ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1703.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 1703/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., věci žalobce Ing. Z. Z. , P. – Ch., zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti žalovaným: 1) Mgr. E. D., P., 2) J. P. , Č. K., a 3) P. P., Č. K., zastoupeným JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, o zaplacení 9.721.059,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 10 C 2/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 11 Co 414 + 415/2012-591, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení, a to žalovaná 1) částku 41.019,- Kč, žalovaný 2) částku 12.947,- Kč a žalovaný 3) částku 9.520,- Kč, každý do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Smejkala.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Žalobce požadoval po žalované 1) zaplacení částky 8.342.500,- Kč s příslušenstvím, po žalovaném 2) 1.091.059,- Kč s příslušenstvím a po žalovaném 3) 287.500,- Kč s příslušenstvím z titulu investic vynaložených do společných nemovitostí, a to hotelu Kilián (dům a související pozemky v k. ú. L.).
Obvodní soud pro Prahu 10 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. března 2011, č. j. 10 C 2/2001-479, žalovaným uložil, aby žalované částky žalobci zaplatili, ohledně příslušenství žalobu zčásti zamítl (výroky I. - III.); usnesením ze dne 30. března 2011, č. j. 10 C 2/2001-500, pak rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání účastníků rozsudkem ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 11 Co 414 + 415/2011-591, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujících částech výroku I. až III., potvrdil také usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Dovolání považují za přípustné podle §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.) – dále „o. s. ř.“.
Protože v dané věci jde o posouzení práva povinností mezi spoluvlastníky, které vznikly před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této věci podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně,
nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§241a odst. 3 a 4, §243a odst. 2 o. s. ř.).
Otázky, které byly podle dovolatelů řešeny v rozporu s právem a které mají být podle jejich mínění posouzeny jinak:
1) Žalovaná 1) podle jejich mínění neodpovídá za závazek jejího zemřelého manžela podle §145 odst. 2 obč. zák., ale jen podle §470 odst. 2 obč. zák. Dovolatelé opomíjejí skutečnost, že podle skutkového zjištění v nalézacím řízení žalovaná 1) o investicích věděla a dala k nim souhlas; ten ostatně mohl být vyjádřen i konkludentně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 2293/2011, publikované např. v informačním systému ASPI).
2) Podle dovolatelů smlouva z 23. 7. 1992 je smlouvou o smlouvě budoucí, neboť byla uzavřena ještě dříve, než manželé Z. a P. nabyli společně nemovitosti. Avšak dovolací soud upozorňuje, že smlouvu ohledně investic, resp. ohledně nakládání se společnou věcí lze platně uzavřít již v době, kdy tato věc ještě není ve vlastnictví účastníků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004); samotná okolnost, že věc dosud účastníkům nepatří, tak ještě neznamená, že smlouva ohledně ní uzavřená je smlouvou o smlouvě budoucí (§50a obč. zák.).
3) Dovolatelé namítají, že běh promlčecí lhůty měl být posuzován vzhledem k okamžiku změny žaloby, nikoliv k jejímu podání. Soudy tu vyšly z toho, že „žalobce dodatečně určitě specifikoval svůj žalobní nárok, o němž bylo rozhodnuto konečným rozsudkem, již v původní žalobě“ (str. 11 rozsudku odvolacího soudu); s tímto závěrem dovolání konkrétně nepolemizuje. Je též třeba upozornit, že „účinky (hmotně právní i procesně právní) nesprávného nebo neúplného podání, jehož vady byly odstraněny dodatečně, působí již od jeho podání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001). V původní žalobě pak žalobce po žalované 1) požadoval celkem 16.912.500,- Kč, tedy přibližně dvojnásobek částky, která mu byla nakonec přisouzena.
4) Podle žalovaných mohla být otázka investic uplatněna jen v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, které bylo zahájeno u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 646/2002. To by však platilo jen v případě investic vynaložených bez souhlasu ostatních spoluvlastníků (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011).
5) Dále uvádějí, že soudy nezohlednily, že „žalobce nabyl předmětnou nemovitost v rámci exekučního řízení, když hodnota nemovitosti představovala částku 24.000.000,- Kč, nicméně žalobce ji nabyl za 7.200.000,- Kč.“ Není zřejmé, v čem by toto tvrzení mohl navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku.
6) Zjištění výše investic je podle dovolatelů nesprávné; jde o skutkovou námitku, ke které v tomto dovolacím řízení nelze přihlédnout.
7) Posouzení příslušenství. V částečném rozsudku č. j. z 30. 9. 2002, č. j. 10 C 208/94-362, nebylo přiznáno vůbec s odůvodněním, že ve smlouvě z 23. 7. 1992 účastníci (žalobce a JUDr. P. P.) uvedli, že prostředky půjčené žalobcem na koupi nemovitostí budou poskytnuty bezúročně. Podle dovolatelů jde o stejný nárok, neboť ve smlouvě bylo rovněž uvedeno, že prostředky budou zapůjčeny na rekonstrukci nemovitostí a vráceny budou ze společné podnikatelské činnosti obou smluvních stran. Jestliže takový způsob vrácení nepřipadal po smrti JUDr. P. P. v úvahu, mělo být o příslušenství rozhodnuto stejně a žaloba na jeho zaplacení zamítnuta. Nicméně v přezkoumávaném rozhodnutí byl uplatněný nárok posouzen jako nárok na vypořádání investic do společné věci (nikoliv jako plnění z půjčky); proto bylo možno rozhodnout i o příslušenství.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly a představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť úkon byl učiněn před 1. 1. 2014. Ústavní soud totiž nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., jako neústavní zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby odměny za zastupování účastníků advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů řízení v občanském soudním řízení.
Náhrada nákladů řízení je představována odměnou stanovenou podle §6, §9 odst. 1, §7 bod 6, §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť úkon byl učiněn před 1. 1. 2014 ve vztahu k žalované 1) částkou 33.900,- Kč (42.000,- Kč – 8.400,- Kč), paušální náhradou hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a 21 % náhradou daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. 7.119,- Kč, celkem 41.019,- Kč. Ve vztahu k žalovanému 2) činí odměna 10.400,- Kč (9.460-Kč - 1.852,- Kč), paušální náhrada 300,- Kč, náhrada za 21% daň z přidané hodnoty 2.247,- Kč, celkem 12.947,- Kč. Ve vztahu k žalovanému 3) činí odměna 9.520,- Kč, paušální náhrada 300,- Kč a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty 1.652,- Kč, celkem 9.520,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. srpna 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu