ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2897.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 2897/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. P. K., P., zastoupeného JUDr. Marií Emilií Grossovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Prostějově, Zborov 2760/3, proti žalované MUDr. O. K., P., zastoupené JUDr. Miladou Luisoniovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Kolínská 2272/15, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 163/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2013, č. j. 54 Co 126/2013-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.600,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalované JUDr. Milady Luisoniové.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 1 („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 20. prosince 2012, č. j. 42 C 163/2011-69, zastavil řízení, neboť žalobce vzal žalobu zpět. Dále uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 266.670,- Kč a rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 13.600,- Kč žalobci.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 3. dubna 2013, č. j. 54 Co 126/2013-101, změnil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení tak, že jejich výši stanovil částkou 245.720,- Kč. Jinak rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 678,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění novely provedené zákonem č.404/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V dané věci dovolání přípustné není.
Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (§142 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady (§146 odst. 2, věta první o. s. ř.). Zákon má i v případě zastavení řízení na mysli náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Odvolací soud se též zabýval možností aplikace §150 o. s. ř. z hlediska majetkových a sociálních poměrů účastníků řízení a dospěl k závěru, že důvody pro aplikaci zmíněného ustanovení z těchto důvodů nejsou dány; jeho úvaha není nepřiměřená (viz odůvodnění na str. 5 usnesení odvolacího soudu).
K námitce žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s dobrými mravy podle §39 občanského zákoníku, dovolací soud uvádí, že rozhodnutí soudu není hmotně právní úkon a použití tohoto ustanovení tak nepřipadá v úvahu. Výše náhrady nákladů řízení je určena právním předpisem; není tudíž nepředvídatelná a proto neporušuje principy právního státu. O sankčním charakteru nelze uvažovat; výše náhrady je totiž dána hodnotou vypořádávaného jmění. Pokud dovolatel vzal bez jakéhokoliv zdůvodnění žalobu zpět, mohl a měl předvídat, jaké důsledky to pro něj bude mít.
Soudy vyšly (ve shodě s čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.) při určení výše paušální odměny z §4 odst. 3 ve spojení s §3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., tedy z hodnoty společného jmění navrženého k vypořádání. Tento postup jim nelze vytýkat; dovolatelovo tvrzení, že šlo o fiktivní hodnotu, kterou uvedl v žalobě, neobstojí. Sám totiž předložil tři znalecké posudky, ze kterých vyplývá, že jen hodnota nemovitostí navržených k vypořádání činila celkem 30.029.680,- Kč, přičemž žalovaná toto ocenění akceptovala.
Dovolatel dále tvrdí, že náklady vynaložené na vyjádření k žalobě nemohly objektivně dosáhnout výše, určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., podle které soudy v této věci postupovaly; nešlo podle něj o účelně vynaložené náklady.
K poukazu žalobce na skutečnost, že vyhl. č. 484/2000 Sb. byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, Nejvyšší soud v prvé řadě uvádí, že nález byl publikován pod č. 116/2013 ve Sbírce zákonů 7. května 2013 a od tohoto dne se stal účinným. V důsledku toho se při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v rozhodném znění (srov. např. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Ústavní soud však k účinkům tohoto nálezu ve sdělení ze dne 30 dubna 2013, sp. zn. Org 23/13, uvedl: „V souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu [srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.) a sp. zn. IV. ÚS 1777/07 ze dne 18. 12. 2007 (N 228/47 SbNU 983) nebo stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 36/13 ze dne 23. 4. 2013], která v případech horizontálních právních vztahů, tj. právních vztahů mezi jednotlivci, připouští retroaktivní účinky derogačních nálezů jen velmi výjimečně v případech mimořádně intenzivního derogačního důvodu (především rozpor s materiálním jádrem ústavy), převáží v případě nároků na paušální odměnu přiznaných dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. pravomocným rozhodnutím soudu vydaným před vykonatelností nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 princip právní jistoty před důvody, které Ústavní soud vedly k derogaci vyhlášky.“ V daném případě bylo dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu vydáno 3. dubna 2013 a právní moci nabylo 6. května 2013. Sama skutečnost, že odvolací soud rozhodoval podle vyhl. č. 484/2000 Sb., tak není důvodem nesprávnosti tohoto rozhodnutí.
Dovolací soud v této souvislosti vzal do úvahy tyto právní názory:
„Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 33, č. 69, str. 189). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů či jejich části“ (nález Ústavního soudu ze dne 1. července 2010, sp. zn. I. ÚS 2893/09).
Ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) „účelné“ uplatňování nebo bránění práva; při jeho výkladu je třeba zohlednit okolnosti, které mohou být z hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení významné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 799/11). Judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že při rozhodování o nákladech dovolacího řízení, vynaložených na vyjádření k dovolání, je třeba zvažovat účelnost jejich vynaložení, a to s ohledem na obsah vyjádření (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 21 Cdo 2554/2008, usnesení ze dne 17. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 1346/2010); není důvod pro to, aby tento názor nebyl uplatněn i při posuzování vyjádření k žalobě.
Ve světle těchto názorů bylo třeba se zabývat otázkou, nakolik (zda a do jaké míry) vyjádření žalované ze dne 29. října 2012 objektivně směřovalo k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Ve vyjádření žalovaná potvrzuje údaje žalobce o rozvodu manželství. Dále uvádí údaje o osobní situaci, resp. o vztazích s žalobcem; z hlediska předmětu řízení jde o skutečnosti, které by mohly být významné při úvaze o tzv. disparitě podílů. Následuje potvrzení údajů o společném nemovitém majetku, k němuž doplňuje, kdy do společného jmění manželů získán. Vyjadřuje se také k vybavení společné domácnosti (movitým věcem), uvádí další bankovní účty dříve společné (není však zřejmé, zda ještě existovaly ke dni zániku společného jmění a jaké byly jejich zůstatky) a tvrdí, že údaje o obchodních podílech ve společnosti „nejsou rozhodující vzhledem k tomu, že hodnota základního kapitálu nepředstavuje skutečnou hodnotu společnosti, nejsou zde uvedeny ani žádné dluhy a jiné závazky“. Konečně uvádí skutečnosti, pro které by měl být dům v Podolí s pozemky přikázán jí, nikoli žalobci. Závěrem stručně uvádí výsledky mimosoudního jednání účastníků s tím, že trvá na přikázání domu a pozemků v Podolí. Navrhuje též důkazy: výslech účastníků, dále výslech nijak neidentifikovaných svědků, opis e-mailu, kopii dopisu a sdělení zástupce žalované a konečně daňovými přiznáními žalobce.
Dovolací soud za této situace dospívá k závěru, že žalovaná se vyjádřila k rozsahu majetku náležejícího podle žaloby do společného jmění, k cenám jednotlivých položek žalobcem předestřeným a uvedla také, které věci mají být přikázány do jejího vlastnictví a které žalobci. Pak je třeba hodnotit její vyjádření jako účelné. Dovolací soud ještě připomíná, že vyhl. č. 484/2000 Sb. stanovila odměnu advokáta pro řízení před jednotlivými stupni bez ohledu na to, kolik úkonů v řízení vykonal, tedy že odměna zahrnuje i převzetí věci advokátem.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 2 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, uloženou mu tímto rozhodnutím, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. února 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu