ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2757.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2757/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. D. , Ú., zastoupeného Mgr. Věrou Fořtovou, advokátkou se sídlem v Karlových varech, U Brodu 74, proti žalované obci Útvina , se sídlem v Útvině 42, identifikační číslo osoby 00255106, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 353/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. února 2011, č. j. 12 Co 523/2010 – 193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.) :
Okresní soud v Karlových Varech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. srpna 2010, č. j. 10 C 353/2007-161, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že „je výlučným vlastníkem části pozemku 2402/1, k. ú. Ú. o výměře 205 m2 označené v geometrickém plánu zhotoveném Ing. Václavem Kellnerem 14. 5. 2010, č. 33-59/2010, jako část 2402/1- oddíl B“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání „podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“)“ a uvedl, že jsou dány dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. února 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012
Dovolání není přípustné.
Proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jak uvedl dovolatel, neboť nejde o rozsudek, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn.
Dovolání by tak mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud v prvé řadě uvádí, že se nezabýval doplněním dovolání ze dne 6. června 2012 a ze dne 3. prosince 2013, neboť bylo podáno po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty.
Dovolatel žádnou právní otázku zásadního významu v dovolání nevymezil; již tato skutečnost je dostačující k odmítnutí dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 22 Cdo 1536/2006, a řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu). Podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) jeho námitky směřují proti postupu soudu prvního stupně (neprovedení důkazu) a hodnocení důkazů, jde tedy uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., že skutkové zjištění vychází ze zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Takový dovolací důvod však přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu založit nemůže. Nad rámec dovolacího přezkumu se poznamenává, že to platí i o tvrzené vadě spočívající v tom, že dovolateli byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (viz doplněk k dovolání); taková vada není důvodem pro připuštění dovolání, ale podle občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. je k nápravě určena žaloba pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalované náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 16. ledna 2014
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu