ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3308.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 3308/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň: a) L. S. , a b) L. S. , obou K., zastoupených JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, proti žalovaným: 1) JUDr. O. M. , a 2) J. M. , oběma K., zastoupeným Mgr. Janem Maškem, advokátem se sídlem v Kladně, Pekařská 658, o určení vlastnictví a zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 18 C 179/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2012, č. j. 25 Co 149/2012-316, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 8. prosince 2011, č. j. 18 C 179/2002-286, určil, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi, každá ideální jednou polovinou, stavby kotelny a uhelny na pozemku parc. č. 565 a st. parc. č. 144/2 v kat. území a obci K., jako součásti domu, v kat. území a obci K. s tím, že pozemky st. parc. č. 144/2 a parc. č. 565 v kat. území a obci K., jsou vymezeny geometrickým plánem č. 133-2001061/2001 ze dne 18. 9. 2002, zpracovaným společností HCM, s. r. o., se sídlem Nové Strašecí, Okružní 839, IČO: 47543621 (výrok I.). Dále rozhodl o tom, že o nároku žalobkyň na zřízení věcního břemene, o nákladech řízení mezi účastníky, i o nákladech státu, bude rozhodnuto konečným rozsudkem (výrok II.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 13. června 2012, č. j. 25 Co 149/2012-316, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, které odůvodňují tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy, tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože o návrhu na určení vlastnictví bylo pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., a Čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by v dané věci přicházela do úvahy pouze v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu však takovým rozhodnutím není.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Přestože dovolatelé tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, žádnou otázku zásadního právního významu nevymezují a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání je především kritika a zpochybňování skutkových závěrů nalézacích soudů. Tím, že dovolatelé polemizují se skutkovými zjištěními nalézacích soudů a předkládají svoji vlastní verzi skutkového stavu, přípustnost dovolání založit nelze (§237 odst. 1 písm. c), 3 o. s. ř.).
Dovolatelé dále zpochybňují právní závěr odvolacího soudu, podle kterého je přístavba kotelny a uhelny ve vlastnictví žalobkyň.
Odvolací soud rozhodl v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v předcházejícím rozsudku ze dne 17. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 4949/2008. V tomto rozhodnutí dovolací soud dospěl k závěru, že „sporná přístavba stavebně technicky souvisí s oběma stavbami rozdílných spoluvlastníků a lze mít za to, že jde o od obou staveb stavebně neoddělenou část, resp., že její výstavbou došlo k propojení rozdílných staveb s rozdílnými vlastníky. Při řešení otázky jejího vlastnictví tak nelze vystačit s posouzením jejího stavebnětechnického provedení – t. j. vycházet jen z jejího propojení v materiálním smyslu se stavbami, k nimž byla přistavěna, ale je třeba přistoupit k danému problému i z hlediska funkčního. Použití tohoto hlediska pak svědčí ve prospěch žalobkyň. Žalobkyně tuto přístavbu účelně využívají, z jejich domu je stavba přístupná, zatímco z domu žalovaných přístupná není a i z vnějšího („povrchního“) pohledu s domem žalobkyň tvoří celek, neboť sklep žalovaných je podzemní částí domu žalovaných; užívají i její přestřešení či spíše strop (viz. pergola na fotografii na č. l. 134). Bez významu v daných poměrech není ani skutečnost, že sporná přístavba byla vybudována právním předchůdcem žalobkyň a zřejmě i z jeho prostředků.“
Jestliže odvolací soud při své úvaze o vlastnickém právu žalobkyň ke sporné přístavbě vyšel z uvedeného názoru dovolacího soudu (od kterého se dovolací soud nemá důvodu odchylovat) s tím, že ani po doplněném dokazování nedošlo ke změně skutkových zjištění, na základě kterých dovolací soud svůj závěr formuloval, je jeho rozhodnutí v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nelze proto ani dovodit, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšným žalobkyním v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2014
Mgr. David Havlík
předseda senátu