ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.4153.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 4153/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobce PATFOREST s.r.o. se sídlem v Ostravě, Hradní č. 27/37, IČO 29119863, zastoupeného JUDr. Tomášem Tesařem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malická č. 1576/11, proti žalovanému Ing. J. F. , zastoupenému JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká č. 92, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 7 C 123/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2013 č.j. 28 Co 119/2013-226, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Černého, advokáta se sídlem v Rakovníku, Vysoká č. 92.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 4.9.2012 u Okresního soudu v Rakovníku domáhal, aby bylo určeno, že "zástavní právo pro pohledávku žalovaného ve výši 3.487.700,- Kč s příslušenstvím k nemovitosti žalobce - pozemku parc. č. 1055/1 (trvalý travní porost) o výměře 4.274 m 2 , zapsanému na LV č. 8857 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník, k.ú. R., obec R., podle Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 15.8.2011 (vklad práva č.j. V-2685/2011-212 s právními účinky vkladu ke dni 16.8.2011) neexistuje". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že "původní vlastník" Mgr. J. O. pozemek kupní smlouvou ze dne 13.5.2008 převedl na společnost Invest CK s.r.o. a že smluvní strany si v dohodě o zrušení kupní smlouvy ze dne 15.5.2012 ujednaly, že "se kupní smlouva od počátku ruší a strany jsou povinny vrátit si poskytnuté plnění". Prodávající Mgr. J. O., který byl poté znovu "zapsán" jako vlastník v katastru nemovitostí, pozemek převedl na společnost PERSONELLA a.s. "na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze dne 15.5.2012", když "s ohledem na neuhrazení závazků Mgr. J. O. vůči společnosti PERSONELLA a.s. se charakter této smlouvy změnil ze zajišťovacího na uhrazovací a společnost PERSONELLA a.s. byla oprávněna s předmětnou nemovitostí dále bez omezení nakládat jako vlastník"; společnost PERSONELLA a.s. poté kupní smlouvou ze dne 30.5.2012 pozemek prodala žalobci. Podle údajů zapsaných v Katastru nemovitostí ČR je nemovitost zatížena zástavním právem ve prospěch žalovaného, jež "mělo vzniknout" na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 15.8.2011, kterou uzavřel se společností Invest CK s.r.o. Žalobce má za to, že zástavní právo vůči němu ve smyslu ustanovení §164 odst.1 občanského zákoníku nepůsobí, neboť bylo "zřízeno osobou, která k jeho zřízení nebyla oprávněna, jelikož její vlastnické právo bylo od počátku zrušeno a je třeba na ni nahlížet, jako kdyby se vlastníkem předmětné nemovitosti nikdy nestala".
Žalovaný namítal, že "veškeré finanční nároky" z kupní smlouvy uzavřené mezi Invest CK s.r.o. a Mgr. J. O. ze dne 13.5.2008 byly "transferovány" z prodávajícího Mgr. J. O. na žalovaného dohodami o postoupení pohledávky ze dne 29.6.2009 a bez uvedení data (celkem šlo o částku 4.447.000,- Kč) a že právě k jejich zajištění (zčásti) sloužilo zástavní právo, vzniklé na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 15.8.2011. Odstoupení od kupní smlouvy sjednané v dohodě ze dne 15.5.2012 je proto "právní úkon absolutně neplatný, ke kterému zejména Mgr. J. O., ale ani Invest CK s.r.o., nebyli oprávněni, neboť právo na plnění náleželo toliko žalovanému".
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 12.12.2012 č.j. 7 C 123/2012-69 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 24.744,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Černého. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že "dne 15.5.2012 neměl důvod Mgr. J. O. a Invest CK s.r.o. uzavírat dohodu o zrušení kupní smlouvy ze dne 13.5.2008" z důvodu "nemožnosti uhrazení kupní ceny", když prodávající Mgr. J. O. již v tu dobu žádnou pohledávku za společností Invest CK s.r.o. neměl, neboť tuto postoupil na žalovaného, tedy společnost Invest CK s.r.o. nemohla ani Mgr. J. O. kupní cenu prodané nemovitosti platit, tedy lze konstatovat, že odstoupeno od uvedené smlouvy nebylo platně". Protože "zástavce byl v době zřizování zástavního práva vlastníkem, nelze proto uvažovat o zastavení cizí věci, a to ani po dodatečném zániku jeho vlastnického práva".
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.6.2013 č.j. 28 Co 119/2013-226 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že "výše nákladů řízení před soudem prvního stupně činí 8.712,- Kč"; jinak jej potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 22.929,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Černého. Odvolací soud nejprve "připustil důvodnost nového tvrzení žalobce uplatněného v odvolání" o tom, že ke zrušení kupní smlouvy ze dne 13.5.2008 došlo již na základě jednostranného odstoupení od smlouvy učiněného společností Invest CK s.r.o. dne 10.4.2012, neboť "žalobce se o této listině dozvěděl až po doručení rozsudku soudu prvního stupně" poté, co se obrátil na Mgr. J. O., zda by mu neposkytl všechny listiny týkající se předmětné nemovitosti, a žalobce je tedy "nemohl bez své viny včas uvést". Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že dohodě o zrušení kupní smlouvy ze dne 15.5.2012 předcházelo odstoupení od kupní smlouvy ze dne 10.4.2012, které učinil jednatel společnosti Invest CK s.r.o. z důvodu, že "nepravdivě prodávající kupujícímu sdělil, že na nemovitosti je možné postavit 12 bytových jednotek", a že "prodávající kupujícího nepravdivě informoval o tom, že ke dni podpisu smlouvy nemá žádné závazky a že tudíž nejsou dány důvody odporovatelnosti vůči této smlouvě", že však nejde o platné odstoupení, neboť první z uvedených důvodů není "zákonný ani účastníky sjednaný důvod pro odstoupení od kupní smlouvy" a druhý z důvodů žalobce neprokázal, když "předpokladem úspěchu odpůrčí žaloby by bylo prokázat, že dlužník nemá jiný majetek než ten, který byl touto smlouvou převeden a tudíž věřitel nemá možnost se uspokojit z jeho jiného majetku", a i když měl Mgr. J. O. v době uzavření kupní smlouvy "mnoho dluhů", měl "i mnoho pohledávek vůči třetím osobám a měl značný majetek". Ke zrušení kupní smlouvy tedy mohlo dojít až na základě dohody ze dne 15.5.2012 uzavřené mezi Mgr. J. O. aspolečností Invest CK s.r.o., kterou "jistě její účastníci jako účastníci kupní smlouvy ze dne 13.5.2008 mohli uzavřít", takovou dohodu však "nelze učinit do minulosti s účinky ex tunc, ale pouze s účinky ex nunc od okamžiku uzavření takové dvoustranné dohody"; dohoda ze dne 15.5.2012 o zrušení kupní smlouvy proto "nemůže způsobit neexistenci zástavního práva" vzniklého na základě zástavní smlouvy uzavřené dne 15.8.2011. Ani v případě, že by bylo možné dohodu o zrušení kupní smlouvy ze dne 15.5.2012 "považovat za odstoupení od kupní smlouvy učiněné Mgr. J. O. pro nezaplacení kupní ceny, nemohla by vyvolat zrušení kupní smlouvy od počátku, neboť odstupující Mgr. J. O. neměl zákonný ani smluvený důvod pro odstoupení od kupní smlouvy proto, že již před uzavřením dohody ze dne 15.5.2012 postoupil svoji pohledávku na zaplacení kupní ceny z kupní smlouvy žalovanému" a "možnost odstoupení svědčí pouze tomu, kdo je nositelem práva, na jehož nesplnění je možnost odstoupení vázána".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že od kupní smlouvy ze dne 13.5.2008 bylo platně odstoupeno jednostranným úkonem společnosti Invest CK s.r.o. dne 10.4.2012, neboť v kupní smlouvě si strany ujednaly možnost odstoupení v případě porušení čl. VII kupní smlouvy (v němž je stanoveno, že "prodávající prohlašuje, že nemá neuhrazené dluhy, jejichž vyrovnání by mohlo být v důsledku převodu vlastnictví provedeného touto smlouvou zmařeno a že tudíž nejsou dány důvody odporovatelnosti vůči této smlouvě ve smyslu §42a občanského zákoníku") a v řízení bylo prokázáno, že prodávající Mgr. J. O. měl vícero pohledávek, minimálně pohledávku ze směnky vlastní vystavené dne 12.7.2007; převod předmětné nemovitosti tedy mohl představovat odporovatelný právní úkon, neboť jím mohlo dojít ke zkrácení věřitele. Žalobce nesouhlasí s názorem odvolacího soudu ani v tom, že "předpokladem odpůrčí žaloby je nemožnost uspokojení z jiného majetku dlužníka" a že nemohlo dojít ke zkrácení věřitele, jestliže dlužník Mgr. J. O. sice měl mnoho pohledávek vůči třetím osobám, ale také i značný majetek", když Mgr. J. O. "sice vlastnil i jiný majetek než převáděný předmětný pozemek, avšak výše jeho dluhů převyšovala hodnotu jeho majetku". Žalobce dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o tom, že by dohoda o zrušení kupní smlouvy ze dne 15.5.2012 sice byla platná, avšak nemá účinky ex tunc, ale má jen účinky ex nunc, neboť "účinky dohody o zrušení smlouvy uzavřené v režimu občanského zákoníku jsou tytéž jako účinky jednostranného odstoupení od smlouvy, tedy ex tunc", obzvlášť v případě, když si účastníci této dohody sjednali, že "se smlouva od počátku ruší a strany jsou povinny vrátit si poskytnuté plnění". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako "neprojednatelné". Souhlasí s názory soudů, že zástavní právo platně vzniklo, když po té, co mu Mgr. J. O. postoupil pohledávku na uhrazení kupní ceny za společností Invest CK s.r.o., nebyl již prodávající Mgr. J. O. od kupní smlouvy oprávněn odstoupit, navíc i "z přehledu, který vystavil Mgr. J. O. je zjevné, že v dané době jeho aktiva zásadním způsobem převyšovala pasiva a tvrzení dovolatele o tom, že by snad někdo nebyl uspokojen, není pravdou, ale zejména je třeba spatřovat, že vše, co Mgr. J. O. napsal a prohlásil je v podstatě účelová lež i viz jeho výslech před KS v Praze a je to motivováno jediným cílem, získat zpět majetek". Žalovaný vyslovil nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který v odvolacím řízení připustil nové tvrzení a důkazy, které předložil žalobce, neboť se tak stalo "až po koncentraci řízení".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (mimo jiné) vyřešení otázky procesního práva, zda lze v odvolacím řízení přihlédnout k novému tvrzení a novým důkazům, které odvolatel nemohl včas uvést před soudem prvního stupně "bez své viny", protože "o nich nevěděl", a otázky hmotného práva, za jakých předpokladů se z pohledu ustanovení §164 odst.1 občanského zákoníku pokládá za "pozdějšího vlastníka" zástavy ten, kdo po smluvním převodu vlastnictví na jiného znovu získal (zpět) své vlastnické právo na základě jednostranného nebo dvoustranného odstoupení (zrušení) smlouvy. Vzhledem k tomu, že první z uvedených otázek odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a že druhá otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Řízení o odvolání žalobce podaném proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 12.12.2012 č.j. 7 C 123/2012-69 se i v době po 1.1.2013 řídí - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 4 zákona č. 404/2012 Sb. - zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2012 (dále jen "OSŘ").
Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy (srov. §205a odst. 1 OSŘ), jestliže
a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu;
b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně;
d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 až 3 OSŘ;
e) odvolatel nebyl řádně poučen podle §119a odst. 1 OSŘ;
f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Jiní účastníci řízení než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v ustanovení §205a OSŘ nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení §205a odst.1 OSŘ (srov. §211a OSŘ).
Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s ustanovením §205a OSŘ nebo §211a OSŘ (srov. §213 odst. 5 OSŘ).
Tvrzení o tom, že společnost Invest CK s.r.o. odstoupila od kupní smlouvy ze dne 13.5.2008 jednostranným právním úkonem již dne 10.4.2012, žalobce za řízení před soudy poprvé uplatnil - jak vyplývá z obsahu spisu - v podání ze dne 12.2.2013 (doručeným odvolacímu soudu téhož dne), tedy za odvolacího řízení. Protože uvedená skutečnost nebyla uplatněna před soudem prvního stupně, mohl k ní odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci - jak je zřejmé z ustanovení §213 odst. 5 OSŘ - přihlédnout, jen jestliže to umožňovala některá z výjimek ze systému tzv. neúplné apelace, uvedená v ustanoveních §205a odst. 1 písm.a) až f) OSŘ. Z povahy ustanovení §205a odst. 1 písm.a), b) a c) OSŘ vyplývá, že předpoklady v nich stanovené se ve vztahu ke skutečnosti nově uvedené žalobcem nemohou uplatnit, a výjimky podle ustanovení §205a odst. 1 písm.d) a e) OSŘ nejsou dány, neboť soud prvního stupně poskytl účastníkům (podle obsahu spisu, který nebyl zpochybněn) poučení ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 OSŘ i §119a odst. 1 OSŘ. Možnost uvést novou skutečnost předvídaná v ustanovení §205a odst. 1 písm.f) OSŘ předpokládá nikoliv to, že účastník o ní za řízení před soudem prvního stupně "bez své viny nevěděl", ale závěr, že o ní za řízení před soudem prvního stupně "nemohl vědět", protože vznikla (nastala) teprve po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že žalobcem nově tvrzená skutečnost o jednostranném odstoupení od kupní smlouvy ze dne 13.5.2008 nevznikla (nenastala) v době po vyhlášení rozsudku soudu prvního (podle údajů žalobce k ní došlo 10.4.2012), odvolací soud k ní při zjišťování skutkového stavu věci nemohl (nesměl) přihlížet; bylo-li tvrzení žalobce pravdivé, jednalo se o důvod obnovy řízení podle ustanovení §228 odst.1 písm.a) OSŘ, který však není způsobilým odvolacím důvodem (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.7.2003 sp. zn. 21 Cdo 818/2003, který byl uveřejněn pod č. 175 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). Protože k této skutečnosti nemělo být při zjišťování skutkového stavu v projednávané věci přihlíženo, dovolací soud se nemohl zabývat námitkami dovolatele, které se týkaly jednostranného odstoupení od kupní smlouvy ze dne 13.5.2008, k němuž (podle tvrzení žalobce) došlo dne 10.4.2012.
Zástavní právo působí vůči každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci, souboru věcí a bytu nebo nebytovému prostoru ve vlastnictví podle zvláštního zákona, nestanoví-li zákon jinak; totéž platí, jde-li o každého pozdějšího věřitele zastavené pohledávky, o každého pozdějšího oprávněného ze zastaveného jiného majetkového práva nebo předmětu průmyslového vlastnictví a o každého pozdějšího majitele zastaveného obchodního podílu nebo cenného papíru (srov. §164 odst.1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 - dále jen "obč. zák.). Ten, vůči němuž působí zástavní právo, má postavení zástavního dlužníka (srov. §164 odst. 2 obč. zák.).
Od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto (§48 odst. 1 obč. zák.). Odstoupením se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak (§48 odst. 2 obč. zák.).
Ten, jehož vlastnictví se s účinky "ex tunc" znovu "obnovilo", protože důvodně odstoupil od kupní smlouvy nebo od jiné smlouvy o převodu vlastnictví, je vlastníkem věci (jiného předmětu převodu) ve stejné podobě, jako kdyby ke kupní nebo jiné smlouvě o převodu vlastnictví vůbec nikdy nedošlo a tedy jako kdyby se nabyvatel nikdy nestal vlastníkem, i když byl jinak právní způsob nabytí vlastnictví (modus adquirendi) naplněn. Judikatura soudů proto již dříve dovodila, že nemůže být - z pohledu ustanovení §164 odst.1 obč. zák. - považován za "pozdějšího vlastníka zastavené věci" (vůči němuž působí zástavní právo a který má proto postavení zástavního dlužníka) ten, kdo důvodně odstoupil od smlouvy o převodu vlastnictví nemovitosti, jestliže zástavní právo bylo zřízeno na základě zástavní smlouvy zástavcem, jenž své vlastnictví nemovitosti odvozoval od smlouvy o převodu vlastnictví, odstoupením (později) zrušené (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2010 sp. zn. 21 Cdo 5061/2008, který byl uveřejněn pod č. 109 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
Uvedený závěr se samozřejmě může uplatnit pouze tehdy, stal-li se ten, kdo odstoupil od smlouvy o převodu vlastnictví nemovitosti, (znovu) jejím vlastníkem, došlo-li k odstoupení od smlouvy vskutku v souladu se zákonem a zrušila-li se tím smlouva o převodu vlastnictví od počátku. Obnovení vlastnického práva převodce ve stejné podobě, jako kdyby ke kupní nebo jiné smlouvě o převodu vlastnictví vůbec nikdy nedošlo a tedy jako kdyby se nabyvatel nikdy nestal vlastníkem, je pojmově možné jen tehdy, má-li tím být odčiněno, že převodce vskutku měl právo (ze zákona nebo na základě dohody) od smlouvy odstoupit, a jestliže práva zákonem předepsaným způsobem využil, neboť jinak není opodstatněné, aby převzal nemovitost nezatíženou zástavním právem zřízeným tím, kdo se poprávu nikdy nestal vlastníkem. Současně je třeba odlišit situace, kdy převodce jen znovu nabývá vlastnictví stejné věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, aniž by od smlouvy o převodu vlastnictví odstoupil, jakož i případy, kdy odstoupení od smlouvy jen předstírá (simuluje), neboť tu nejde o nabytí vlastnictví s účinky ex tunc (jako kdyby se nabyvatel nikdy nestal vlastníkem). Kdyby tu nedošlo k platnému (účinnému) odstoupení od smlouvy, avšak ten, kdo odstoupil od smlouvy o převodu vlastnictví nemovitosti, se stal (znovu) jejím vlastníkem (například na základě smlouvy, podle níž by bylo vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí), je třeba ho považovat za "pozdějšího vlastníka nemovitosti", vůči němuž zástavní právo působí a který má postavení zástavního dlužníka.
V projednávané věci strany kupní smlouvy ze dne 13.5.2008 si v dohodě o zrušení kupní smlouvy ze dne 15.5.2012 ujednaly, že "se kupní smlouva od počátku ruší a strany jsou povinny vrátit si poskytnuté plnění" z důvodu "nemožnosti uhrazení kupní ceny ze strany kupující". Vzhledem k tomu, že prodávající Mgr. J. O. svoji pohledávku na úhradu kupní ceny z kupní smlouvy ze dne 13.5.2008 - jak bylo soudy zjištěno - postoupil již v roce 2009 žalovanému, je nepochybné, že "nemožnost uhrazení kupní ceny ze strany kupující" Mgr. J. O. nemohla být způsobilým důvodem k odstoupení od kupní smlouvy ze dne 13.5.2008. Za tohoto stavu odvolací soud v souladu se zákonem uzavřel, že kupní smlouva ze dne 13.5.2008 nebyla (nemohla být) účinně zrušena na základě dohody o zrušení kupní smlouvy ze dne 15.5.2012. I když bylo podle dohody o zrušení kupní smlouvy ze dne 15.5.2012 vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo ve prospěch Mgr. J. O., odvolací soud správně dovodil, že Mgr. J. O. je třeba považovat - z pohledu ustanovení §164 obč. zák. za pozdějšího vlastníka zastavené nemovitosti a že zástavní právo proto působí proti všem, kdo vlastnictví nemovitosti posléze nabyli.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 10.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát JUDr. Jiří Černý osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2.163,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 12.463,- Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který jej v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu