ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3339.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 3339/2013-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce O. V., zastoupeného Tomášem Máchou, advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická 25, proti žalovaným: 1) Ing. P. B., a 2) Mgr. P. B., 3) L. D., 4) J. K., zastoupenému JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazaretská 6, 5) P. N., a 6) Ing. J. N., o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 12 C 224/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2013, č. j. 22 Co 324/2012-102, 22 Co 325/2012, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 4) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Filipa Matouše.
III. Ve vztahu žalobce vůči žalovaným 1), 2), 3), 5) a 6) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění :
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud Praha-východ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. září 2011, č. j. 12 C 224/2010-56, ve znění usnesení ze dne 10. ledna 2012, č. j. 12 C 224/2010-68, zamítl žalobu na zřízení časově neomezeného věcného břemene ve prospěch žalobce jako vlastníka domu v části obce R., na parcele st. č. 1037, pozemku parcela č. 1037 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 680 m2, pozemku parc. č. 59/3 – zahrada o výměře 4341 m2, vše v k. ú. Ř.-R., jemuž odpovídá právo chůze a jízdy osobními i nákladními vozidly do celkové hmotnosti 12 tun přes pozemek žalovaných parc. č. 59/1 o výměře 849 m2 v k. ú. Ř.-R., a to za náhradu ve výši 21.225,- Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit každému ze žalovaných 1) až 4) rovným dílem, tj. ve výši 5.306,25 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 26. února 2013, č. j. 22 Co 324/2012-102, 22 Co 325/2012, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. 12. 2013.
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. [hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (nový)].
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. V dané věci nebyly podmínky tohoto ustanovení naplněny; rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod pro to, aby právní otázka byla řešena jinak.
Žalobce nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, že nejsou splněny zákonné podmínky §151o odst. 3 občanského zákoníku ke zřízení věcného břemene spočívajícího v právu cesty k zajištění přístupu k jeho pozemku parc. č. 59/3 v k. ú. Ř.-R., neboť zákon připouští pouze možnost zřídit nezbytnou cestu ke stavbě a nikoliv k pozemku. K uvedenému závěru soud dospěl potom, co dovodil, že žalobce v odvolacím řízení postavil najisto, že žádá o zřízení věcného břemene cesty pouze za účelem přístupu ke svému pozemku parc. č. 59/3; tím byly odstraněny pochybnosti vyplývající z petitu žaloby, že požaduje zřízení věcného břemene i ke stavbě. Žalobce namítá, že upřesnění vzniklo z nedorozumění chybnou formulací jeho zástupce, neboť požadoval zřízení věcného břemene cesty k pozemku i ke stavbě, která je součástí zahrady. Stavební úřad povolil zbudování druhého vstupu k jeho domu z pozemku žalovaných parc. č. 59/1, přičemž vycházel z tehdejšího územního plánu, podle kterého k pěti nově vzniklým stavebním parcelám měla být zajištěna příjezdová cesta. Z toho důvodu žalobce svou stavbu koncipoval tak, že hlavní vchod, kterým je možné vstoupit do domu, situoval z ulice Ú., a vstup do zahrady, která je součástí stavby, řešil druhým vjezdem z pozemku parc. č. 59/1, který umožňuje řešení veškerých stavebních úprav stavby i zahrady. Odvolací soud ani nezohlednil, že na pozemku parc. č. 59/1 se již nyní nachází přístupová cesta k nemovitostem žalovaných.
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, která uvádí, že nelze zřídit podle §151o odst. 3 věcné břemeno ve prospěch vlastníka pozemku jak požadoval žalobce v odvolacím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 2317//2004, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 2005, č. 186, s. 917), a není důvodu, aby rozhodná právní otázka byla posuzována jinak. I kdyby skutečně při upřesnění petitu ze strany žalobce došlo k nedorozumění a on požadoval zřízení věcného břemene k zajištění přístupu ke stavbě, přesto by dovolání nemohlo být přípustné, neboť věcné břemeno nezbytné cesty lze zřídit jen tehdy, nelze-li přístup ke stavbě z veřejné cesty zajistit jinak. Vzhledem k tomu, že takový přístup k domu žalobce má zajištěný z ulice Ú., nejsou splněny zákonné podmínky §151o odst. 3 obč. zák. ke zřízení dalšího přístupu přes cizí pozemek, byť by byl v jistém směru pro žalobce výhodný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaný pod C 3678 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu a rozsudek ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, uveřejněný pod číslem 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou tímto rozsudkem, může se žalovaný 4) domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu