ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2117.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 2117/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. M , R., zastoupeného JUDr. Ing. Jitkou Krajíčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalované J. P., P., zastoupené Michalem Benčokem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1914/6, o zaplacení 315.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 315/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 72 Co 450/2013-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. února 2013, č. j. 8 C 315/2010-84, ve výroku I. zamítl žalobu na zaplacení částky 315.000,- Kč s příslušenstvím. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci uložil povinnost žalované zaplatit na náhradě nákladů řízení částku ve výši 55.297,- Kč.
K odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) usnesením ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 72 Co 450/2013-114, výrokem I. zastavil řízení o odvolání proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a výrokem II. potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Výrokem III. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti výroku II. usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolání považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, protože rozhodnutí odvolacího soudu podle jeho názoru závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatel má za to, že v řešené věci byly dány důvody zvláštního zřetele hodné, které měly nalézací soudy vést k rozhodnutí o tom, že se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Tyto důvody spatřuje v okolnostech, za kterých bylo zahájeno řízení, a to ve výzvě v dědickém řízení, aby se jako dědic mimo dědické řízení domáhal ochrany před neoprávněným nakládáním s majetkem, který byl předmětem dědictví. Poukázal na to, že žalobu podal před pravomocným skončením dědického řízení, tedy v době, kdy k tomu byl jako účastník dědického řízení oprávněn, ačkoliv následně předmětné nemovitosti na základě výsledků dědického řízení nabyla žalovaná. Dovolatel namítl, že před smrtí svého otce, který žalované předmětné nemovitosti převedl, do nemovitostí investoval značné částky na rozdíl od žalované, která by aplikací §150 o. s. ř. žádnou majetkovou újmu neutrpěla.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. listopadu 2013, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §237 o. s. ř. je tedy dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, tedy i proti akcesorickým výrokům, a to včetně výroků o nákladech řízení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
V řešené věci odvolací soud potvrdil napadeným výrokem rozhodnutí soudu prvního stupně o přiznání náhrady nákladů žalované ve výši 55.297,- Kč. Dovolání by tedy bylo za podmínek §237 o. s. ř. přípustné.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Dovolatel uvádí, že „napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to pokud jde o ust. §150 o. s. ř.“; z dovolání však není jakkoliv zřejmé, jakou konkrétní praxi dovolacího soudu neměla rozhodnutí nalézacích soudů respektovat.
Z obsahu dovolání je nicméně patrno, že dovolatel nesouhlasí se závěry nalézacích soudů, podle nichž v dané věci nebyly splněny při rozhodování o náhradě nákladů řízení předpoklady pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Podle jeho názoru totiž nalézací soudy dostatečně nepřihlédly k okolnostem, které ho vedly k podání žaloby.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Výkladem ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , v němž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Ustanovení §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené
Dovolatel spatřuje okolnosti zvláštního v tom, že byl v dědickém řízení po zůstaviteli F. P. několikrát vyzván, aby se svých nároků domáhal mimo dědické řízení, což také předmětnou žalobou učinil.
Soud prvního stupně pak své zamítavé rozhodnutí opřel o stanovisko, že účastníci dědického řízení, které doposud nebylo skončeno, mohou před konečným rozhodnutím o dědictví uplatnit své nároky vůči tomu, kdo do jejich vlastnického práva neoprávněně zasahuje. V předmětné věci však již dědické řízení po zemřelém F. P. pravomocně skončilo, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2012, č. j. 24 Co 232/2011-794, v němž byla řešena otázka platnosti darovací smlouvy uzavřené mezi žalovanou a F. P. V tomto usnesení učinil odvolací soud závěr o platnosti darovací smlouvy, s čímž se ztotožnil také soud prvního stupně. Dospěl k závěru, že z uzavřené darovací smlouvy vznikl dárci závazek předat obdarovanému dar. Tento závazek byl zahrnut do pasiv dědictví po F. P. Žalobce se stal smrtí zůstavitele spoluvlastníkem darovaných nemovitostí, zároveň však na něj a na další dva dědice přešel závazek převést vlastnictví k těmto nemovitostem na žalovanou, která se následně po vkladovém řízení stala výlučnou vlastnicí darovaných nemovitostí.
Rozhodnutí, zda žalobce danou žalobu podá či nikoliv, spočívalo výhradně na jeho úvaze při zvážení všech do úvahu přicházejících rizik, včetně možnosti skončení dědického řízení. Jak podání samotné žaloby, tak i pravomocné skončení dědického řízení (zahájeného ostatně v roce 1992) nemohla žalovaná jakkoliv ovlivnit. Jestliže tedy odvolací soud nespatřoval v uvedených okolnostech důvody zvláštního zřetele hodné, které by měly vést k aplikaci §150 o. s. ř., jež je svou povahou ustanovením výjimečným, nelze jeho úvaze vytknout zjevnou nepřiměřenost (k tomu srovnej přiměřené závěry podávající se z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 2943/2013, uveřejněné na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. července 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu