ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1071.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1071/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci ve věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Resslova 1253/17a, proti žalované PharmDr. I. M. , zastoupené Mgr. Jiřím Slavíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zborovská 49, zaplacení 480.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 110 C 34/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. listopadu 2013, č. j. 21 Co 521/2012-329, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Žalobce se domáhal zaplacení částky ve výši 480.000,- Kč s příslušenstvím z důvodu, že žalovaná užívá nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví účastníků nad rámec jejího spoluvlastnického podílu.
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze dne 10. května 2012, č. j. 110 C 34/2010-267, ve výroku I. uznal nárok žalobce co do základu jako opodstatněný. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 11. listopadu 2013, č. j. 21 Co 521/2012-329, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud rozhodoval po té, co byl jeho původní rozsudek ze dne 11. února 2013, č. j. 21 Co 521/2012-288, zrušen rozsudkem dovolacího soudu ze dne 4. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“). Podle jejího názoru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v tom, že se neřídil v předchozím řízení závazným právním názorem dovolacího soudu. Vytkla odvolacímu soudu, že se nezabýval skutečností, zda žalobce předmětné nemovitosti užívá či nikoliv. Odvolací soud však měl ohledně této skutečnosti učinit skutková zjištění, neboť na jejich rozpornost poukázal dovolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí. Odkázala na své původní dovolání s tím, že odvolací soud podle jejího názoru vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce společnou nemovitost užívá, toto skutkové zjištění však podrobil nesprávnému právnímu hodnocení, resp. toto právní hodnocení v podstatě neučinil. Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že při určování míry užívání nevzal v potaz kvalitu užívání částí společných nemovitostí. Podle jejího názoru měl žalobce do předmětné nemovitosti vstup a měl zde umístěny své věci. Uvedla, že se odvolací soud nesprávně nezabýval tím, kdo je vlastníkem těchto věcí. Dovolatelka má za to, že nebyly splněny podmínky pro vydání mezitímního rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud nerozhodl o všech otázkách základu nároku.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že dovolání považuje za nepřípustné. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku nároku žalobce mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobce odvolacím soudem rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 11. listopadu 2013, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem České republiky v jeho předchozím rozhodnutí, kterým zrušil rozsudek odvolacího soudu; uvedeným rozhodnutím se Nejvyšší soud zabýval posouzením splnění podmínek pro vydání mezitímního rozsudku v souzené věci.
Tato námitka není důvodná.
V předmětné věci rozhodoval Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. července 2013, č. j. 22 Cdo 1645/2013-312. V tomto rozhodnutí vyložil, že má-li být mezitímním rozsudkem rozhodnuto o základu nároku spoluvlastníka na zaplacení náhrady za užívání věci druhým spoluvlastníkem nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, předpokládá rozhodnutí o základu nároku také posouzení rozsahu a kvality užívání společné věci tam, kde užívají věc oba spoluvlastníci, a nejedná se o výlučné užívání společné věci některým ze spoluvlastníků. Jinými slovy řečeno, posouzení rozsahu a kvality užívání společné věci je určující pro přijetí závěru, zda, případně v jakém rozsahu, spoluvlastník užívá společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, tj. pro závěr, který musí být vyjádřen právě v mezitímním rozsudku, aby bylo postaveno najisto, jaký je rozsah užívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu. Vyřešení této otázky pak umožňuje, aby v dalším řízení se soud zabýval jen okolnostmi rozhodnými pro určení výše náhrady za takové užívání, tj. okolnostmi určujícími výši nároku. Tato východiska jsou však bez významu tam, kde některý ze spoluvlastníků užívá společnou věc sám a druhý spoluvlastník se na jejím užívání žádným způsobem nepodílí. V takovém případě je pro posouzení samotného užívání věci nad rámec spoluvlastnického podílu kvalita jednotlivých částí společné věci bez významu právě proto, že celou věc užívá jeden z podílových spoluvlastníků, a nutně tak užívá věc v rozsahu i spoluvlastnického podílu druhého podílového spoluvlastníka.
Závěr o rozsahu užívání věci je závěrem skutkovým, posouzení, zda v konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v rámci podílu či nad rámec tohoto podílu, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění.
Z hlediska právního posouzení věci je pak určující skutkový závěr nalézacích soudů, který v rámci dovolacího řízení nepodléhá přezkumu a jenž se týká užívání předmětných nemovitostí v rozhodném období.
Soud prvního stupně v daném směru uzavřel, že v rozhodném období žalovaná předmětné nemovitosti užívala sama a žalobce byl z užívání těchto nemovitostí vyloučen. Tento skutkový závěr pak jako správný převzal i odvolací soud.
Podstata dovolacích námitek spočívá v kritice skutkového závěru, že dovolatelka užívá všechny předmětné nemovitosti výlučně sama. Dovolatelka má totiž za to, že tento skutkový závěr není správný a odvolacímu soudu vytýká způsob, jakým k tomuto závěru dospěl. Tento skutkový závěr však není v dovolání zpochybnitelný a výtky dovolatelky nemohou založit přípustnost dovolání, jestliže je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Námitky dovolatelky jsou svou povahou výhradami vůči zjištěnému skutkovému stavu a procesnímu postupu, jakým odvolací soud k tomuto závěru dospěl; ty však přípustnost dovolání založit nemohou.
Výhrady vůči nesprávnému právnímu posouzení věci pojí dovolatelka toliko s úvahou, že soudy měly dospět k jinému skutkovému závěru ohledně užívání předmětných nemovitostí v rozhodném období s tím, že správný skutkový závěr měl vycházet z toho, že žalovaná v tomto období nebyla výlučnou uživatelkou těchto nemovitostí.
Jestliže však dovolacímu přezkumu nepodléhá výchozí skutkový závěr o výlučném užívání předmětných nemovitostí žalovanou, obstojí i právní závěr nalézacích soudů, že žalovaná užívá společné věci nad rámec svého spoluvlastnického podílu zcela i v rozsahu spoluvlastnického podílu žalobce, kterému pak vzniká nárok na náhradu za užívání věci nad rámec spoluvlastnického podílu v plném rozsahu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení dovolací soud nerozhodoval vzhledem k tomu, že o náhradě nákladů řízení bude soudem prvního stupně rozhodnuto rozhodnutím, jímž bude rozhodováno o výši nároku žalobce a současně též o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu