ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2083.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2083/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. M. K. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hrouzkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 6, proti žalovanému Družstvu vlastníků ,,Libeň – Vtelno“ , se sídlem v Mělnickém Vtelnu 70, IČO: 18584268, zastoupenému JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem se sídlem v Mělníku, Macharova 376, o stanovení povinnosti zdržet se užívání, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 138/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 26 Co 353/2011-138, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 1 573,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného JUDr. Petra Zikmunda.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. června 2011, č. j. 6 C 138/2010-114, ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zdržet se užívání pozemků, vedených ve zjednodušené evidenci – původ pozemkový katastr č. 762, č. 763 a č. 809/1, zapsaných na LV č. 334, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, v katastrálním území Ř. (dále jen ,,předmětné pozemky“). Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem předmětných pozemků v rozsahu 7/90. Dne 20. ledna 1998 byla sepsána dohoda o podnájmu mezi nájemcem (Zemědělským družstvem Řepín – Střemy) a žalovaným, kterým dávalo Zemědělské družstvo Řepín – Střemy žalovanému do podnájmu pozemky, jež mělo v nájmu na základě nájemní smlouvy uzavřené s pronajímatelem Pozemkovým fondem České republiky. Pozemky, které měly být předmětem nájemní a tím i podnájemní smlouvy, byly v nájemní smlouvě vymezeny pomocí katastrálních území, ve kterých se nacházely, a jejich účelového určení. V přílohách k podnájemním smlouvám pak byla specifikována jejich výměra.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce je jako menšinový spoluvlastník aktivně legitimován k podání žaloby na ochranu vlastnického práva. Zabýval se pak tím, zda má žalovaný právní titul, na základě kterého předmětné pozemky užívá, tj. zda předmětné pozemky byly předmětem podnájemní, resp. nájemní smlouvy. Soud prvního stupně uvedl, že nebylo prokázáno, že předmětem podnájemní smlouvy by byly tytéž pozemky, které byly předmětem smlouvy nájemní. Žalovanému podle soudu prvního stupně nemohl vzniknout právní titul užívání předmětných pozemků ani na základě nájemních smluv, které s ním byly uzavřeny pěti podílovými spoluvlastníky předmětného pozemku v roce 2010. Podíloví spoluvlastníci jsou totiž oprávněni nakládat pouze se svým spoluvlastnickým podílem. Ohledně přenechání věci do užívání třetí osobě pak platí zásady o hospodaření se společnou věcí. Protože žádné rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí přijato spoluvlastníky nebylo, nemohl žalovanému platně žádný právní titul užívání vzniknout.
Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalovaného výrokem I. rozsudku ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 26 Co 353/2011-138, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zdržet se užívání předmětných pozemků. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že z podnájemní smlouvy včetně jejích příloh nelze dovodit, že by předmětné pozemky nebyly jejím předmětem. V příloze č. 2 podnájemní smlouvy je totiž zmíněna část pozemků parc. č. 770 a 928 v katastrálním území Ř., kam spadají i předmětné pozemky. Připustil však, že podnájemní smlouva je neurčitá ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku. Odvolací soud dovodil, že žalobce není aktivně věcně legitimován k podání žaloby na ochranu vlastnického práva k předmětným pozemkům, a to bez ohledu na to, zda žalovaný užívá předmětné pozemky oprávněně či neoprávněně. Podle názoru odvolacího soudu se v řešené věci totiž nejedná o zásah do práva vlastníka předmětných pozemků, nýbrž jeho nájemce, který je aktivně věcně legitimován k podání žaloby na ochranu před tímto zásahem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“). Uplatňuje přitom dovolací důvod zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Dovolatel namítl, že z provedených důkazů nelze provést závěr přijatý odvolacím soudem, že nájemce (Zemědělské družsvo Řepín – Střemy) je oprávněno k podání žaloby na ochranu před neoprávněným zásahem spočívajícím v užívání předmětných pozemků žalovaným bez platné podnájemní smlouvy. Má za to, že předmětné pozemky nikdy v nájmu nájemce nebyly. Vytkl odvolacímu soudu, že jej o změně odlišného právního názoru než který přijal soud prvního stupně, nepoučil. Poukázal na přílohu nájemní smlouvy, která měla uvedenou skutečnost prokazovat, nicméně dovolateli se ji nepodařilo získat. Připomněl však, že takový důkaz o právním titulu užívání předmětných pozemků měl přinést žalovaný. Vytkl odvolacímu soudu, že ,,povinnost žalovaného tvrdit a prokazovat existenci svého práva nahradil vlastním výkladem“. Také namítl, že odvolací soud přijal své závěry, aniž provedl potřebné důkazy. Poukázal na to, že Česká republika, která dala prostřednictvím Pozemkového fondu České republiky předmětné pozemky do nájmu, tyto pozemky nikdy nevlastnila, a proto ani nemohl nájemní vztah vzniknout. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že důvod dovolání považuje za nenaplněný. Má oproti názoru dovolatele za to, že řízení není zatíženo žádnou vadou. Pokud jde o právní posouzení, v podstatě se ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Upozornil, že skutečnosti, které dovolatel namítá v dovolání, dosud uplatněny nebyly a nelze je vzhledem ke koncentraci řízení, o které byli účastníci poučeni, uplatnit.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k tvrzenému zásahu do spoluvlastnického práva žalobce došlo před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobce pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. listopadu 2011, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru o nedostatku věcné legitimace žalobce vycházejícího ze skutečnosti, že žalovaný užívá předmětné pozemky na základě absolutně neplatné podnájemní smlouvy ze dne 20. ledna 1998 uzavřené s ZOD Řepín – Střemy jako nájemcem. V případě absolutně neplatné podnájemní smlouvy je pak věcně legitimován k žalobě na zdržení se užívání pozemků nikoliv jejich vlastník (spoluvlastník), ale toliko nájemce, do jehož užívacích práv je užíváním na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy zasahováno.
Dovolání žalobce je založeno na argumentaci, prostřednictvím které zpochybňuje existenci základního nájemního vztahu, od kterého je pak odvozován i vztah podnájemní. Jinými slovy řečeno, v dovolání přichází dovolatel s tvrzením, podle kterého neexistence platného nájemního vztahu vylučuje uzavření byť i absolutně neplatné podnájemní smlouvy, důsledkem čehož má být aktivní legitimace žalobce k ochraně vlastnického práva.
Naproti tomu žalovaný namítá, že se jedná o argumentaci, která nebyla ze strany žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně ani v průběhu řízení před odvolacím soudem uplatněna, a proto ji žalobce nemůže uplatnit až v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, neboť se jedná o nepřípustnou novou skutečnost.
Podle ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
Podle ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
Z žaloby se podává, že žalobce se domáhá ochrany spoluvlastnického práva s tvrzeními, podle kterých je žalovaný uživatelem předmětných pozemků, přičemž své užívací právo odvozuje od smlouvy o podnájmu ze dne 20. ledna 1998 uzavřené mezi Zemědělským obchodním družstvem Řepín – Střemy v postavení nájemce a žalovaným v postavení podnájemce. Z podnájemní smlouvy však žádné právo na užívání předmětných pozemků pro žalovaného nevyplývá. V žalobě se žalobce k okolnostem, jež by zpochybňovaly existenci nájemního vztahu, žádným způsobem nevyjadřuje, ačkoliv lze předpokládat, že případné výhrady vůči platnosti a existenci nájemního vztahu by byly uplatněny právě v žalobě nebo v průběhu řízení.
Žalovaný ve vyjádření přiléhavě poukazuje na to, že žalobce žádná tvrzení zpochybňující nájemní vztah neuplatnil v řízení před soudem prvního stupně ani poté, kdy došlo ke koncentraci řízení u jednání konaného dne 28. dubna 2011.
Z protokolu o jednání konaném před soudem prvního stupně ze dne 28. dubna 2011 se podává, že účastníci byli poučeni podle ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. o možnosti uvedení rozhodných skutečností o věci samé do skončení prvního jednání, případně do uplynutí lhůty, která by byla účastníků řízení poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc samu.
Ani v rámci tohoto jednání žalobce netvrdil žádné skutečnosti, prostřednictvím kterých by zpochybňoval existenci základního nájemního vztahu. U tohoto jednání žalobce namítal, že žalovaný není právním nástupcem Zemědělského obchodního družstva Řepín – Střemy, že k uzavření podnájemní smlouvy nebyl dán souhlas ostatních vlastníků, že ZOD Řepín – Střemy zaniklo a s tím zanikl i podnájemní vztah a dále namítal zánik nájemního práva ze zániku ZOD Řepín – Střemy. Z protokolu o jednání však nevyplývá, že by žalobce zpochybňoval samotnou existenci nájemního vztahu.
Z rozhodnutí soudu prvního stupně se podává, že usuzoval na platně uzavřenou nájemní smlouvu, když uváděl, že „smlouva o nájmu předmětných pozemků obsahovala veškeré podstatné náležitosti“, a zabýval se posouzením náležitostí a podnájemní smlouvy.
Z obsahu spisu se dále podává, že žádné námitky týkající se existence či platnosti nájemního vztahu žalobce neuplatnil ani v průběhu odvolacího řízení u jednání dne 23. listopadu 2011.
Odvolací soud se pak zjevně zaměřil na posouzení obsahu a náležitostí podnájemní smlouvy ve vazbě na žalobní tvrzení uplatněná v žalobě, která se platnosti nájemní smlouvy netýkala.
Dovolací soud vychází v této souvislosti ze závěrů formulovaných např. v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7484, podle kterých i když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Jestliže tedy s tvrzením o neexistenci nájmu ZOD Řepín – Střemy k předmětným přichází dovolatel až v dovolacím řízení, jedná se o novou skutečnost, ke které dovolací soud nemůže přihlížet. Nebyla-li uplatněna v řízení před soudem prvního stupně ani v průběhu odvolacího řízení, nelze ani vytýkat odvolacímu soudu, že se touto otázkou výslovně ve svém rozhodnutí nezabýval.
Dovolací soud tak při přezkumu závěrů odvolacího soudu vychází z předpokladu platně existujícího nájemního vztahu.
V takovém případě závěr o absenci věcné legitimace žalobce obstojí.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 3. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 392/98, uveřejněném v informačním systému www.beck-online.cz , formuloval závěr, podle kterého „v případě neoprávněných zásahů do práva užívat pronajatou věc je k podání žaloby na ochranu proti takovým zásahům aktivně legitimován nájemce, neboť jde o zásah do práva, které z titulu nájemní smlouvy přísluší nájemci, nikoli vlastníku věci. Není tedy právně významné, zda subjekt odlišný od nájemce užívá věc na základě platné či neplatné podnájemní smlouvy (k tomu srovnej také rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze 23. 9. 1931 sp. zn. R I 556/31 uveřejněné pod č. 11032 Sbírky Vážného)“.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí implicitně vyšel z existence nájemního vztahu a z důvodů uvedených shora tento závěr obstojí. Zabýval se pak základním a stěžejním žalobním tvrzením žalobce, jež se vztahovalo k tvrzenému právnímu titulu užívání předmětných pozemků, a to smlouvě o podnájmu ze dne 20. ledna 1998, na základě které žalovaný předmětné pozemky užívá. Uzavřel, že tato podnájemní smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost předmětu smlouvy. V dovolání naznačená polemika s tím závěrem je pro otázku aktivní legitimace nerozhodná. Jestliže totiž podnájemce, které odvozuje své právo předmětné pozemky užívat od podnájemní smlouvy, toto právo nemá (což tvrdí ostatně i sám žalobce od počátku řízení), zasahuje do práv nájemce, který tak je výlučně oprávněn domáhat se ochrany svého nájemního práva. Závěr o nedostatku věcné legitimace na straně žalobce tak obstojí.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobcem uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. neboť procesně úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení vznikly náklady, na jejichž náhradu má nárok.
Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalovaného advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) u žalovaného z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 5 000,- Kč podle §7 bodu 3. ve spojení s §9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn před 1. lednem 2013, částkou 1 000,- Kč.
Takto určená odměna společně s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§11 odst. 1 písm. k) ve spojení s 13 odst. 3 vyhlášky) představuje 1 300,- Kč a s náhradou za daň z přidané hodnoty ve smyslu §137 odst. 3 o. s. ř. činí celkem 1 573,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud proto žalovanému uložil, aby žalobci nahradil náklady dovolacího řízení ve výši 1 573,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného (§149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou tímto rozsudkem, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. června 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu