ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.4021.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 4021/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Jiřího Doležílka v exekuční věci oprávněného J. J. , zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, advokátem se sídlem v Úvalech, Dvořákova č. 1624, proti povinnému V. R. , zastoupenému JUDr. Robertem Matasem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená č. 92/21, o vymožení nezastupitelného plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 Nc 380/2009, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2012, č. j. 30 Co 166/2012-54, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2012, č. j. 30 Co 166/2012-54, [kterým bylo sice změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 6. 2011, č. j. 14 Nc 380/2009-30, ale podle obsahu odůvodnění (jeho části přezkoumávající závěr rozhodnutí soudu prvního stupně o neexistenci důvodu pro zastavení exekuce), je usnesením potvrzujícím], jímž byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce (nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 3. 2009, č. j. 14 Nc 380/2009-5, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2009, č. j. 30 Co 340/2009-18), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř."), které je třeba při rozhodování věci použít, protože napadené usnesení bylo vydáno v době do 31. 12. 2012 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., protože v závěru, že povinný podle exekučního titulu doposud svoji povinnost zveřejnit oprávněnému omluvu nesplnil, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3272/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 5/2009).
Námitky povinného o tom, že oprávněný omluvu přijal reakcí ve stejném čísle Zručských novin, ve kterém byla omluva uveřejněna (byť ne úplně ve znění shodném jak mu bylo uloženo), nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., neboť povinný zpochybňuje skutková zjištění, z nichž usnesení odvolacího soudu vychází, a současně v dovolání předestírá opačné skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; proto k nim nelze v souladu s ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout.
Protože dovolání povinného proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (hlava VI. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. dubna 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu