ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2468.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2468/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce MEI Middle Europe Investments GmbH , se sídlem ve Spolkové republice Německo, Liebenwalde, Kreuzbrucherstrasse 22a, zastoupené Mgr. Oldřichem Barochem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 14, proti žalované Labyrint Real Estate, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Pod Terebkou 1159/10, IČO: 28400488, zastoupené JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 16, o určení vlastnického práva k nemovitostem a neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 298/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. prosince 2011, č. j. 10 Co 46/2011-165, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. října 2010, č. j. 10 C 298/2009-141, pod bodem I. výroku zamítl žalobu, aby soud určil, že vlastníkem nemovitostí ve výroku rozsudku blíže uvedených v katastrálním území a obci R. n. L., je společnost Labyrint CZ, s. r. o., IČO: 26161192, pod bodem II. výroku zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva o koupi a prodeji nemovitostí ze dne 19. prosince 2008, uzavřená mezi Labyrint CZ, s. r. o., IČO: 26161192, jako prodávající a Labyrint Real Estate, s. r. o., IČO: 28400488, jako kupující, na jejímž základě byl rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Litoměřice, č. j. V-9796/2008-56, povolen vklad vlastnického práva pro vlastníka Labyrint Real Estate, s. r. o., IČO: 28400488, je vůči žalobci neúčinná, a pod bodem III. výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 5. prosince 2011, č. j. 10 Co 46/2011-165, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ve věci samé a v nákladovém výroku III. zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení a ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Za otázku zásadního právního významu, která by podle něj měla být posouzena jinak, považuje „otázku pasivní věcné legitimace v řízení o žalobě na určení vlastnictví k nemovitostem za situace, kdy žalobce není účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde (žalobce není vlastníkem nemovitosti zapsaným v katastru nemovitostí a ani se nedomáhá žalobou určení vlastnického práva k nemovitostem ve svůj prospěch) a kdy v řízení o určení vlastnictví soud posuzuje platnost právního titulu (kupní smlouvy k nemovitostem) jako otázku předběžnou.“ Jde tedy o to, zda by účastníkem řízení musel být z hlediska pasivní věcné legitimace nejen vlastník nemovitosti (kupující) zapsaný v katastru nemovitostí, ale i ten, kdo je účasten právního vztahu řešeného v rámci předběžné otázky (prodávající jako účastník kupní smlouvy, jejíž absolutní neplatnost je žalobcem namítána). Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k spornému nabytí vlastnického práva žalované k předmětným nemovitostem mělo dojít před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., a Čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by v dané věci přicházela do úvahy pouze v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu však takovým rozhodnutím není.
Odvolací soud potvrzující zamítavé rozhodnutí založil na závěru o nedostatku věcné legitimace potud, že žalobě nebylo možno vyhovět, jestliže účastníkem řízení nebyla i společnost Labyrint CZ s. r. o., jejíž vlastnické právo k nemovitostem mělo být soudním rozhodnutím určeno.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně legitimován.
Určovací žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů.
Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou, aby na určení práva nebo právního vztahu byl naléhavý právní zájem. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu. Přitom platí, že takový závěr se neváže pouze k určovací žalobě jako takové, ale je logicky podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá, a - což je v dané věci zvláště významné - vůči komu žaloba o určení směřuje.
Reálné možnosti soudního výroku [o žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř.] ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se pojí též s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Tak tomu může být v dané věci ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu a případy uvedené v §159a odst. 2 o. s. ř., je závazný jen pro účastníky řízení (§159a odst. 1 o. s. ř.) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008, uveřejněný v Souboru civilních stanovisek Nejvyššího soudu pod poř. č. C 8274]. Závěr odvolacího soudu o tom, že úspěšné uplatnění určovací žaloby v daném případě nutně předpokládá účastenství společnosti Labyrint CZ, s. r. o., jejíž vlastnické právo k nemovitostem má být soudem určeno, je proto správný.
Jestliže předmětem řízení je určení, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví společnosti Labyrint CZ, s. r. o. s tím, že tento výrok má mít důsledky vážící se k zápisu do katastru nemovitostí, musí být společnost Labyrint CZ, s. r. o. v řízení účastna ať již na straně žalobce nebo na straně žalované.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, a dovolací soud proto neshledal v daném případě naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. července 2014
Mgr. David Havlík
předseda senátu