ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2552.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 2552/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) J. L., a b) V. L. , zastoupených JUDr. Jiřím Frajtem, advokátem se sídlem ve Valašských Kloboukách, Masarykovo nám. 177, proti žalované M. D. , zastoupené JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1101, o ochranu práv z věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Zlíně pod sp. zn. 26 C 283/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 26. března 2013, č. j. 60 Co 492/2012-184, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 3.146,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. Františka Novosada.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 5. 2012, č. j. 26 C 283/2008-153, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zdržet se bránění žalobcům ve výkonu jejich práva odpovídajícího věcnému břemenu vozové cesty přes pozemky parc. č. 397 a parc. č. 396 v k. ú. B., obci B., zapsané na LV č. 680 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Valašské Klobouky, a zachovat na pozemcích parc. č. 397 a 396 k. ú. B., obci B., volný průjezd z místní komunikace na pozemek parc. č. 391 v k. ú. B., obec B., zapsaný na LV č. 35 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Valašské Klobouky, a na pozemek parc. č. 392 v k. ú. B., obec B., zapsaný na LV č. 2958 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Valašské klobouky, o šíři 3,2 m (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. března 2013, č. j. 60 Co 192/2012-184, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé potvrdil, změnil ve výrocích II. a III. o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (dále „o. s. ř.“), neboť právními otázkami, které řešil odvolací soud, se dosud nezabýval soud dovolací. Jde především o otázku, zda spoluvlastník pozemku za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále jen „OZO“) mohl platně zřídit služebnost chůze, jízdy a cesty vozové přes pozemek, jehož byl podílovým spoluvlastníkem, a to za situace, kdy pozemek byl uživatelsky rozdělen mezi spoluvlastníky a šlo tedy o tzv. reálné spoluvlastnictví. Dále tvrdí, že právo služebnosti mohlo zaniknout jen výmazem z pozemkové knihy, toto právo se promlčovalo ve tříleté lhůtě. Knihovní zápis se tak stal skutečným právním stavem. K námitce promlčení však soudy obou stupňů nepřihlédly. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. 3. 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
O tom, že spoluvlastník nemůže platně zřídit věcné břemeno, zatěžující celou věc, neměla judikatura nikdy pochybnost. „Tím, že spoluvlastník usedlosti zřídil třetí osobě na své polovici usedlosti knihovně zajištěnou výměnu a služebnost bytu a trpěl výkon těchto práv bez souhlasu druhého spoluvlastníka, předsevzal na společné věci takovou změnu, kterou se dotkl jeho podílu (§828 OZO) a zasáhl neoprávněně a svémocně do spoluvlastnického oprávnění druhého spoluvlastníka. Tento jest oprávněn domáhati se žalobou podle §523 OZO na onom spoluvlastníku, by byl uznán povinným uznati, že třetí osoba bydlí v usedlosti bez právního důvodu a že služebnost bytu a výměna nejsou po právu, a svoliti k výmazu služebnosti bytu i výměny, na třetí osobě pak, by byla uznána povinnou, usedlost vykliditi, uznati, že služebnost bytu a výměna nejsou po právu, a svoliti k výmazu služebnosti bytu a výměny“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. září 1931, sp. zn. R I 1130/31, Vážný č. 10988, podobně viz R 45/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K námitce, že šlo o tzv. reálné spoluvlastnictví (tzv. spoluvlastnictví dělené, communio pro diviso) se uvádí: O tzv. reálné spoluvlastnictví (§361 OZO) nemůže v této věci jít; dokud totiž tvoří nemovitá věc jediné knihovní těleso, zatěžují ji úkony spoluvlastníka týkající se jejího užívání jako celek. Nicméně o dělené spoluvlastnictví nemohlo jít jen proto, že každý ze spoluvlastníků užíval na základě dohody určitou část společné věci. Takové rozdělení užívání nic nemění na tom, že jde o podílové spoluvlastnictví (communio pro indiviso). Zmíněné ustanovení OZO sice připouštělo obecně existenci děleného spoluvlastnictví, jeho úpravu však tento zákoník neobsahoval; ta byla upravena v předpisech o tzv. patrovém vlastnictví, mohlo jít i o tzv. sklepová práva (Sedláček, J.: Vlastnické právo. Praha 1935, reprint Wolters Kluwer 2012, s. 83 a násl.). Jiné případy děleného spoluvlastnictví nebyly připuštěny.
K námitce, že spoluvlastníci měli podat ve lhůtě tří let žalobu na výmaz práva do katastru nemovitostí, se uvádí: Služebnost byla zřízena v roce 1950; od 1. 1. 1951 však platil občanský zákoník č. 140/1950 Sb., který opustil intabulační princip (viz R 7/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Judikatura pak dovodila, že tím došlo i k opuštění pravidla, že k zániku práva evidovaného ve veřejných knihách (nejde-li o mimoknihovní zánik) dojde jen v důsledku extabulace. Nedošlo-li jen pro nedostatek extabulace k zániku vlastnictví k nemovitosti na základě jejího opuštění, realizovaného ještě za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811, došlo k zániku práva nejpozději k 1. 1. 1951 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007); předpisy týkající se vkladu práva do veřejných knih (a podobně i výmazu) pak již nebylo možno užít. Protože v dané věci neskončila lhůta k podání výmazné žaloby k 1. 1. 1951, tak k tomuto dni se účinky neplatnosti smlouvy o zřízení služebnosti plně projevily.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 2 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle §243f odst. 3 o. s. ř. není výrok o nákladech dovolacího řízení odůvodněn.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou tímto rozsudkem, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. února 2014
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu