ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2655.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 2655/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce W. L. E. , Spojené státy americké, zastoupeného Mgr. Martinem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalované M. E. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Bubenská 47/113, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 118/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2014, č. j. 12 Co 424/2013-294, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 29 040,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce Mgr. Martina Vališe.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. srpna 2013, č. j. 16 C 118/2010-236, ve výroku I. přikázal ze společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalované pohledávku ve výši 71.951,- USD za někdejší Washington Mutual Bank a uložil jí povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 35.975,- USD. Ve výroku II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl ve výši 126.115,- USD. Ve výroku III. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. února 2014, č. j. 12 Co 424/2013-294, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud nepřihlédl k její námitce, že žalobce je občanem Spojených států amerických a veškeré jeho právní úkony se tak řídí kalifornským právem. V dovolání zopakovala, že částka, o jejíž vypořádání v řízení jde, byla do společného jmění manželů získána prodejem domu, který žalobce zdědil po své matce a svým prohlášením vložil do společného jmění manželů. Uvedla, že se jednalo o částku ve výši 429.424,38 USD, jež byla rozdělena na dvě části, přičemž částku ve výši 218.272,94 USD si žalobce ponechal a částka ve výši 211.151,44 USD byla uložena na účet vedený na její jméno. Dovolatelka má za to, že je třeba řešit otázku, zda podle kalifornského práva má rozvedený manžel povinnost bývalé manželce zajistit důstojné živobytí. Namítla, že soudy vzaly jako základ pro vypořádání nesprávnou částku. Dodala, že ačkoliv se žalobce po rozvodu manželství ukázal být osobou marnotratnou, přesto jej nepřestala finančně podporovat. Vytkla soudům obou stupňů také to, že připustily důkaz svědeckou výpovědí svědka Z. N., který podle jejího názoru manipuloval a ovlivňoval dokazování. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že jej považuje za nepřípustné. Má za to, že dovolatelka nevymezila důvod přípustnosti dovolání, a proto navrhl, aby dovolací soud její dovolání odmítl.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného do 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože dovolací řízení v této věci bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka v dané věci nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř., a neuvedla ani způsobilý dovolací důvod.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz ).
Dovolatelčiny námitky směřují proti způsobu, jakým odvolací soud vypořádal společné jmění manželů. Pro svou obecnost však ani neumožňují posoudit, nakolik má jít o výhrady vůči právnímu posouzení věci a v čem by případná nesprávnost takového právního posouzení věci měla spočívat a promítnout se v poměrech souzené věci.
Obsahem dovolání je vedle zcela obecně naznačené kromě kritiky hodnocení důkazů odvolacím soudem a skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, námitka, že se odvolací soud měl zabývat vkladem předmětné nemovitosti zděděné žalobcem a právními úkony žalobce z pohledu kalifornského práva a také posoudit, zda podle kalifornského práva má dovolatelka právo na zajištění důstojného živobytí žalobcem. Není však zřejmé, proč a z jakého pohledu se měl odvolací soud otázkou vkladu předmětné nemovitosti do společného jmění manželů zabývat, když dovolatelka v průběhu celého řízení k uvedené otázce žádnou výhradu nevznesla, ba naopak zdůrazňovala, že tento vklad byl učiněn platně. Nalézací soudy také výslovně vyšly z toho, že zděděný dům žalobce svým prohlášením ze dne 3. června 2005, učinil součástí společného jmění manželů v souladu „s právními předpisy členského státu Kalifornia“ a tuto okolnost žádný z účastníků nerozporoval.
Dovolatelka také jakkoliv neozřejmuje, na základě jakých právních úvah dospěla k závěru, že veškeré právní úkony žalobce je třeba posuzovat podle kalifornského práva, a jaký význam by toto posouzení mělo mít v řešené věci; neuvádí ani, o jaké právní úkony týkající se „jak nemovitého, tak i movitého majetku, konané v USA, stát Kalifornie“, mělo jít, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení této otázky a jak se tato nesprávnost v poměrech souzené věci měla projevit v neprospěch dovolatelky.
Dovolatelkou tvrzený nárok na zajištění důstojného živobytí bývalým manželem pak nejen že nebyl předmětem řízení, navíc na něj dovolatelka nepřípustně poukazuje až v dovolání (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Pokud namítá, že v řízení byl vyslechnut jako svědek Zdeněk Nesládek a nalézací soudy jeho výpověď nesprávně posoudily jako věrohodnou, jde o výhrady týkající se procesního postupu soudu o tom, zda výslech tohoto svědka provedou, resp. o otázku hodnocení provedeného důkazu. Tyto okolnosti však svým obsahem mohou být toliko případnou vadou řízení, prostřednictvím které však přípustnost dovolání založit nelze.
Protože dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ani způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. července 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu