ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.3712.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 3712/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce SVET NESSA s. r. o. se sídlem v Milovicích, Družstevní č. 20, IČO 27246477, zastoupeného Mgr. Arkady Alexandrovem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Hlubočepích, Strakonická č. 1199/2d, proti žalované České spořitelně, a. s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4 – Podolí, Bohuslava Martinů č. 1051/2, o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 10 C 99/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. června 2013 č. j. 22 Co 23, 24/2013-807, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Nováka, advokáta se sídlem v Praze 4 – Podolí, Bohuslava Martinů č. 1051/2.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2013 č. j. 22 Co 23, 24/2013-807 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k neplatnosti právního úkonu pro omyl jednajícího srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. 26 Cdo 1898/99, k nezbytnosti posuzovat neplatnost smlouvy, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl, nebo aby tím využil jeho omylu, podle ustanovení §49a občanského zákoníku a nikoli podle ustanovení §39 občanského zákoníku srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 826/2005, který byl uveřejněn pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 135/2007, který byl uveřejněn pod č. 60 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010, k otázce vztahu ustanovení §49a občanského zákoníku k ustanovení §39 občanského zákoníku srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2506/99 uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 12/2000, s. 566, z jehož odůvodnění vyplývá, že skutečnost, že účastník smlouvy uvedl jiného účastníka úmyslně v omyl, nemá za následek absolutní neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, a k jednání v rozporu s dobrými mravy srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1582/2012) a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V části, v níž dovolatel uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posuzování platnosti zástavní smlouvy a smlouvy o úvěru, a namítá-li, že soudy neprovedly i jiné než účastníky navržené důkazy, jejichž potřeba vyšla v řízení podle názoru dovolatele najevo), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. ledna 2014
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu