „důvody, proč takové rozhodnutí nebylo vydáno a on ho proto nemohl předložit, neleží na jeho straně, nýbrž na straně soudů, neboť tyto nerozhodovaly v jeho podáních, návrzích a věcech tak, aby byly včas a řádně ochráněny práva a zájmy dovolatele“. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále též jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení skončeno, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (formulace výroku, kterým soud nevyhověl žádosti účastníka řízení o pomoc podle §260 odst. 2 o. s. ř.), přezkoumal usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je z formálního hlediska opodstatněné.
Podle ustanovení §260 odst. 2 o. s. ř. na žádost účastníka, kterému rozhodnutí přiznává právo na zaplacení peněžité částky, dotáže se soud toho, komu je zaplacení peněžité částky uloženo, zda a od koho pobírá mzdu nebo jiný pravidelný příjem, popřípadě u které banky, pobočky zahraniční banky nebo spořitelního a úvěrního družstva, instituce elektronických peněz, zahraniční instituce elektronických peněz, vydavatele elektronických peněz malého rozsahu, platební instituce, zahraniční platební instituce nebo poskytovatele platebních služeb malého rozsahu má své účty a jaká jsou čísla těchto účtů nebo jiné jedinečné identifikátory.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že účastník v žádosti musí označit rozhodnutí, které mu přiznává peněžité plnění. Jestliže je neoznačí a rozhodnutí bylo vydáno (což musí ze žádosti vyplývat), soud podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzve účastníka k doplnění žádosti. Nebude-li žádost přes výzvu doplněna, nelze pro tento nedostatek v řízení pokračovat a soud žádost podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. odmítne. V případě, že účastník sám v žádosti netvrdí, že je oprávněným z rozhodnutí, které mu přiznává peněžité plnění (doposud nebylo vydáno, neexistuje), postup podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. použít nelze a je zde dán důvod pro zamítnutí takovéto žádosti z důvodu neexistence předpokladů pro postup podle §260 odst. 2 o. s. ř.
V této věci sám oprávněný v dovolání uvádí, že žádné rozhodnutí přiznávající mu peněžitou pohledávku proti povinné nebylo vydáno, a proto je nemohl ani doložit. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o žádosti oprávněného rozhodnout, Nejvyšší soud podle ustanovení §243d písm. b) o. s. ř. změnil napadené usnesení tak, že usnesení soudu prvního stupně změnil a žádost oprávněného o pomoc před nařízením výkonu rozhodnutí podle ustanovení §260 odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech řízení před soudy všech stupňů rozhodl dovolací soud podle ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b o. s. ř., a proto by právo na náhradu nákladů měla úspěšná povinná; povinné však prokazatelné náklady řízení nevznikly a této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. dubna 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu