ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.874.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 874/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. S. , zastoupeného Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí č. 157/30, proti žalované BusLine a. s. se sídlem v Semilech, Na Rovinkách č. 211, IČO 28360010, zastoupené JUDr. Ivanou Velíškovou, advokátkou se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka č. 287, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 211/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. června 2011, č. j. 7 C 211/2008-113, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 21. září 2012, č. j. 73 Co 29/2012-163, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. června 2011, č. j. 7 C 211/2008-113, se zastavuje ; jinak se dovolání žalobce odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 občanského soudního řádu):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 21. 9. 2012, č. j. 73 Co 29/2012-163, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 6. 2011, č. j. 7 C 211/2008-113, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že „výpověď daná žalobci písemností žalované ze dne 24. 6. 2008 je neplatná“, a kterým bylo žalobci uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 20.856,-Kč k rukám advokátky JUDr. Ivany Velíškové, a jímž bylo žalobci uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.720,- Kč k rukám advokátky JUDr. Ivany Velíškové, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), který je třeba při projednání tohoto dovolání a při rozhodnutí o něm použít i v současné době, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), protože ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (z hlediska hodnocení stupně intenzity porušení povinností vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci) v souladu s ustálenou (konstantní) judikaturou soudů (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Obstát nemůže ani námitka dovolatele, že „veškerá porušení povinností, kterých se měl dopustit (především, ohledně způsobení zranění paní K.) nebyla hodnocena v souvislosti se zaviněním“, neboť z obsahu rozhodnutí a zejména ze závěru o důvodnosti výpovědi z pracovního poměru („bylo prokázáno, že se žalobce vytýkaných jednání . . . dopustil . . .“) vyplývá, že se odvolací soud (i soud prvního stupně, s jehož závěry odvolací soud souhlasil) také otázkou zavinění žalobce (i když to neuvedl výslovně) zabýval.
Ostatní námitky žalobce – jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) –nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., neboť zpochybňují skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází; žalobce současně v dovolání předestírá opačné skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. K okolnostem, uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. však nemůže být – jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. – při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Žalobce – jak výslovně uvádí v dovolání – napadá dovoláním kromě rozsudku odvolacího soudu rovněž rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 6. 2011, č.j. 7 C 211/2008-113. Uvedený rozsudek není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně, již z toho důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen a občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovému rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o. s. ř.). Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 6. 2011, č.j. 7 C 211/2008-113, podle ustanovení §104 odst.1 o. s. ř. zastavil (srov. též právní názor vyjádřený například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, které bylo uveřejněno pod č. 47 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. dubna 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu