ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.3573.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 3573/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. V. W., zastoupeného JUDr. Pavlem Zapletalem, advokátem se sídlem v Lišanech, Za Rybníkem č. 334, proti žalované České republice – České správě sociálního zabezpečení v Praze 5, Křížová č. 25, IČO 000 06 963 o 327.655,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 343/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 62 Co 129/2011-126, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 327.655,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil. Žalobu odůvodnil tím, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 439/2006 byla vyslovena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 23.1.2006. Vzhledem k tomu, že dopisem ze dne 2.2.2006 oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, přísluší mu náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru do průměrného výdělku 51.859,- Kč měsíčně za dobu od 23.1.2006 do 31.7.2006.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 24.11.2010 č.j. 7 C 343/2009-92 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 259.295,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil, zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 68.360,- Kč s úroky z prodlení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 33.739,- Kč k rukám advokáta Pavla Zapletala. Ve věci samé dospěl k závěru, že byly splněny podmínky vymezené v ustanovení §61 zák. práce, neboť pravomocným rozhodnutím soudu byla určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a žalobce prokázal, že řádně oznámil žalované, že trvá na svém dalším zaměstnání, a proto mu přísluší náhrada mzdy vycházející z průměrného výdělku 51.859,- Kč. Vzhledem k tomu však, že žalovaná vznesla námitku promlčení, nemohla být tato náhrada přiznána za měsíce leden a únor 2006, když žaloba byla podána dne 10.4.2009, tedy zjevně po uplynutí lhůty k uplatnění těchto nároků. Protože se žalobce domáhal náhrady mzdy za období nepřesahující 6 měsíců, nemohl soud tuto náhradu mzdy snížit nebo nepřiznat.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2011 č. j. 62 Co 129/2011-126 změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu na zaplacení částky 259.295,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje z ustanovení §7 odst. 2 věty první zák. práce, odvolací soud přihlédl „ke všem specifickým okolnostem daného případu, zejména k důvodu, který vedl žalovanou k okamžitému zrušení pracovního poměru s žalobcem. Tímto důvodem bylo předložení nepravdivého čestného prohlášení žalobcem dne 14.3.2003 o tom, že nebyl příslušníkem Lidových milicí, přičemž tato skutečnost byla podle ustanovení §2 odst. 1 písm. f) zákona č. 451/1991 Sb. předpokladem pro výkon funkce ředitele odboru hospodářské správy u žalované. Žalobce tak vykonával výše uvedenou funkci u žalované od 18.3.2003 až do 23.1.2006, tedy téměř po dobu tří let jen na základě svého nečestného jednání, které „zcela jistě odporovalo zásadám obecné slušnosti, poctivosti a vzájemné důvěry, přičemž jako osoba s vysokoškolským vzděláním při svých znalostech a zkušenostech si musel být vědom toho, že údaj, který uvedl v čestném prohlášení ohledně členství v Lidových milicích není správný, a že pokud by žalovanému jako zaměstnavateli sdělil, že byl příslušníkem Lidových milicí před rokem 1989, nebyl by jím do uvedené funkce nikdy jmenován“. Podle názoru odvolacího soudu již samotné chování žalobce, spočívající v záměrném předložení nepravdivého čestného prohlášení, na základě něhož byl splněn zákonný předpoklad daný lustračním zákonem pro výkon funkce ředitele odboru hospodářské správy u žalované, je třeba „posoudit za zcela odporující dobrým mravům, jak to má na mysli ustanovení §7 odst. 2 zák. práce“. Vedle toho bylo nutno přihlédnout k tomu, že neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 23.1.2006 v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 439/2006 byla shledána především „ve formě ukončení pracovního poměru s žalobcem a soudem nebylo nijak zpochybňováno naplnění zákonných předpokladů k ukončení pracovního poměru“. „Je zcela nepochybné, že žalobce svým jednáním odporujícím dobrým mravům, uvedl žalovanou v omyl a, ačkoliv nesplňoval předpoklady pro výkon funkce, přijal jmenování do funkce ředitele hospodářské správy“. Toto jednání odporuje nejen dobrým mravům, ale i obecně respektovaným zásadám mravního řádu demokratické společnosti. S přihlédnutím k tomu, že žalobce uzavřel dne 24.4.2006 pracovní smlouvu na dobu neurčitou s novým zaměstnavatelem a „pobíral od svého nového zaměstnavatele mzdu, nelze po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobci byla přiznána požadovaná náhrada mzdy“. „Odvolací soud nijak nepopírá specifičnost postupu podle ustanovení §7 odst. 2 zák. práce, kdy odepřít výkon práva pro rozpor s dobrými mravy přichází v úvahu pouze ve výjimečných a zvlášť odůvodněných případech, nicméně o takový případ se v posuzované věci jedná“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolacím soudem uváděné důvody ani jednotlivě, ani ve svém souhrnu nemohly naplnit důvody pro závěr, že uplatnění náhrady mzdy z důvodu neplatného okamžitého zrušení pracovního poměru je v rozporu s dobrými mravy. Bylo výlučně na rozhodnutí žalované, jak bude vzniklou situaci řešit, a bylo na ní, aby uvážila, z jakého zákonného důvodu pracovní poměr skončí. Jestliže od vytýkaného jednání uplynula doba téměř tří let a žalovaná použila ke skončení pracovního poměru zjevně nepoužitelného důvodu, nelze považovat žalobcovo uplatňování práva na náhradu mzdy za odporující dobrým mravům. Podle názoru žalobce nelze v žádném případě připustit, aby námitkou ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce byly napravovány případy, kdy strana, nijak neovlivněna druhou stranou, „výlučně svým vlastním jednáním a vlastní vinou způsobila vznik uplatněného práva (a to dokonce práva jednoznačně vyplývajícího ze zákona)“. To platí zejména pro daný případ, kdy nic na straně žalované nebránilo v tom, aby při skončení pracovního poměru postupovala v souladu se zákonem a tak zabránila vzniku nároku žalobce na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce. Kdyby odvolací soud vzal v úvahu všechny okolnosti vzniku žalobcova práva na náhradu mzdy a náležitě přihlédl i ke všem okolnostem na straně žalované, nemohl by dojít k nesprávnému názoru, že uplatnění žalobcova práva na náhradu mzdy z důvodu neplatného okamžitého zrušení pracovního poměru odporuje dobrým mravům. Žalobce navrhl, aby „dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl v celém rozsahu zrušen“.
Žalovaná zdůraznila, že žalobce u ní téměř tři roky zastával vedoucí funkci ředitele odboru odměňovanou odpovídajícím platem, na základě nepravdivého čestného prohlášení, které předložil právě s cílem získat lepší pracovní pozici. Žalovaná považuje jednání žalobce i nadále za odporující dobrým mravům, a požadavek náhrady mzdy „za naprosto neadekvátní všem okolnostem případu“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012, (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku) oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu (v jeho napadené části) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce byl u žalované zaměstnán od 15.1.2003 jako ředitel odboru vnitřní správy a logistiky. Dopisem ze dne 23.1.2006 č.j. 2/21/1401/ žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Dopisem ze dne 2.2.2006 žalobce oznámil žalované, že s rozvázáním pracovního poměru nesouhlasí a že trvá na dalším zaměstnání. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11.7.2007 č.j. 20 C 439/2006-95 potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze 5.5.2010 č.j. 62 Co 527/2007-104 bylo v řízení podle ustanovení §64 zák. práce určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Dopisem ze dne 15.7.2010 žalovaná sdělila žalobci, že ohledně výše náhrady mzdy „nedošlo ke vzájemné shodě“, a vzhledem k tomu „nebude zastaveno řízení u soudu“ o náhradě mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaná doručila žalobci neplatné okamžité zrušení pracovního poměru dne 23.1.2006 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.3.2006, tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákon č. 72/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Podle ustálené judikatury soudů je náhrada mzdy poskytovaná podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce důsledkem neplnění povinností zaměstnavatele, který je povinen přidělovat zaměstnanci trvajícímu na tom, aby ho dále zaměstnával, práci podle ustanovení §35 odst. 1 písm. a) zák. práce v souladu s pracovní smlouvou. Zaměstnanec má nárok na tuto náhradu mzdy, jen jestliže je připraven, schopen a ochoten práci v souladu s pracovní smlouvou vykonávat; není-li připraven a schopen tuto práci konat (například pro nemoc nebo pro jinou překážku v práci), nelze mu za tuto dobu poskytnout náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.12.1969 sp. zn. 6 Cz 72/69, uveřejněném pod č. 90 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1970, a v Závěrech k některým ustanovením zákoníku práce změněným nebo doplněným ustanoveními zákona č. 20/1975 Sb., uveřejněných pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975).
Důvodem, pro který žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr se žalobcem, byla skutečnost, že žalobce při svém jmenování do funkce dnem 18.3.2003 předložil žalované nepravdivé čestné prohlášení o skutečnosti uvedené v ustanovení §2 odst. 1 písm. f) zákona č. 451/1991 Sb., jestliže (oproti následnému čestnému prohlášení ze dne 18.1.2006) nepotvrdil, že byl příslušníkem Lidových milicí, a přijal jmenování do funkce ředitele odboru hospodářské správy, „ač nesplňoval předpoklady pro výkon funkce dle zákona č. 451/1991 Sb.“. Neplatnost uvedeného okamžitého zrušení pracovního poměru byla vyslovena proto, že žalovaná jednak učinila tento úkon po marném uplynutí objektivní lhůty podle ustanovení §53 odst. 2 zák. práce, ale zejména proto, že v případě, uvede-li zaměstnanec v čestném prohlášení nepravdivé údaje o skutečnostech uvedených v ustanovení §2 odst. 1 písm. d) zákona č. 451/1991 Sb., tento zákon neumožňuje skončit pracovní poměr okamžitě, nýbrž jen výpovědí na základě ustanovení §14 odst. 1 cit zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.12.2009 č.j. 21 Cdo 3881/2008-95).
Jak již ze shora uvedeného vyplývá, nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce má charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy a kterou byl připraven, schopen a ochoten pro zaměstnavatele konat. O situaci, kdy zaměstnanec není připraven a schopen tuto práci konat, a tudíž mu nelze za tuto dobu přiznat náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, se jedná také v případě, nesplňuje-li předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce. Tato situace nastala právě v projednávané věci, kdy žalobce nebyl způsobilý vykonávat práci podle pracovní smlouvy, protože vzhledem ke své příslušnosti k Lidovým milicím nesplňoval pro výkon své funkce předpoklady stanovené zákonem č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České republiky. Protože žalobci právo na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru za výše uvedených okolností nevzniklo, a není zde tedy nárok, který by bylo možné přiznat anebo odepřít, je úvaha o odepření výkonu práva za těchto okolností nepřípadná.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je ve výroku napadeném dovoláním žalobce, i když z nepříliš přiléhavých důvodů, správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o s.ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. ledna 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu