ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.113.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 113/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně D. V. , P., zastoupené JUDr. Markem Pilátem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti žalovaným 1) O. H. , H., zastoupenému Mgr. Davidem Skuteckým, advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, 2) M. H., H., zastoupenému Mgr. Radkem Chocholou, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Rokoskou 1342/10, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 192/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2012, č. j. 17 Co 327/2012-285, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2012, č. j. 17 Co 327/2012-285, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. dubna 2012, č. j. 16 C 192/2009-250, určil, že blíže označené nemovitosti (bytová jednotka, garáž a podíly na společných částech domu a pozemcích) jsou ve společném jmění žalobkyně a žalovaného 2) (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně a žalovaný 2) uzavřeli 5. 7. 2003 manželství před matričním úřadem města P. Manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresného súdu v Povážskej Bystrici z 23. 2. 2009, který téhož dne nabyl právní moci. Sporné nemovitosti nabyl žalovaný 2) kupní smlouvou z 2. 8. 2005 a následně je převedl (bez vědomí žalobkyně) na žalovaného 1) kupní smlouvou z 18. 2. 2009. Žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem, neboť žalovaný 1) je veden jako jejich výlučný vlastník v katastru nemovitostí a žalobkyně chce odstranit nesoulad mezi „stavem faktickým a stavem právním, který je zapsán v katastru nemovitostí“ a „nejde ani o žádnou předběžnou otázku, která by mohla být vyřešena s konečnou platností v jiném řízení“. K projednání a rozhodnutí věci je dána mezinárodní příslušnost českého soudu podle čl. 22 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Kupní smlouvu z 18. 2. 2009 posoudil soud prvního stupně jako neplatnou, protože převod nemovitostí v hodnotě několika milionů korun není obvyklou správou majetku a žalobkyně k převodu nedala souhlas a neplatnosti se podanou žalobou dovolala.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. září 2012, č. j. 17 Co 327/2012-285, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, rozhodl znovu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žalovaným uložena povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení tak, že tuto povinnost uložil žalobkyni.
Odvolací soud především dovodil, že ve věci není dána pravomoc českých soudů, neboť není dána jejich příslušnost. K řízení o vypořádání manželů po rozvodu stran jejich společného jmění nebo jejich jiného majetku je příslušný soud, který rozhodoval o rozvodu. Tím je soud posledního společného bydliště manželů, konkrétně Okresný súd v Povážskej Bystrici ve Slovenské republice, který je pravomocný i pro řízení o vypořádání majetkového společenství manželů. Dále odvolací soud uzavřel, že se žalobkyně nemůže dovolávat určení, že nemovité věci náleží do společného jmění manželů, neboť právní formou majetkového společenství manželů je „bezpodílové spoluvlastníctvo manželov“ podle občanského zákoníku Slovenské republiky. Otázku, zda sporné nemovitosti náleží do tohoto majetkového společenství, bude řešit slovenský soud v rámci jeho vypořádání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje od §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a jako důvod uvádí §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, a dále §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení shledává v tom, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, když svým postupem v řízení neumožnil žalobkyni vyjádřit se k odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu a procesně na něj reagovat. Odvolací soud přesto, že shledal nedostatek pravomoci českých soudů, vydal ve věci meritorní rozhodnutí. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ve věci není dána pravomoc českých soudů. Předmětem řízení jsou nemovitosti nacházející se v České republice a důvodem podání žaloby bylo dosažení souladu v zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Naopak předmětem řízení nebylo vypořádání zaniklého majetkového společenství žalobkyně a žalovaného 2). Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. září 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle §237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle §104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce anebo soud nebyl správně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, popřípadě i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.
Podle §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zruší-li odvolací soud rozhodnutí podle §219a , rozhodne o zastavení řízení, jestliže je tu takový nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit ( §104 odst. 1 ); není-li dána pravomoc soudů, rozhodne též o postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží.
Nedostatek pravomoci soudu má za následek zastavení řízení; v případě zastavení řízení pro nedostatek pravomoci českých soudů neobsahuje rozhodnutí soudu uvedení, kterému orgánu věc postupuje (k tomu srovnej: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 670).
Jestliže tedy odvolací soud shledal nedostatek mezinárodní příslušnosti (pravomoci), měl v souladu s §104 odst. 1 a §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodnout o zastavení řízení (když před tím měl rozhodnout o zrušení napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.), nikoli změnit rozhodnutí soudu prvního stupně a ve věci meritorně rozhodnout (zamítat žalobu).
Dovolací soud však neshledal správným ani závěr o nedostatku mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů v projednávané věci.
Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nejde o majetkový vztah mezi manželi a neuplatní se proto výjimka uvedená v článku 1 bod 2 písm. a) Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I.), podle které se toto nařízení nevztahuje na věci osobního stavu, způsobilosti fyzické osoby k právům a právním úkonům, majetkové vztahy mezi manželi a dědění, včetně dědění ze závěti. Mezinárodní příslušnost je proto nutné posoudit podle článku 22 bod 1 věta první nařízení Brusel I., podle kterého bez ohledu na bydliště mají výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, na jehož území se nemovitost nachází.
Dovolací soud při aplikaci článku 22 nařízení Brusel I. vyšel ze závěrů formulovaných Evropským soudním dvorem v jeho rozsudku ze dne 18. května 2006 ve věci C 343/04, jenž se vztahoval k výkladu článku 16 tzv. Bruselské úmluvy.
Podle článku 16 odst. 1 písm. a) Bruselské úmluvy (jenž je svým zněním a obsahem shodným s článkem 22 bod 1 nařízení Brusel I.) bez ohledu na bydliště mají výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, na jehož území se nemovitost nachází.
Ve věci C 343/04 Evropský soudní dvůr vyložil, že ustanovení článku 16 odst. 1 Bruselské úmluvy představuje výjimku z obecných pravidel této úmluvy o příslušnosti, která nesmí být vykládána v širším smyslu, než vyžaduje jejich účel. Článek 16 odst. 1 písm. a) Úmluvy nedopadá na všechny žaloby týkající se věcných práv k nemovitostem, ale pouze na takové žaloby, které spadají do působnosti Bruselské úmluvy a zároveň směřují k určení rozsahu, obsahu, vlastnictví nebo držby nemovitosti nebo existence jiných věcných práv k ní a k tomu, aby držitelům těchto práv byla zajištěna ochrana výsad, které vyplývají z jejich právního postavení.
Takto formulované zásady se plně prosadí i v souzené věci ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1). Žalobou je uplatněn nárok spadající pod článek 22 nařízení Brusel I., neboť předmětem sporu je samotné věcné právo k nemovitostem – v daném případě právo vlastnické.
Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) již v řízení jde o majetkový vztah mezi manželi (bývalými) a výjimku uvedenou v článku 1 bod 2 písm. a) nařízení Brusel I. je proto nutné uplatnit. Mezinárodní příslušnost proto nelze posoudit podle článku 22 bod 1 věta první nařízení Brusel I. Při absenci úpravy mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu pro řízení, jejichž předmětem je majetkový vztah mezi manželi, v právu Evropské unie i v dvoustranných smlouvách uzavřených mezi Českou a Slovenskou republikou, se mezinárodní příslušnost soudu posoudí podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen zák. č. 97/1963 Sb.).
Zák. č. 97/1963 Sb., který byl zrušen k 1. lednu 2014 zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen zák. č. 91/2012 Sb.), se pro posouzení pravomoci soudu a pro posouzení rozhodného práva v projednávané věci použije vzhledem k §123 odst. 1 věta první zák. č. 91/2012 Sb., podle kterého vznik a existence právních poměrů a skutečnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně volby práva, se posuzují podle dosavadních právních předpisů
Podle §37 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb. je pravomoc československých soudů v majetkových sporech dána, je-li dána podle československých předpisů jejich příslušnost.
Protože k projednání a rozhodnutí sporu mezi manželi o tom, zda nemovitá věc nacházející se na území České republiky náleží do jejich majetkového společenství, jsou ve smyslu §9 odst. 1 a §88 písm. i) o. s. ř. věcně i místně příslušné české soudy, je dána i jejich pravomoc.
Předmětem řízení není vypořádání zaniklého majetkového společenství manželů a příslušnost soudu proto nelze posuzovat podle §88 písm. b) o. s. ř., tedy podle ustanovení, které upravuje výlučnou místní příslušnost soudu, jde-li o vypořádání manželů po rozvodu stran jejich společného jmění nebo jiného majetku.
Otázku rozhodného práva při posuzování, zda předmětné nemovitosti jsou součástí majetkového společenství manželů, je nutné řešit podle §21 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb., podle kterého osobní a majetkové vztahy manželů se řídí právem státu, jehož jsou příslušníky. Jsou-li manželé příslušníky různých států, řídí se vztahy právem československým. Tedy jestliže je žalobkyně příslušníkem Slovenské republiky a žalovaní příslušníky České republiky, posoudí soud uvedenou otázku podle českého práva.
Odvolací soud dále dovozuje, že se žalobkyně nemůže domáhat určení vlastnického práva k nemovitostem s tím, že před slovenským soudem probíhá řízení o vypořádání zaniklého majetkového společenství žalobkyně a žalovaného 2).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 4208/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 7754, uzavřel, že každý z manželů je aktivně legitimován domáhat se proti osobám, jimž podle stavu zápisu v katastru nemovitostí svědčí vlastnické právo, i samostatně určení, že nemovitost je ve společném jmění manželů.
Naléhavý právní zájem na takovém určení nemůže pominout ani v případě, že již probíhá řízení o vypořádání majetkového společenství manželů. Řízení o určení vlastnického práva se totiž účastní osoba, které svědčí vlastnické právo podle stavu zápisu v katastru nemovitosti [žalovaný 1)], která však není účastníkem řízení o vypořádání majetkového společenství manželů [žalobkyně a žalovaného 2)]. Nejde zde pouze o neshodu mezi manžely o tom, zda určitá věc patří či nepatří do společného jmění manželů, o které by jako o otázce předběžné mohl soud rozhodnout v rámci řízení o vypořádání. Výsledek řízení o vypořádání majetkového společenství mezi žalobkyní a žalovaným 2) by nezavazoval žalovaného 1), který se vypořádacího řízení neúčastní, ale který je jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí zapsán. Samotný výsledek vypořádacího řízení by proto sporný zápis v katastru nemovitostí neovlivnil.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu