ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.691.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 691/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. K., zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská č. 895/6, proti žalovanému B2B CENTRUM a.s. se sídlem v Praze 4, Starochodovská č. 1359/76, IČO 255 91 339, zastoupenému Mgr. Tomášem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 394/12, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 168/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2012 č. j. 23 Co 254/2012-196, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Procházky, advokáta se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 394/12.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2012 č. j. 23 Co 254/2012-196, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 1. 2011 č. j. 13 C 168/2009-111 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 22.4.2009), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [tj. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 – dále jen o. s. ř. - neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Odvolací soud vyložil otázku neplatnosti výpovědi z pracovního poměru z hlediska hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci – dovodil-li, že se dopustil závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci, pro které s ním žalovaný byl oprávněn rozvázat pracovní poměr výpovědí podle §52 písm. g) zákoníku práce, jestliže se jako obchodní ředitel, jenž „byl podřízen přímo řediteli žalovaného“ a jehož druhu práce „odpovídalo i nemalé finanční ohodnocení“, dopustil dne 25.3.2009 „celý den neomluvené absence“ a dne 8.4.2009 „téměř celý den neomluvené absence“, když „se v ranních hodinách zúčastnil pracovní schůzky“- v souladu se závěry, k nimž již dříve dospěla judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 roč. 1996), a na nichž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Namítá-li dovolatel ve prospěch svých opačných úvah, že soudy nemohly dospět ke správnému posouzení míry intenzity tvrzeného porušení pracovních povinností žalobcem, neboť zejména nepřihlédly ke skutečnosti, že „pracovní náplň žalobce spočívala především v prezentaci produktů žalované pro potenciální a stávající zákazníky a tedy nezbytně v realizaci obchodních schůzek mimo pracoviště“, „k době a situaci, v niž došlo k porušení pracovní kázně“, ke skutečnosti, že žalobce své pracovní povinnosti plnil „vždy svědomitě a řádně“, a že tvrzené porušení pracovních povinností žalobcem „nemělo pro žalovanou žádný negativní dopad“, potom přehlíží, že pouze soudu přísluší posouzení toho, zda zjištěné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci dosáhlo zákonem předvídané intenzity, a jeho námitky nemohou obstát, neboť jde o pouhou polemiku s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil.
Ostatní námitky žalobce obsažené v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nýbrž (jak vyplývá z obsahu dovolání - srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) namítá vady řízení, spočívající podle jeho názoru v tom, že odvolací soud (resp. soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) nepřihlédl ke všem tvrzením a navrhovaným důkazům žalobce (zejména, že řádně nepřihlédly k jeho účastnické výpovědi). Nesouhlasí rovněž se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází (např., že žalobce neprokázal svá tvrzení ohledně pracovních schůzek, že „docházka zaměstnanců byla evidována automaticky přihlášením a odhlášením k počítači, v inkriminovaných dnech se žalobce do systému nepřihlásil“, ani svědci M. a Z. „v uvedené dny žalobce na pracovišti neviděli, ačkoli mají kanceláře na stejné chodbě“), a podrobuje kritice postup, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou námitek dovolatele je tak nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá např., že nezohlednily „faktickou realizaci“ ustanovení o pracovní době v pracovní smlouvě „v kontextu výkonu manažerské pozice žalobce ve prospěch žalované“, nesprávně zhodnotily „relevanci listinného důkazu přehled docházky“, že nesprávně vyhodnotily výslechy svědků M., R. a R. apod.); a také skutečnost, že odvolací soud nezval v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Námitky žalobce tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s .ř. K okolnostem uplatněným těmito dovolacími důvody - jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. – však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 2.500,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokát Mgr. Tomáš Procházka osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 588,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 3.388,- Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. února 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu