ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Lesy České republiky, státní podnik, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, identifikační číslo osoby 421 96 451, proti žalovaným: 1) L. B., S., 2) L. J. , D. K., 3) D. J. , D. K., 4) E. N. , D. K., zastoupené Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové 2, Gočárova třída 504, a 5) P. H. , H. K., o zaplacení 824.222,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 241/95, o dovolání žalované E. N. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. května 2013, č. j. 26 Co 274/2010-775, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce a žalovaná Eva Nosková nemají ve vztahu mezi sebou právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 26. října 2009, č. j. 9 C 241/95-501, uložil mimo jiné žalované V. N. povinnost zaplatit žalobci 125.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 26. 9. 1999 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. května 2013, č. j. 16 Co 274/20140-775, rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné potvrdil ve výroku I., pokud jím bylo žalované E. N. uloženo zaplatit žalobci 100.000,- Kč s příslušenstvím; v části, ve které jí bylo uloženo zaplatit žalobci dalších 25.000,- Kč s příslušenstvím, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v této části zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná E. N. dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen: ,,o. s. ř.“). Napadá část výroku I., kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým jí bylo uloženo, aby zaplatila žalobci 100.000,- Kč s příslušenstvím, dále část výroku IV., kterým jí bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně 32.686,- Kč a část výroku VI., kterým jí bylo uloženo, aby zaplatila žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 20.471,- Kč.
Žalobce navrhl, aby dovolací osud dovolání zamítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolací soud v první řadě připomíná, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). To platí i o dovolacích námitkách, zpochybňujících hodnocení důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Proto se dovolací soud skutkovými námitkami a polemikou s hodnocením důkazů nemohl zabývat.
I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7484).
V odvolání proti rozsudku soudu prvního dovolatelka namítala, že pozemky byly vráceny ve zdevastovaném stavu a lesem nebylo možno ani projet a spoluvlastnice je tak musely opravit; to se mělo odrazit na vyúčtování vztahu mezi účastníky. V souladu s tím odvolací soud „vycházel z toho, že žalovaní v odvolání sporovali pouze soudcovskou úvahu o výši nákladů na opravy lesních cest;“ nelze mu tak vytýkat, že se nezabýval otázkami, se kterými přichází dovolatelka až v dovolání. Dovolání též neobsahuje nic, co by mohlo založit jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř.
Pravomocným rozsudkem ze dne 16. července 2003, č. j. 9 C 241/95-262, soud prvního stupně rozhodl, že mimo jiné proti E. N. tak, že je nárok co do základu dán; proti tomuto rozsudku nepodala tehdy odvolání a otázku základu nároku již odvolací soud v napadeném rozsudku neřešil a řešit ani nemohl. Nemůže být proto ani předmětem dovolacího přezkumu. Dovolací námitky, týkající se základu nároku, jsou již proto nevýznamné.
Dovolací výhrady k výši bezdůvodného obohacení se odvíjejí od správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu, které však nelze v dovolání jako dovolací důvod uplatňovat. K tomu, že mezi účastníky byla dne 24. 5. 1994 uzavřena dohoda o tom, že dojde k vypořádání náhrad, které oprávněným žalovaným přísluší podle zákona o půdě, a jejich započtení, lze jen konstatovat, že v odvolacím řízení omezili svoje námitky na výši nákladů vynaložených na úpravu lesních cest, a těmi se odvolací soud zabýval.
Neobstojí tvrzení, že žaloba byla vadná; obsahovala zejména vylíčení skutkového stavu, na jehož základě se žalující podnik domáhal plnění, a výši požadované částky. Právní posouzení je věcí soudu, v žalobě je není třeba uvádět („iura novit curia“). Výše zmíněné rozhodnutí pak obsahuje právní kvalifikaci uplatněného nároku i odkaz na judikaturu – není tedy zřejmé, o co dovolatelka opírá úvahu o tom, že soud nedospěl „k jednoznačnému závěru, o jaký konkrétní právní nárok žalobce usiluje“, nebo že rozhodl „mimo rámec žalobního petitu“ (soud neměnil ani skutkový základ, ani nepřekročil požadovanou částku). Protože obchodní zákoník neobsahuje úpravu spoluvlastnictví, a soud kvalifikoval daný spor tak, že jde o užívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu, musel aplikovat občanský zákoník; ostatně právní kvalifikace vyplývá z pravomocného a nyní již nezpochybnitelného rozsudku ze dne 16. července 2003, č. j. 9 C 241/95-262.
Pokud jde o polemiku s rozhodnutím o nákladech řízení, není zřejmé, v čem by měly spočívat důvody přípustnosti dovolání. Dovolatelka namítá, že žalobce neprokázal plnou výši uplatněného nároku, a tudíž mu neměla být přiznána plná náhrada; nijak nevyvrací tvrzení soudu, že se tak stalo jen proto, že rozhodnutí o výši plnění záleželo na znaleckém posudku a úvaze soudu ve smyslu §142 odst. 3 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. srpna 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu