ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.434.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 434/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po V. H. , za účasti 1) Ing. H. H. , zastoupené JUDr. Markem Pořízkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Gorkého č. 1, 2) V. H., zastoupené Mgr. Janem Mikulášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova č. 8, a 3) P. H., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem v Brně, Dlážděná č. 12c, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 21 D 1495/2011, o dovolání P. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. srpna 2012, č. j. 18 Co 204/2012-158, takto:
Dovolání P. H. se zamítá .
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po V. H., zemřelém dne 20.8.2011 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením vydaným Okresním soudem Brno - venkov dne 7.10.2011, č.j. 21 D 1495/2011-6. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena JUDr. Olga Vitásková, notářka v Brně (§38 o.s.ř.).
Okresní soud Brno - venkov usnesením ze dne 8.3.2012, č.j. 21 D 1495/2011-134, rozhodl, že „v dědickém řízení bude dále jednáno též s pozůstalým synovcem P. H. jako jediným dědicem ze závěti“. Soud prvního stupně uvedl, že „zůstavitel zemřel ženatý a měl dceru V. H.“; že „zanechal vlastnoručně sepsanou listinu – tzv. dopis na rozloučenou adresovaný P. a datovaný dne 20.8.2011“; že „obsahem této listiny je též závěť, kterou zůstavitel odkázal svůj majetek P.“; že „mezi účastníky nevznikla pochybnost o tom, že se jedná o listinu psanou vlastnoručně zůstavitelem“ a že „listina je podepsána příjmením zůstavitele“; dále že zůstavitel „žil asi od března 2011 ve společné domácnosti se svým synovcem P. H.“; že P. H. „dědictví neodmítl a uznal závěť ze dne 20.8.2011 za pravou a platnou“; že V. H. uplatnila své právo neopomenutelného dědice; že Ing. H. H. popřela dědické právo P. H., neboť má za to, že „jazykovým a logickým výkladem závěti lze dovodit, že zůstavitel odkázal svůj majetek jí“, přitom poukázala na „možnou“ neplatnost závěti z důvodu „její neurčitosti ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák.“ a z důvodu, že „závěť neobsahuje den, měsíc a rok, kdy byla podepsána“, když tyto údaje jsou uvedeny až za podpisem zůstavitele; a že V. H. popřela dědické právo P. H. „ze stejných důvodů“. Soud prvního stupně vycházel z toho, že „z ustanovení §476 odst. 2 obč. zák. neplynou jakákoliv pravidla pro umístění data a podpisu na listině obsahující závěť“; že „umístění data v závěti nemá vliv na platnost závěti“ a dovodil, že „posuzovaná závěť je součástí vlastnoručně psané listiny- tzv. dopisu na rozloučenou a tvoří jeden ucelený a logický celek“; že se jedná „o datum, kdy byla závěť podepsána“, a že „podepsal-li zůstavitel závěť alespoň svým příjmením (o čemž nebylo mezi účastníky pochyb), je tím splněna náležitost podpisu závěti“. Ze skutečnosti, že „listina obsahující závěť byla nalezena v domě zůstavitele“, když „byla připevněna lícovou stranou na vstupních dveřích domu zůstavitele“ a z toho, že „obsahuje varování, aby P. nechodil domů a zavolal policii“, soud dovodil, že „listina je koncipována jako jeden celek určený synovci zůstavitele P. H. s tím, že zůstavitel se v ní, zjevně s ohledem na zamýšlené ukončení svého života, vyjadřuje též k jednotlivým členům rodiny (omlouvá se jim, odpouští manželce, děkuje za pomoc)“; že „nelze dovozovat, že by listina byla určena jiné konkrétní osobě či osobě libovolné, která ji jako první nalezne, jelikož v tom případě by zcela jistě neobsahovala oslovení, případně by bylo v oslovení uvedeno jméno jiné osoby“, a že dědické právo P. H. „vyplývá z platné holografní závěti splňující formální náležitosti závěti“.
K odvolání Ing. H. H. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23.8.2012, č.j. 18 Co 204/2012-158, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že „s P. H. nebude dále jednáno jako s dědicem zůstavitele ze závěti ze dne 20.8.2011“. Odvolací soud se nejprve ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že „dědické právo P. H. lze vyšetřit prostřednictvím ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř., neboť jde o spor o dědické právo, který má právní povahu – výklad listiny datované 20.8.2011, o které není žádných pochybností, že byla napsána a podepsána zůstavitelem“ a poté dospěl k závěru, že jelikož „listina datovaná dne 20.8.2011 obsahuje také větu: Nevím, jestli to jde, ale odkazuji Ti svůj majetek“ a protože „byla pořízena v den, kdy zůstavitel zemřel“, lze ji považovat za závěť. Se soudem prvního stupně souhlasil také v tom, že „obsahuje-li předmětná listina se závětí podpis zůstavitele jeho příjmením a za ním datum podepsání, jsou splněny náležitosti závěti stanovené v §476 odst. 1 a 2 a v §476a obč. zák.“, avšak neztotožnil se s názorem soudu prvního stupně „o určitosti předmětné závěti zůstavitele ve vztahu k určení dědice P. H.“, neboť jazykovým výkladem listiny dospěl k závěru, že „zůstavitel v listině přímo oslovil dvě osoby“, a to P. v úvodu listiny („P., nechoď domů…“), tj. pravděpodobně P., který v domě bydlel, a H. v závěru první strany listiny („Odpouštím Ti H.!! P.S. postarej se o chlupáčky a rybičky“), tj. pravděpodobně manželku, a že se „nabízí jak varianta, že jde o pokračování textu v závěru první strany určeného H., tak i to, že se zůstavitel vrací k oslovení P. v úvodu první strany listiny“. Vzhledem k tomu odvolací soud uzavřel, že „jde o právní úkon neurčitý“, neboť „listina se závětí zůstavitele vzbuzuje pochybnosti o tom, komu je odkazován majetek“ a „slovy vyjádřenou závěť nelze vykládat podle vůle zůstavitele (jak by to bylo možné např. v případě, že by zůstavitel v listině oslovil pouze P. a bylo by třeba objasnit, kterého P. měl na mysli)“, a že proto je závěť „ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. neplatná“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal P. H. dovolání. Namítá, že žil se zůstavitelem „mnoho měsíců před jeho smrtí ve společné domácnosti“, aby mu „dělal společnost v osamocení“; že mezi ním a zůstavitelem „bylo velké pouto a přátelství“ a že „rodina doufala, že jeho přítomnost odvrátí zůstavitele od myšlenek na ukončení života“; že vztahy mezi zůstavitelem a pozůstalou manželkou Ing. H. H. byly „rozvrácené“, když mezi nimi „probíhala jednání o rozvod manželství a vypořádání SJM“, a že „zůstavitel se cca půl roku před smrtí pokusil o sebevraždu, neboť se nemohl smířit s odchodem manželky“. Domnívá se, že „z obsahu dopisu na rozloučenou je zjevné, že závětní prohlášení je určeno jeho osobě“ a že „jej nelze chápat jako odkázání majetku Ing. H. H.“, neboť „poznámka P.S. se používá vždy až na úplný konec textu pro adresáta, tj. jako jakýsi dodatek k dopisu“, a zůstavitel „touto poznámkou ukončil text adresovaný H. (tj. pozůstalé manželce), která je jedinou H. v jeho okolí, jíž měl důvod odpustit“, když „poslední věta první strany je napsaná nejmenším písmem“; že „druhá strana pokračuje písmem větším, navazuje na text první strany, který je pod oslovením P. (je zde patrná návaznost i po vizuální stránce)“ a že slovem „Tobě“ ve větě na úplném závěru dopisu „je míněno P. H.“, protože „celý dopis je adresovaný jemu (P. H.), zůstavitel pak již v textu nepíše Tobě P., Tebe P., ale píše jen zájmeno (Tě, Ti, Tobě), neboť je zřejmé, že má na mysli právě jeho (P. H.)“; že „je vyloučeno, že by zůstavitel děkoval Ing. H. H., která od něj odešla a s níž poměrně dramaticky řešil rozvod a majetkové vypořádání“. Dovolatel odmítá výklad odvolacího soudu, že „se nabízí dvě varianty výkladu, komu zůstavitel majetek odkazuje“, a že „slovy vyjádřenou závěť nelze vykládat podle vůle zůstavitele“, když „vzhledem ke struktuře celé listiny, i z hlediska logiky věci, je zřejmé, že zůstavitel učinil platnou závěť“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ing. H. H. ve vyjádření k dovolání uvedla, že „listina ze dne 20.8.2011 je svým obsahem dopisem určeným několika adresátům, nikoli jen jednomu“, a že „celá část za zkratkou P.S. je určena jí“, když „závětní prohlášení svou velikostí jednoznačně odpovídá textu určenému jí, nikoli P. H.“; dále že zůstavitel „od roku 2001 trpěl depresemi“ a „svým dlouhodobě agresivním jednáním ji přinutil k odchodu ze společného bydliště“; že „odešla nerada a nuceně před vánocemi 2010“, neboť „požívání alkoholu v kombinaci s antidresivy vyvolávalo u zůstavitele stavy, které ji přímo ohrožovaly“; že „i přes odloučení manželů stále docházela do domu a do značné míry se starala o dům a o zůstavitelovo účetnictví – daňovou evidenci podnikatele a mzdové záležitosti jeho zaměstnanců“ a že „jejich vztah nebyl nikdy zcela přerušen“; že však přesto „připouští závěr o neurčitosti právního úkonu (závěti) jako možnou interpretaci předmětného úkonu“, a proto považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
V. H. ve vyjádření k dovolání uvedla, že souhlasí s názorem odvolacího soudu, že závěť je neurčitá, a tudíž neplatná, a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 20.8.2011, je třeba v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „OSŘ“, srov. Čl. II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“, srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Z dosavadních výsledků řízení vyplývá, že dědické právo po V. H. svědčí ze zákona manželce Ing. H. H. a dceři V. H. V průběhu řízení před soudem prvního stupně byla předložena holografní závěť datovaná dne 20.8.2011 obsažená na dvou stranách textu, začínající oslovením „P.,“ které pokračuje slovy na samostatném řádku: „nechoď domů a zavolej policajty.“, poté následuje od ostatního textu oddělená věta: „Promiň, mám Tě moc rád.“, za ní je na dalším řádku věta: „Omlouvám se Vám všem a hlavně mamince.“ a stránka je ukončena větou: „Odpouštím Ti H.!“, která je oddělená mezerou od textu napsaného nad ní a pod ní následuje poslední věta první strany: „P.S. postarej se o chlupáčky a rybičky.“, která je napsaná o něco menším písmem; na druhé straně nahoře pokračuje text větou: „Nevím, jestli to jde, ale odkazuji Ti svůj majetek“, pod ní následuje nečitelný podpis vpravo a pod ním slova „V M. dne 22. srpna 2011“; text je zakončen samostatným odstavcem odděleným od horního textu větší mezerou tohoto znění: „Děkuji Vám, hlavně Tobě, bratrovi a jeho manželce M., jak jste se mi snažili v této těžké době pomáhat.“. Protože Ing. H. H. popřela dědické právo P. H. ze závěti ze dne 20.8.2011, vznikl mezi účastníky spor o dědické právo spočívající ve výkladu listiny ze dne 20.8.2011.
V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí o dědickém právu P. H. ze závěti dne 20.8.2011 a o dědickém právu zákonných dědiček Ing. H. H. a V. H. nezbytné vyřešení otázky, zda ke dni smrti zůstavitele existovala platná a účinná závěť ve znění obsaženém v listině ze dne 20.8.2011. Mezi účastníky přitom nebylo pochyb o tom, že zůstavitel listinu ze dne 20.8.2011 napsal a podepsal; sporné bylo pouze to, zda slovy „Nevím, jestli to jde, ale odkazuji Ti svůj majetek“ zůstavitel určil za svého dědice P. H. nebo Ing. H. H. Odvolací soud poté, co jazykovým (gramatickým) výkladem obsahu předmětné listiny dovodil, že možné jsou obě varianty, dospěl k závěru, že závěť ze dne 20.8.2011 je neurčitá, a protože ji nelze dále vykládat podle skutečné vůle zůstavitele, neboť jsou pochybnosti o tom, „komu je odkazován majetek“, je ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. neplatná. Se závěrem odvolacího soudu, že závěť je neplatná pro neurčitost v označení osoby dědice, dovolací soud souhlasí.
Podle ustanovení §477 odst. 1 obč. zák. v závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, které jim mají připadnout. Nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
K obligatorním náležitostem závěti patří podle ustanovení §477 odst. 1 věty první obč. zák. označení dědice, který je závětí k dědění povolán. Osoba dědice musí být v závěti identifikována dostatečně určitě, tj. tak, aby v okamžiku smrti zůstavitele nebyla zaměnitelná s jakoukoli jinou osobou.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu závěti z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 44, roč. 1979, rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 49, roč. 1984).
Vůle účastníka právního úkonu má právem předpokládané (sledované) účinky jen tehdy, jestliže byla projevena. Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť není srozumitelný (z hlediska způsobu vyjádření projevu vůle nelze dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určitý (projev vůle je sice srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle. Závěru o tom, že projev vůle je nesrozumitelný nebo neurčitý, musí vždy předcházet jeho interpretace; nesrozumitelnost nebo neurčitost projevu vůle lze dovodit jen tehdy, jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu.
Výslovný právní úkon (právní úkon vyjádřený slovy) se vykládá – jak vyplývá z §35 odst. 2 obč. zák. – jednak podle použitého jazykového vyjádření, jednak podle vůle jednajícího (toho, kdo právní úkon učinil). Výklad podle použitého jazykového vyjádření spočívá v rozboru užitých slov a smyslu použitých výrazů. Na vůli jednajícího lze usuzovat z okolností, za nichž ji projevil, včetně chování projevu vůle předcházejícímu, případně též z jeho následného chování, jestliže spolehlivě vypovídá o vůli jednajícího v době projevu. Vůle jednajícího je však prostředkem interpretace projevu vůle, jen jestliže tato vůle není v rozporu s jazykovým projevem. Vypovídá-li tedy použité slovní vyjádření spolehlivě o obsahu právního úkonu, nemůže být interpretován jinak, i kdyby snad vůle jednajícího neodpovídala tomuto jazykovému vyjádření. Uvedené na druhé straně neznamená, že by se mělo lpět jen na doslovném významu použitých výrazů; smyslem výkladu je zjištění skutečného záměru jednajícího v projevu vůle a opomenuto nemůže být ani to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen.
Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník (jiný subjekt) právních vztahů neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není samozřejmě dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 29, roč. 1997).
Odvolací soud v souzené věci aplikoval a interpretoval ustanovení §35 odst. 2, §37 a §477 odst. 1 obč. zák. - co do závěru o neurčitosti závěti ze dne 20.8.2011 z důvodu nejednoznačného označení osoby dědice - v souladu s judikaturou uvedenou výše. Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že obsah závěti lze za použití jazykového výkladu vyložit dvojím způsobem, buď tak, že zůstavitel chtěl určit za svého dědice P. H., nebo tak, že svojí dědičkou chtěl ustanovit Ing. H. H.
Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud měl závěť vykládat také podle vůle zůstavitele, pak přehlíží, že žádný z účastníků netvrdil existenci okolnosti rozhodné pro zjištění skutečné vůle zůstavitele v okamžiku sepsání závěti (za okolnost svědčící o vůli zůstavitele v okamžiku sepsání závěti nelze považovat tvrzení P. H. o „rozvrácenosti“ vztahu zůstavitele a Ing. H. H. z důvodu probíhajícího rozvodového řízení a vypořádání jejich společného jmění, které časově předchází sepsání závěti, a to zejména proto, že sám zůstavitel v listině ze dne 20.8.2011 uvedl, že své manželce „odpustil“, a nelze proto vyloučit, že ji také z tohoto důvodu chtěl povolat za svého dědice), přičemž rozhodné skutečnosti nevyplývají ani z obsahu spisu, a že - navíc - vzhledem k okolnostem případu (kdy zůstavitel po sepsání listiny obsahující závěť spáchal sebevraždu) není možné skutečnou vůli zůstavitele zjistit ani z jeho následného chování, tj. chování po sepsání listiny. Protože v posuzovaném případě není možné na skutečnou vůli zůstavitele v době učinění projevu vůle (k okamžiku sepsání listiny ze dne 20.8.2011) usuzovat z předcházejícího chování zůstavitele ani z jeho následného chování, a protože žádný z účastníků netvrdil, že by okamžiku projevu vůle zůstavitele byla přítomna třetí osoba (a tato skutečnost nevyplývá ani z obsahu spisu), lze uzavřít, že ani výkladem listiny ze dne 20.8.2011 ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. nelze odstranit pochybnosti o tom, koho chtěl zůstavitel ustanovit svým dědicem.
Vzhledem k tomu, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že listinu ze dne 20.8.2011 zůstavitel napsal a podepsal vlastní rukou, lze souhlasit i se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě záviselo rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci, a soudy tak správně postupovaly podle §175k odst. 1 OSŘ a šetřily podmínky dědického práva přímo v dědickém řízení.
Jelikož v řízení nebylo možné ani výkladem skutečné vůle zůstavitele odstranit pochybnosti o tom, komu chtěl zůstavitel odkázat svůj majetek, tedy koho chtěl ustanovit svým dědicem, zda P. H. či Ing. H. H. Závěr odvolacího soudu, že závěť ze dne 20.8.2011 je – co do určení dědice – neurčitá a podle §37 odst. 1 obč. zák. neplatná, a že s P. H., který odvozoval své dědické právo po zůstaviteli z této závěti, nemůže být v řízení o dědictví dále jednáno, je správný.
Protože usnesení odvolacího soudu je správné, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud dovolání P. H. podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§243c odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. ledna 2014
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu