ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2512.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 2512/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, PhD., ve věci žalobce JUDr. I. Z., J., zastoupeného Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou se sídlem Praze10-Vinohradech, Korunní 2569/108A, proti žalovanému K. R., J. u P., zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 10, Gutova 3297/4, o 155.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 105 EC 2/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2013, č. j. 25 Co 652/2012-241, ve znění opravného usnesení ze dne 5. února 2014, č. j. 25 Co 652/2012-255, a usnesení ze dne 5. února 2014, č. j. 25 Co 625/2014-256, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
12.004,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Václava Veselého.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud Praha – východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. srpna 2012, č. j. 105 EC 2/2011-107, ve znění opravného usnesení ze dne 9. listopadu 2012, č. j. 105 EC 2/2011-149, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci částku 66.066,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 28. 4. 2011 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto (výrok I.), žalobu co do částky 88.834,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. – V.).
Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. prosince 2013, č. j. 25 Co 652/2012-241, ve znění opravného usnesení ze dne 5. února 2014, č. j. 25 Co 625/2012-255, řízení o odvolání žalobce proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení zastavil (výrok I.), ve výrocích II., III. a IV. rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil, uložil žalobci, aby zaplatil České republice náhradu nákladů řízení v rozsahu 100%, jak bude stanovena samostatným usnesením (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Usnesením ze dne 5. února 2014, č. j. 25 Co 625/2011-256, rozhodl, že výše náhrady, kterou bylo žalobci uloženo zaplatit rozsudkem ze dne 3. prosince 2013, č. j. 25 Co 652/2012-241, činí 1.694,- Kč.
Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“). Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a to podle článku II. bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb. a podle článku II bodu 1 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění a doplňuje občanský soudní řád, mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Dovolací soud předesílá, že právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatel v dovolání vymezuje. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Tvrzené pochybení soudu, který odmítl provést navržený důkaz, by – kdyby opravdu o pochybení šlo – mohlo založit vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě by však bylo možno přihlédnout jen, pokud by dovolání bylo jinak přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. (viz §242 odst. 3 o. s. ř.).
K otázce možnosti zpochybnění znaleckého posudku v dovolacím řízení se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil. „Stanovení obvyklé ceny věci či práva v řízení, jímž se vypořádává majetkové společenství účastníků řízení, představuje otázku skutkovou nikoliv právní; zjištění takové ceny je zjištěním skutkovým nikoliv právním. Námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se znaleckého posudku znalce, pak představuje tvrzení o pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci. Takové pochybení však nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu“ (usnesení ze dne 21. června 2011, sp. zn. 22 Cdo 1785/2009). „Dokazování (včetně důkazu znaleckým posudkem), které soud provádí k prokázání účastnických tvrzení, slouží k řešení otázek skutkových, nikoli právních. Námitky proti znaleckému posudku tak podřadit pod dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., nikoliv pod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a tudíž nemohou založit ani přípustnost dovolání“ (Usnesení ze dne 16. října 2012, sp. zn. 32 Cdo 2517/2011 – vyplývá z něj, že uvedené námitky netvoří dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. v účinném znění, který jedině může založit přípustné dovolání).
V dané věci odvolací soud znalce vyslechl a umožnil žalobci klást mu otázky, na které znalec odpověděl; přesvědčivost odpovědí hodnotil soud i s přihlédnutím k důkazu ohledáním na místě (§130 o. s. ř.). V této souvislosti tu není nic, co by mohlo založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nelze ani přisvědčit názoru, že soud by měl sjednotit postup při stanovení obvyklé výše nájemného s přihlédnutím k přechodu od regulovaného nájemného k tržnímu. V první řadě je otázka, jak by se to mohlo projevit v dané věci. Znalec vysvětlil, že vyšel z výše nájemného u městských bytů v důsledku stavu dané nemovitosti; jinak řečeno, vzhledem k okolnostem případu volil nižší východisko pro určení výše náhrady. Tento postup akceptoval i odvolací soud, který nemovitost ohledal. Kromě toho, že nejde o postup zjevně nepřiměřený, je třeba dodat, že jde opět o zjišťování sutkového stavu.
Ostatně uvedenou otázkou se Nejvyšší soud již zabýval (není tedy zcela přiléhavá zmínka odvolacího soudu, který ohledně základu nároku měl za to, že judikatura není jednotná – viz č. l. 247 spisu). Ve sjednocujícím rozsudku velkého senátu ze dne 10. října 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§451 a násl. obč. zák.), a uvedl: „Jiná situace nastane, užívá-li spoluvlastník věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu). Nejvyšší soud se ztotožňuje s právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v nálezu sp. zn. II. ÚS 471/2005, potud, že „pouze spoluvlastníci vůči sobě navzájem mohou z takto nastoleného vztahu vyvozovat nároky a případně se domáhat jiné úpravy užívání věci.“. Samotné spoluvlastnické právo však není právním důvodem užívání věci v jakémkoliv rozsahu; je jen důvodem k užívání věci v rozsahu spoluvlastnického podílu. Z „vlastnictví“ podílu sice nevyplývá právo užívat pouze konkrétní část věci, nicméně spoluvlastník je oprávněn užívat věc jen v rámci svého podílu (není-li tu právní důvod pro užívání v jiném rozsahu). Jinak řečeno, to, že spoluvlastník je (v rámci svého podílu) oprávněn užívat celou věc, ještě neznamená, že ji může "bez dalšího" užívat nad rámec podílu na úkor ostatních spoluvlastníků. Majetkový prospěch dosažený tímto užíváním považuje judikatura tradičně za obohacení získané bez právního důvodu; dovolací soud neshledává podmínky a nezná přesvědčivé důvody pro odklon od tohoto judikatorně ustáleného závěru“.
Pokud de o určení konkrétní výše bezdůvodného obohacení, jde o individuální skutkové zjištění, které je věcí soudu provádějícího dokazování a hodnocení důkazů. „Hodnocení soudu nepodléhají odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztah k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho souladu s ostatními provedenými důkazy“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2012, sp. zn. 23 Cdo 405/2011).
Konečně je třeba uvést, že v odvolacím řízení měl plný úspěch žalovaný; proto rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení, resp. nákladů státu je v souladu s §142 o. s. ř. Podstatné ovšem je, že dovolání směřující proti výroku ukládajícímu plnění menší než 50.000,- Kč není přípustné (§238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu