ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.949.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 949/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. S. , zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 655/1, proti žalované PAYBACK a.s., se sídlem v Praze 1, Kaprova č. 42/14, IČO 290 33 039, zastoupené Mgr. Janem Knoblochem, advokátem se sídlem v Plzni, Boettingerova č. 2902/26, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 125/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 62 Co 233/2012-205, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. dubna 2012 č.j. 13 C 125/2011-162 (s výjimkou výroku, jímž byla žaloba o 317.150,- Kč s příslušenstvím vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 8.11.2010 žalovaná oznámila žalobkyni, že s ní „uzavírá“ výpověď pracovní smlouvy v souladu s §33 a násl. zákoníku práce z důvodu „neplnění pracovních povinností, poskytování informací třetím osobám, nemoci bez ohlášení zaměstnavateli, bez dodání Potvrzení o pracovní neschopnosti doručené zaměstnavateli“ a z důvodu nedodání Výkazu pracovní činnosti.
Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby jí žalovaná zaplatila na mzdových nárocích 317.150,- Kč s úroky z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že skutkové vymezení důvodu výpovědi je zcela neurčité, uvedené výpovědní důvody označila za vymyšlené, nepravdivé a neodpovídající skutečnosti a poukázala na ustanovení §50 odst. 4 zák. práce, podle něhož, dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď (§52), musí důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 16.4.2012 č.j. 13 C 125/2011-162 žalobě vyhověl, řízení o 317.150,- Kč s příslušenstvím vyloučil k samostatnému projednání a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 11.440,- Kč. Ztotožnil se s tvrzením žalobkyně, že důvod výpovědi není v listině dostatečně skutkově vymezen tak, aby nemohl být zaměněn s jiným důvodem, a dovodil, že je výpověď neplatná podle ustanovení §50 odst. 4 zák. práce. Žalobu o zaplacení mzdových nároků (uplatněných „rozšířením“ žaloby dne 12.4.2012) vyloučil k samostatnému řízení, „které bude následně přerušeno do rozhodnutí o návrhu na insolvenci“ v řízení zahájeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem vyhláškou ze dne 7.3.2012 sp. zn. KSUL 44 INS 5514/2012.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.11.2012 č.j. 62 Co 233/2012-205 změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku a určil, že žaloba na neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 8.11.2010 se zamítá, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 18.900,- Kč. Odvolací soud vycházel z toho, že dne 3.11.2010 byla mezi účastníky uzavřena platná pracovní smlouva se sjednanou tříměsíční zkušební dobou v souladu s ustanovením §35 zák. práce a dovodil, že v daném případě se nejedná o výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §50 a násl. zák. práce, ale o zrušení pracovního poměru ve zkušební době podle ustanovení §66 zák. práce. Při výkladu posuzovaného právního úkonu podle ustanovení §35 obč. zák za použití §18 zák. práce, vycházeje z vůle jednajícího subjektu, zdůraznil záměr žalované ukončit pracovní poměr s žalobkyní ke dni, kdy byl tento úkon učiněn, tedy ke dni 8.11.2010, a dovodil, že žalovaná jednala s úmyslem zrušit pracovní poměr ve zkušební době. Zdůraznil, že „za situace, kdy zákoník práce umožňuje zrušit pracovní poměr ve zkušební době neformálním způsobem podle §66 zák. práce bez uvedení poměrně přísných náležitostí, které zákoník práce požaduje např. pro výpověď z pracovního poměru, by bylo nelogické, aby žalovaná přistoupila ke zrušení pracovního poměru s žalobkyní ve zkušební době výpovědí, když tak mohla učinit tímto pro ni podstatně jednodušším způsobem“. Protože pracovní poměr žalobkyně měl skončit doručením uvedené listiny žalobkyni dne 27.12.2010, byla dne 4.4.2011 žaloba na neplatnost rozvázání pracovního poměru podána opožděně, až po uplynutí stanovené dvouměsíční prekluzivní lhůty podle ustanovení §72 zák. práce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud vychází z nesprávného právního posouzení věci, kdy právní úkon ukončující pracovní poměr žalobkyně kvalifikoval jako ukončení pracovního poměru ve zkušební době namísto jednoznačného určení, že se jedná o výpověď ze strany zaměstnavatele. Odvolací soud neaplikoval při právním posouzení věci princip ochrany dobré víry osob, jímž je adresovaný právní úkon určen. Přitom podle ustálené judikatury pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl, nebo kterou neprojevil. „Není přijatelné, aby byla právní ochrana přiznána jednání spočívajícím ve zvolení zmatečného projevu vůle, který způsobí, že adresát úkonu posoudí jeho obsah určitým způsobem a teprve následně se doví, že jde vlastně o úkon jiný“. Žalobkyně zdůrazňuje, že při výkladu projevu vůle je vždy třeba vycházet ze zásad, které ovládají soukromoprávní vztahy, mezi které patří princip ochrany dobré víry toho, komu byl právní úkon určen. Nejednoznačné a nesrozumitelné pojmy je třeba vykládat v neprospěch toho, kdo je použil, resp., kdo je v jednání použil jako první. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil Městskému soud v Praze k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 8.11.2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb. a č. 326/2009 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zák. práce“) a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 22.2.2011, tedy přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 28/2011 Sb. (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §48 odst. 1 zák. práce pracovní poměr může být rozvázán jen
a) dohodou,
b) výpovědí,
c) okamžitým zrušením,
d) zrušením ve zkušební době.
V dopise ze dne 8.11.2010 nadepsaném „Pracovní smlouva – výpověď“ žalovaná uvedla, že „Níže uvedeného měsíce a roku uzavřeli“ účastníci „tuto výpověď pracovní smlouvy (v souladu s ustanovením §33 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce)
Článek 3
Den nástupu do práce
Dnem nástupu do práce je 04.11.2010 – Ukončení pracovní činnosti dne 08.11.2010.
Výpověď je ze strany zaměstnavatele z důvodů: Neplnění pracovních povinností, poskytování informací třetím osobám, nemoc bez ohlášení zaměstnavateli, bez dodání Potvrzení o pracovní neschopnosti doručené zaměstnavateli. Dále nedodala dle požadavků Výkaz pracovní činnosti.
Neplatná pracovní smlouva: Nutno podepsat předsedou a místopředsedou představenstva.
Zkušební doba na 1 měsíc, poté schválení valnou hromadou a návaznost uzavření legitimní Pracovní smlouvy“.
Dovolateli je třeba přisvědčit, že uvedená slovní vyjádření nejsou jednoznačná a umožňují vznik pochybností o tom, co mělo být tímto úkonem projeveno. Vznikne-li – tak, jako v tomto případě – pochybnost o obsahu právního úkonu, je třeba pomocí výkladu právního úkonu pokusit se takové nejasnosti odstranit. Pracovněprávní úkon (stejně jako ostatní právní úkony) musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný (srov. §18 zák. práce, §37 odst. 1 obč. zák.). Jsou-li tedy pochybnosti o obsahu pracovněprávního úkonu, pak pro takový případ se v ustanovení §35 odst. 2 a 3 obč. zák. (srov. §18 zák. práce) uvádí pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost pracovněprávních úkonů odstranit. Závěru o tom, že pracovněprávní úkon je neurčitý nebo nesrozumitelný (a že tedy je pracovněprávní úkon pro neurčitost nebo nesrozumitelnost neplatný), musí vždy předcházet výklad projevu vůle. Pracovněprávní úkon je totiž neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu. Výklad pracovněprávního úkonu však vždy musí směřovat k objasnění toho, co bylo skutečně projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; uvedené však neznamená, že by se mělo lpět jen na doslovném významu použitých výrazů, neboť smyslem výkladu je zjištění skutečného záměru jednajícího v projevu vůle. Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 37, ročník 2005), ani nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. též právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1842/2010). Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace totiž neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle je třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno, a významné je i to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen.
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že „výkladem tohoto jednostranného právního úkonu žalovaného podle §35 obč. zák. za použití §18 zák. práce lze jednoznačně dovodit, že nejde o výpověď z pracovního poměru podle §50 a násl zák. práce, ale o zrušení pracovního poměru ve zkušební době tak, jak vyplývá z ust. §66 zák. práce“. Vycházel přitom ze skutečnosti, že jako den „ukončení pracovní činnosti“ je v listině označen den 8.11.2010, tedy stejný den, kdy byl vykládaný úkon učiněn, a z úvahy, že „by bylo nelogické“, aby žalovaný přistoupil ke zrušení pracovního poměru se žalobkyní ve zkušební době výpovědí, když tak mohl učinit „ve zkušební době neformálním způsobem podle §66 zák. práce bez uvedení poměrně přísných náležitostí, které zákoník práce vyžaduje např. pro výpověď.
Odvolací soud však ponechal stranou svých úvah okolnost, že text listiny z 8.11.2010 proklamuje, že „níže uvedeného měsíce a roku“ účastníci uzavřeli „tuto výpověď pracovní smlouvy“, což navozuje otázku, zda je správný závěr, že jde o jednostranný právní úkon. V souvislosti s tím, že se zde zmiňuje Článek 3 pracovní smlouvy, že se hovoří o neplatnosti (patrně původní) pracovní smlouvy a o „návaznosti uzavření legitimní Pracovní smlouvy“, totiž není vyloučen výklad, že může jít o návrh na skončení pracovního poměru dohodou, aby byl poté znovu uzavřen „legitimní“ pracovní poměr, anebo, zda žalovaná méně srozumitelně hodlala projevit vůli navrhnout změnu pracovních podmínek sjednaných v Čl. 3 původní pracovní smlouvy včetně dalšího ujednání o „Zkušební doba na 1 měsíc“. Je jistě možné spatřovat ve slovních vyjádřeních v textu písemného projevu ze dne 8.11.2010 též úkon směřující k jednostrannému rozvázání pracovního poměru, ať již výpověď, zrušení pracovního poměru ve zkušební době, nebo dokonce okamžité zrušení pracovního poměru, jak by též mohlo vyplývat z dalších dále uvedených okolností případu.
Odvolací soud při výkladu úkonu ze dne 8.11.2010 totiž nepostupoval důsledně, jestliže do rámce svých úvah nezahrnul další skutečnosti vyplývající z použitého slovního vyjádření a další okolnosti umožňující úsudek o vůli, kterou uvedeným úkonem žalovaná chtěla projevit, a kterou potom (a o to se jedná v první řadě) skutečně (srozumitelně a určitě) projevila. Tak v potvrzení o zaměstnání datovaném 8.11.2010 žalovaná uvádí, že pracovní poměr sice skončil 8.11.2010, nicméně, že k ukončení pracovního poměru došlo „ze strany zaměstnavatele dle paragrafu 53 neplnění povinností“ (nejasné je, zda se nemíní ustanovení §53 zákona č. 65/1965 Sb., když ustanovení §53 zák. práce nyní upravuje zákaz výpovědi). Posuzovaná písemnost žalobkyni byla doručena dne 27.12.2010, a tehdy by tedy měl skončit pracovní poměr, ať již na základě okamžitého zrušení pracovního poměru nebo zrušení pracovního poměru ve zkušební době, nicméně žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 9.11.2011 popisuje problémy s nástupem žalobkyně do zaměstnání po tomto datu s tím, že „po valné poradě dne 7.3. 2011 jsme se rozhodli ukončit tento pracovní vztah a ke dni 4.4.2011 poslat výpověď“. Tato výpověď z pracovního poměru specifikovaného „dle uzavřené pracovní smlouvy ze dne 5.11.2010“ také byla žalobkyni dána, což předseda představenstva potvrzuje e-mailem dne 11.4.2011. Uvedené okolnosti a ne zcela standardní vyjadřování žalované tak nepodporují (jinak obecně správnou) úvahu odvolacího soudu o tom, že postup žalované v posuzované věci byl založen na logické úvaze o výhodnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době oproti skončení pracovního poměru výpovědí. Závěr o tom, zda vůle žalované projevená v listině ze dne 8.11.2010 byla projevena určitě a srozumitelně (srov. §18 zák. práce, §37 odst. 1 obč. zák.) tak, aby umožňovala jednoznačně identifikovat právní úkon, který obsahuje (o jaký právní úkon směřující ke skončení pracovního poměru se jedná), je za výše popsaných okolností předčasný.
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. července 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu