ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3702.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 3702/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. C. , zastoupeného JUDr. Jaroslavou Heřmanovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Olomoucká 25, proti České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o právo užívat pozemky, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 9 C 138/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. června 2013, č. j. 57 Co 76/2013-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. října 2012, č. j. 9 C 138/2010-71, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal že „má na základě platné dohody o přidělení pozemku do zatímního užívání výlučné právo nadále užívat pozemky v půdním bloku 8706 a 8707 parcelní čísla 2907, 1991, 1992, 2004, 2005, 2007/1, 2007/2, 2006, 2903, 2028, 2029, 2030, 2053, 2054, 2055, 2060, 2080, 2903, 2904, 2905, a 2906 v katastrálním území M.“ a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 11. června 2013, č. j. 57 Co 76/2013-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (v něm označil žalovaného jako „Pozemkový fond České republiky“). Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. 12. 2013.
Dovolatel polemizuje se závěrem o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a tvrdí, že naléhavý právní zájem měl. I když soud prvního stupně nerozlišil důsledně otázku naléhavého právního zájmu na straně jedné a věcné legitimace na straně druhé, odvolací soud správně konstatoval, že žaloba je nedůvodná věcně, tedy nikoliv (jen) z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na určení. Lze opakovat: Ve správním řízení bylo vydáno rozhodnutí, které žalobcovo právo zatímně užívat sporné pozemky zrušilo, a které soud nemůže přezkoumávat. Pokud měl žalobce za to, že jde o rozhodnutí nezákonné, měl se domáhat nápravy ve správním řízení, příp. cestou podání správní žaloby na zrušení administrativního rozhodnutí. Soud v civilním sporném řízení nemůže věcnou správnost správního rozhodnutí přezkoumávat, naopak je povinen z něj vycházet (§135 odst. 2 o. s. ř.). S tímto závěrem, o který též odvolací soud opřel zamítavé rozhodnutí, a ze kterého se podává, že žalobcovo užívací právo zaniklo, dovolání nepolemizuje, přičemž pro zamítnutí žaloby by tento závěr postačil bez ohledu na úvahy soudů o naléhavém právním zájmu. Závěr o tom, že žalobce nemohl sporné pozemky, které užíval na základě užívacího a časově vymezeného práva vydržet, odpovídá standardní judikatuře (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný na www.nsoud.cz). Není tu tedy žádná skutečnost, zakládající přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu