ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.455.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 455/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) B. B., b) B. B., obou jako dědiců po E. B., a c) S. A. F., všech zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, ul. 28. října č. 1001/3, za účasti 1) Hlavního města Prahy se sídlem magistrátu v Praze 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 287/18, a 2) Městské části Praha 3 se sídlem úřadu městské části v Praze 3, Havlíčkovo náměstí č. 9, zastoupené JUDr. Františkem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova č. 455/17, o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 C 4/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2010 č. j. 11 Cmo 143/2010-228, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Účastníkům 1) a 2) se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Návrhem podaným dne 10.9.2002 u Katastrálního úřadu Praha - město prostřednictvím advokáta JUDr. Vladimíra Jablonského se E. B. a S. A. F. domáhali, aby byl v jejich prospěch povolen vklad vlastnického práva podle dohody o vydání věci ze dne 2.9.2002, u níž byl projev vůle účastníků 1) a 2) nahrazen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24.5.2001 sp. zn. 20 C 131/95, který nabyl právní moci dnem 26.6.2002.
Katastrální úřad Praha - město rozhodnutím ze dne 15.4.2003 č.j. V-33351/2002/SY návrh E. B. a S. A. F. na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle dohody o vydání věci uzavřené dne 2.9.2002 zamítl. Dovodil, že navrhovaný vklad není - v rozporu s ustanovením §5 odst.1 písm.b) zákona č. 265/1992 Sb. (v platném znění) - odůvodněn obsahem předložených listin, neboť rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 20 C 131/95, který "nahrazuje podpis povinného", není nedílnou součástí dohody o vydání věci ze dne 2.9.2002, a "tedy projev vůle účastníků není na jedné listině, jak požaduje §46 odst. 2 obč. zák.".
Žalobou podanou prostřednictvím advokáta JUDr. Vladimíra Jablonského u Městského soudu v Praze dne 4.9.2003 se E. B. a S. A. F. domáhali, aby jejich návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí bylo vyhověno "s právními účinky vkladu práva ke dni 10.9.2002". Uvedli, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24.5.2001 sp. zn. 20 C 131/95, který nabyl právní moci dnem 26.6.2002, byla účastníkům 1) a 2) uložena povinnost uzavřít s E. B. a S. A. F. dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), jejíž znění bylo uvedeno ve výroku rozhodnutí soudu, a že dne 2.9.2002 podepsali E. B. S. A. F. dohodu o vydání věci "totožného znění jako ve výroku rozsudku a podpis vydávajících byl nahrazen pravomocným rozsudkem". Nesouhlasí se závěrem katastrálního úřadu, neboť "není technicky možné, aby projevy vůle v daném případě se nacházely na téže listině, když projev vydávajících byl nahrazen autoritativním rozhodnutím"; ustanovení §46 občanského zákoníku upravuje pouze případy smlouvy o převodu nemovitostí, kdy obě strany projeví svoji vůli, v daném případě byla však vůle nahrazena (ve smyslu ustanovení §161 odst.3 občanského soudního řádu) rozhodnutím soudu.
Městský soud v Praze nejprve usnesením ze dne 21.7.2008 č.j. 33 C 4/2007-162 rozhodl, že "v řízení bude pokračováno s procesními nástupci zemřelé E. B., nar., naposledy bytem 902 H. L., E., PA 19038, USA, s B. B., 18820 N. K. R., P., O. 97231, USA, a B. B., 98 E. P., N., M. 02458, USA", a posléze rozsudkem ze dne 29.6.2009 č. j. 33 C 4/2007-192 připustil žalobci navrženou změnu žaloby, zamítl "žalobu, aby byl s právními účinky ke dni 10.9.2002 povolen vklad vlastnického práva žalobců S. A. F. k jedné polovině, B. B. k jedné čtvrtině a B. B. k jedné čtvrtině nemovitostí - domu č.p. na pozemku parc. č. 3716 a pozemku parc.č. 3716 zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 1513 pro katastrální území V. - na základě dohody o vydání věci ze dne 2.9.2002 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 20 C 131/95 ze dne 24.5.2001, který nabyl právní moci dne 26.6.2002", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že "existence dvou předložených listin, které nejsou nedílně spojeny a netvoří jeden celek, je důvodem zamítnutí návrhu na vklad za situace, kdy obě listiny mohou být podkladem pro vklad do katastru nemovitostí jen současně, tj. kdy právní úkon je tvořen současně oběma listinami a každá z nich představuje samostatně jen projev vůle jedné strany právního úkonu (tj. dohoda projev vůle oprávněných osob a rozsudek projev vůle povinných osob)". Podle ustanovení §46 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku musí být u smlouvy o převodu nemovitostí projevy účastníků na téže listině, tzn. že projev převodce i nabyvatele, jehož obsahem je převod nemovitostí, nemůže být obsažen ve více listinách, které netvoří jeden celek. Je-li právní úkon tvořen projevy vůle obsaženými v různých listinách, musí být tyto listiny ještě před návrhem na vklad spojeny v jeden celek tak, aby k tomuto dni byly projevy účastníků na téže listině, jinak není splněna podmínka uvedená" v ustanovení §5 odst. 1 písm. d) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), když "dodatečné zásahy po návrhu na vklad již nejsou přípustné". Protože "nebyly splněny podmínky vkladu uvedené" v ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) ["navrhovaný vklad není odůvodněn obsahem předložených listin"] a v ustanovení §5 odst. 1 písm. d) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [právní úkon nemá předepsanou formu], katastrální úřad správně návrh na vklad zamítl". Nad "rámec předmětu řízení" soud prvního stupně uvedl, že "v praxi není zcela jednotný přístup k otázce, zda rozsudek ukládající povinné osobě, aby věc vydala osobě oprávněné, je či není listinou, podle které má být změna vlastnictví vyznačena záznamem, jako právo, které vzniklo rozhodnutím soudu", že však "předmětem tohoto řízení není záznam do katastru nemovitostí, o kterém katastrální úřad žádné rozhodnutí nevydává, a jehož provedení či neprovedení tak nemůže být předmětem přezkoumání soudem" podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu, ale vklad vlastnického práva "na základě dohody o vydání věci a rozsudku nahrazující projev vůle", a proto "katastrální úřad rozhodoval o návrhu na vklad a soud přezkoumává správnost zamítnutí návrhu na vklad z hledisek uvedených" v ustanoveních §5 odst. 1 a 2 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2010 č. j. 11 Cmo 143/2010-228 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o náhradě nákladů řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, zdůraznil, že katastrální úřad se při rozhodování o tom, zda má být návrhu na povolení vkladu vlastnického práva vyhověno, zabývá i tím, zda jsou ke dni podání návrhu na vklad splněny podmínky vyplývající z ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) spočívající v tom, zda navrhovaný vklad je odůvodněn obsahem předložených listin a zda právní úkon je učiněn v předepsané formě, a shodně se soudem prvního stupně odkázal na judikaturu, podle které, "neuzavřela-li povinná osoba dobrovolně, a tedy ani nepodepsala dohodu o vydání věci, je její projev vůle směřující k vydání věci obsažen v pravomocném rozsudku, projev vůle oprávněné osoby je obsažen v dohodě o vydání věci, a mají-li být ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 věty druhé občanského zákona projevy účastníků na téže listině, pak je nepochybné, že splnění této podmínky může být dosaženo jedině nedílným spojením obou zmíněných listin, to vše za předpokladu, že jsou předkládány současně obě listiny, a že uvedená podmínka byla splněna v okamžiku, kdy byl návrh podán". Návrhu žalobců na vklad vlastnického práva proto nemohlo být vyhověno.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítli, že není technicky možné, aby se "dva projevy vůle v daném případě na téže listině nalézaly", že k uzavření smlouvy dochází dnem právní moci rozsudku o nahrazení projevu vůle a že vůle žalobců k uzavření dohody o vydání nemovitostí byla několikráte výslovně projevena v průběhu celého restitučního řízení a v navazujících soudních řízeních. Uvedli, že katastrálnímu úřadu předložili veškerou zákonem předpokládanou "dokumentaci", že katastrální úřad však vklad vlastnického práva neprovedl, a že soudy "vadně posoudily celou věc a nerespektovaly smysl restitučních zákonů, jejichž účelem bylo křivdy zmírňovat a ne vytvořit prostor pro zakládání křivd nových, jako je nerespektování rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, podle kterého měla být nemovitost vydána". Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Účastník 1) uvedl, že "proti vkladu vlastnického práva ve prospěch žalobců nemá námitek a že rozhodnutí o dovolání žalobců ponechává na Nejvyšším soudě".
Účastník 2) uvedl, že dovolání žalobců je nedůvodné a že rozsudek odvolacího soudu je v souladu se soudní judikaturou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, pokud to zákon připouští (§245 a 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy - jak vyplývá z přiměřeného užití Části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního řádu (§245 o.s.ř.) - v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci soudy vycházely (mimo jiné) ze zjištění (správnost skutkových zjištění soudů nepodléhá přezkumu dovolacího soudu - srov. §241a odst.2 a §242 odst.3 o.s.ř.), že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24.5.2001 sp. zn. 20 C 131/95, který nabyl (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem 26.6.2002, byla účastníkům 1) a 2) jako povinným osobám uložena podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) povinnost uzavřít s E. B. a žalobcem c) jako oprávněnými osobami dohodu o vydání věci, jejíž obsah byl blíže vymezen ve výroku rozsudku. Dne 2.9.2002 podepsali E. B. a žalobce c) dohodu o vydání věci totožného znění jako ve výroku rozsudku. Návrh na provedení zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem býv. Katastrální úřad Praha - město zamítl s odůvodněním, že "navrhovaný vklad není odůvodněn obsahem předložených listin, neboť rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 20 C 131/95, který nahrazuje podpis povinného, není nedílnou součástí dohody o vydání věci ze dne 2.9.2002, a tedy projev vůle účastníků není na jediné listině, jak požaduje §46 odst. 2 občanského zákoníku". Žalobci se nyní domáhají, aby jejich návrhu na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem vyhověl (v řízení podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu) soud.
Za této situace bylo pro rozhodnutí soudů ve věci samé (mimo jiné) významné především zodpovězení otázky, jak se zapisuje (zda vkladem nebo záznamem) do katastru nemovitostí vlastnické právo ve prospěch toho, s kým (jako oprávněnou osobou) bylo povinné osobě pravomocným rozhodnutí soudu uloženo uzavřít dohodu o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), neboť zkoumání předpokladů uvedených v ustanoveních §5 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) je opodstatněné pouze tehdy, kdyby k zápisu vlastnického práva mělo docházet vkladem. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla - jak ostatně uvádí ve svém rozhodnutí již soud prvního stupně - v rozhodovací činnosti soudů vyřešena a protože byla pro rozhodnutí v projednávané věci významná (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam; dovolání žalobců je proto přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
K nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky se zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni, předkupní právo s účinky věcného práva, jakož i další práva, pokud to stanoví zvláštní zákon [srov. §1 odst. 1 a 2 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013)]; zápisem se rozumí vklad, záznam, poznámka nebo jejich výmaz [srov. §1 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013)].
Vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva se zapisují do katastru nemovitostí zápisem vkladu práva nebo výmazu vkladu práva, pokud tento zákon nestanoví jinak [srov. §2 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013)], a vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru nemovitostí, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak [srov. §2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013)]. Právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu [srov. §2 odst. 3 věta první zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013)].
Vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisují do katastru nemovitostí záznamem údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy [srov. §7 odst. 1 věta první zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013)].
Povinná osoba, která byla včas vyzvána podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) k vydání věci, uzavře s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci a věc jí vydá nejpozději do třiceti dnů po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §5 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. §5 odst.3 věta první zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)]; nevyhoví-li povinná osoba výzvě, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku [srov. §5 odst.4 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)].
Vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem (§132 odst.1 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 - dále jen "občanského zákoníku"). Nabývá-li se vlastnictví rozhodnutím státního orgánu, nabývá se vlastnictví dnem v něm určeným, a není-li určen, dnem právní moci rozhodnutí (srov. §132 odst. 2 občanského zákoníku).
Převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak (§133 odst.2 občanského zákoníku); totéž platí, uzavře-li povinná osoba s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a je-li předmětem dohody nemovitost [srov. §5 odst.3 větu druhou zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)].
Smyslem právní úpravy obsažené v zákoně č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) je zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25.2.1948 do 1.1.1990, které spočívá ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení některých správních aktů, popřípadě v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení [srov. §1 odst.1 a §2 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)].
Vydáním věci oprávněné osobě dochází k obnově (restituci) vlastnického práva. Byla-li předmětem restituce nemovitost a došlo-li mezi oprávněnou a povinnou osobou k "dobrovolnému" uzavření písemné dohody o vydání věci, obnovuje se vlastnické právo bez ingerence soudu na základě právního úkonu; právní skutečností restituce vlastnictví tu je dohoda (dvoustranný právní úkon) a k obnově vlastnictví dochází - jak bez pochybností vyplývá z ustanovení §5 odst.3 věty druhé zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) - na základě vkladu práva do katastru nemovitostí.
V případě, že povinná osoba nevyhověla výzvě oprávněné osoby k vydání věci a že tedy s ní "dobrovolně" neuzavřela písemnou dohodu o vydání věci, může se oprávněná osoba - jak vyplývá zejména z ustanovení §5 odst.4 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) - domáhat svých nároků proti povinné osobě u soudu žalobou o vydání věci. Pravomocné rozhodnutí soudu, kterým bylo takové žalobě vyhověno, je veřejnou listinou dokládající právní opodstatněnost obnovy (restituce) práv vlastníka věci; pravomocné rozhodnutí, jímž soud uloží povinné osobě povinnost vydat nemovitost, je - jak dovodila již ustálená judikatura soudů - titulem, který navrací vlastnictví oprávněné osobě a na základě kterého příslušný katastrální úřad provede v její prospěch záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. například stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15.7.1993 sp. zn. Cpjn 50/93, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.5.1998 sp. zn. 2 Cdon 1361/97, který byl uveřejněn pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Soudní a právní praxe nebyla dlouho jednotná, jakým způsobem (prostřednictvím jakých právních nástrojů) může oprávněná osoba uplatnit u soudu své "restituční nároky". Judikatura soudů posléze připustila, že oprávněná osoba se obnovy vlastnického práva (uspokojení svého "restitučního nároku") může úspěšně domáhat jak žalobou o vydání věci, tak i žalobou o uložení povinnosti povinné osobě uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci (o určitém obsahu), a dovodila, že v obou těchto případech jde o uspokojení "restitučního nároku" prostřednictvím ingerence soudu (na základě rozhodnutí soudu) zásadně rovnocenným (adekvátním) způsobem, neboť rozlišování mezi nimi by zakládalo neodůvodněnou nerovnost mezi oprávněnými osobami z hlediska postupu při obnově jejich vlastnických práv cestou rozhodování soudu (srov. například stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15.7.1993 sp. zn. Cpjn 50/93, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993). Není tu proto žádný rozumný důvod k tomu, aby při obnovení vlastnického práva oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) mělo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž by bylo povinné osobě uloženo uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti, jiné právní účinky než pravomocné rozhodnutí soudu, kterým by bylo povinné osobě uloženo vydat oprávněné osobě nemovitost. V obou případech jde o obnovu (restituci) vlastnického práva oprávněné osoby na základě pravomocného rozhodnutí soudu a je zřejmé, že v obou případech se má vlastnictví oprávněné osoby obnovit jen na základě účinků právní moci soudního rozhodnutí, aniž by tu měla být jakkoliv významná "formálně procesní" formulace žalobního petitu a výroku rozhodnutí soudu. Pravomocné rozhodnutí soudu o vydání nemovitosti a pravomocné rozhodnutí soudu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci shodně představují způsob nabytí vlastnictví k vydávané věci na základě právní skutečnosti - rozhodnutí státního orgánu, kdy se (obecně) vlastnictví nabývá dnem v něm určeným, a není-li určen, dnem právní moci rozhodnutí (srov. §132 odst. 2 občanského zákoníku). Rozhodnutí soudu, jímž se ukládá povinné osobě uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti, tedy nemá povahu rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 občanského soudního řádu; ve skutečnosti jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví (§132 občanského zákoníku), podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem "restituované" nemovitosti (přímo ze zákona) dnem právní moci rozhodnutí soudu a podle něhož je katastrální úřad ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013) povinen zapsat (s účinky ke dni právní moci rozhodnutí soudu) vlastnické právo oprávněné osoby k vydávaným nemovitostem do katastru nemovitostí záznamem (srov. též právní názor vyjádřený velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 11.12.2013 sp. zn. 31 Cdo 2060/2010).
Z uvedeného vyplývá, že osoby, v jejichž prospěch bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24.5.2001 sp. zn. 20 C 131/95, který nabyl (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem 26.6.2002, povinným osobám uloženo uzavřít dohodu o vydání, se staly vlastníky předmětných nemovitostí již dnem právní moci rozhodnutí soudu a že jejich vlastnické právo mělo být v katastru nemovitostí zapsáno záznamem provedeným podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013). Protože žalobci navrhovali (nejprve v řízení před katastrálním úřadem a posléze v soudním řízení) provedení zápisu jejich vlastnického práva vkladem, nemohlo jim být - bez ohledu na to, kdyby (snad opravdu) neměla být splněna podmínka uvedená v ustanovení §46 odst.2 věta druhé občanského zákoníku - vyhověno.
Protože soudy rozhodly (i když nikoliv z přiléhavých důvodů) v souladu se zákonem, když návrh zamítly, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §245, §224 odst. 1 a §150 o.s.ř., neboť, i když by účastníci 1) a 2) měli právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), dovolací soud přihlédl k okolnostem, za nichž se žalobci domáhali zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí po rozhodnutí "restitučního sporu", a z těchto důvodů, které jsou vskutku hodné zvláštního zřetele, účastníkům 1) a 2) právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. ledna 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu