ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3705.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3705/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně R. H. , Č. L., zastoupené Mgr. Petrou Krnošovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 409, proti žalovanému J. H. , M., zastoupenému Alexandrem Petričko, advokátem se sídlem v Liberci, Chrastavská 188/27, o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 129/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 7. února 2014, č. j. 36 Co 146/2013-463, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 7. února 2014, č. j. 36 Co 146/2013-463, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. června 2012, č. j. 15 C 129/2009-390, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 21. června 2012, č. j. 15 C 129/2009-390, výroky I. až IV. přikázal ze zaniklého společného jmění manželů do výlučného vlastnictví účastníků řízení tam specifikované movité a nemovité věci, výrokem V. do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal zásoby zboží a materiálu uvedené v daňovém přiznání za rok 2007 v celkové hodnotě 411.240,- Kč, ve výroku VI. uložil žalovanému povinnost uhradit GE Money Bank, a. s., podle úvěrové smlouvy č. 173007665 částku 159.696,46 Kč, podle úvěrové smlouvy 177089995 částku 4.098,53 Kč, podle úvěrové smlouvy č. 179483638 částku 28.192,05 Kč. Ve výroku VII. uložil žalovanému povinnost vyplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 704.174,- Kč, a to 100.000,- Kč od 1 měsíce od právní moci rozsudku a 604.174,- Kč do 4 měsíců od právní moci rozsudku, ve výroku VIII. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, ve výroku IX. uložil žalovanému povinnost zaplatit Okresnímu soudu v České Lípě na náhradě nákladů vynaložených státem částku 5.875,- Kč, a to do 1 měsíce od právní moci rozsudku, a ve výroku X. uložil žalobkyni povinnost zaplatit Okresnímu soudu v České Lípě na náhradu nákladů vynaložených státem částku 975,- Kč, a to do 1 měsíce od právní moci rozsudku.
Soud I. stupně vypořádal hodnotu zásob z podnikání žalovaného ve výši 411.240,- Kč. Tato částka vyplývá z daňového přiznání žalovaného za rok 2007 a hodnota zásob je podle vyjádření účastníků nesporná. Žalovaný navrhl, aby zásoby zboží a materiálu byly rozděleny rovným dílem a polovina věcí byla přikázána do vlastnictví žalované. Žalobkyně však zásoby zboží a materiálu v hodnotě cca 200.000,- Kč nevyužije a navíc žalovaný nepředložil jediný důkaz o tom, že ukončil své podnikání, a proto přikázal zásoby zboží a materiálu do vlastnictví žalovaného.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 7. února 2014, č. j. 36 Co 146/2013-463, rozhodl, že rozsudek soudu I. stupně zůstává ve výrocích I., II., III., IV., VI., IX. a X nedotčen (výrok I.), rozsudek soudu I. stupně ve výroku V. potvrdil (výrok II.), rozsudek soudu I. stupně ve výroku VII. změnil tak, že žalovaný je povinen vyplatit žalobkyni 1.099.174,- Kč, z toho 500.000,- Kč od 1 měsíce od právní moci rozsudku, dalších 599.000,- Kč do 5 měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozsudek soudu I. stupně ve výroku VIII. potvrdil (výrok IV.).
Podle odvolacího soudu se odvolání žalovaného omezilo pouze na odvolání proti výroku V. a VII. rozsudku soudu I. stupně, kterými v prvém případě soud I. stupně přikázal do vlastnictví žalovaného zásoby zboží a materiálu podle daňového přiznání za rok 2007 v hodnotě 411.240,- Kč a v druhém případě žalovanému uložil povinnost vyplatit žalobkyni na vypořádání podílu částku 704.174,- Kč. Žalobkyně s přidělením jedné poloviny zásob vzniklých podnikáním žalovaného nesouhlasila zejména pro jejich složení a pro neupotřebitelnost. Odvolací soud vycházel z §5 obchodního zákoníku ve znění účinném k době zániku společného jmění manželů, tedy ke 2. listopadu 2007. Podle §5 obchodního zákoníku tvoří obchodní jmění podnikatele soubor hmotných i nehmotných složek (věci, práva a jiné majetkové hodnoty), které slouží podnikateli k jeho podnikatelské činnosti, přičemž obchodní majetek u podnikatele fyzické osoby tvoří majetek (věci, práva, pohledávky a jiné penězi ocenitelné hodnoty), které patří podnikateli a slouží – je určen k jeho podnikání. O tomto výlučném majetku nelze v rámci vypořádání rozhodovat. Podle ustálené soudní judikatury lze doplnit, že započítat lze pouze částku, jež by se rovnala pozitivnímu rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku společného jmění manželů, nicméně žádný z účastníků takový návrh na vypořádání nevznesl. Odvolací soud změnil výrok soudu I. stupně o výši vypořádacího podílu, když zohlednil vnos žalované do společného jmění manželů. Vzhledem k tomu má žalobkyni správně přináležet částka ve výši 1.099.174,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe. Soudy obou stupňů vypořádaly hodnoty náležící do společného jmění manželů nesprávně k různým datům, a to ke dni ukončení společné domácnosti (tj. k 11. 11. 2006), ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství (tj. ke 2. 11. 2007) a v případě zásob ke dni jejich inventarizace (tj. k 31. 12. 2007). Za podstatné v případě zásob však žalovaný považuje zejména tu skutečnost, že započal své podnikání 1. 3. 1997, tedy před účinností novely č. 91/1998 Sb., která novelizovala občanský zákoník od 1. 8. 1998. Vzhledem k tomu podnikání žalovaného, jakož i podnikáním získaný majetek, tedy v posuzovaném případě zásoby zboží a materiálu, nemohou tvořit předmět společného jmění manželů. Kromě toho bylo řízení před odvolacím soudem zatíženo vadou spočívající v cíleném výslechu svědkyně P., na nějž nemohl žalovaný adekvátně reagovat. S ohledem na uvedené žalovaný navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože předmětem dovolání je problematika rozsahu společného jmění manželů, které zaniklo před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. února 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno podaným dovoláním dne 14. července 2014, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud vypořádal společné jmění manželů „k více časovým okamžikům“, není tato námitka důvodná. Soud I. stupně, i odvolací soud výslovně zdůraznily, že vypořádaly společné jmění manželů ke dni nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků (tj. ke 2. 11. 2007). Tento postup je správný potud, že pro určení rozsahu masy vypořádávaného společného jmění manželů je podstatný okamžik právě zániku společného jmění manželů. Protože však tato dovolací námitka není v dovolání nijak blíže konkretizována, není ani zřejmé, jakým způsobem se měl tvrzený nesprávný postup soudů promítnout v neprospěch dovolatele v souzené věci. Protože však je dovolání důvodné z jiných, dále uvedených důvodů, může tuto námitku v konkrétní podobě uplatnit dovolatel v další fázi řízení.
Dovolatel dále namítal, že začal vykonávat samostatnou výdělečnou činnost před 1. srpnem 1998, tudíž jeho podnik, který obsahoval i zásoby zboží a materiálu (přikázané mu do vlastnictví rozhodnutími nalézacích soudů), netvoří součást společného jmění manželů. Soudy obou stupňů však měly tuto skutečnost v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu pominout.
V této otázce je dovolání přípustné a zároveň důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Podle §143 obč. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Podle čl. VIII. bodu 1 věty první zákona č. 91/1998 Sb. kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, věci, které ke dni 1. srpna 1998 tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů, se stávají součástí společného jmění manželů.
Výkladem a contrario uvedeného přechodného ustanovení je možno dovodit, že věci, které k 1. srpnu 1998 nebyly součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, se účinností novely č. 91/1998 Sb. nestaly součástí společného jmění manželů. Uvedené také potvrdil Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005 (publikovaném pod C 5052 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“) dospěl k závěru, že „podnik náležející do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela se k 1. 8. 1998, kdy zákon č. 91/1998 Sb. nabyl účinnosti, předmětem společného jmění manželů nestal.“
Podnik by se tak mohl stát součástí společného jmění manželů jen za situace, kdyby došlo k modifikaci společného jmění manželů (případně dříve k modifikaci bezpodílového spoluvlastnictví manželů) podle §143a obč. zák. [srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 3, str. 98)], k čemuž však podle obsahu spisu nedošlo.
Nestal-li se podnik součástí společného jmění manželů však neznamená, že by se výkon samostatné výdělečné činnosti nijak nemohl promítnout do rozsahu společného jmění manželů, resp. do následného vypořádání, a to ve vazbě na výnosy z výkonu podnikatelské činnosti. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004 (publikovaném pod C 3381 v Souboru), který se sice vztahoval k režimu bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ale lze jeho závěry vztáhnout i na společné jmění manželů, uvedl, že „výnos z podnikání stejně jako mzda z pracovního poměru náležející jednomu z manželů je nejčastějším zdrojem BSM, z něhož je pak pořizován společný majetek manželů. Ze žádného ustanovení občanského zákoníku nevyplývá, že společným majetkem by měl být jen zisk, chápaný jako rozdíl mezi výnosem z podnikání a náklady na podnikání v souvislosti s ním vynaložené. Není tedy žádného zákonného důvodu, aby jakýkoliv výnos z podnikání manžela byl vylučován z režimu bezpodílového spoluvlastnictví. Ostatně podle standardní judikatury (R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek str. 243) i výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů patří do BSM. Pokud jsou však z výnosu podnikání pořízeny věci sloužící podnikání, stávají se výlučným vlastnictvím podnikajícího manžela, neboť tak stanoví zákon v §143 ObčZ. Jsou-li pak výnosy vloženy zpět do podnikání (např. na nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.), jde o použití prostředků BSM na oddělený majetek jednoho z manželů, který by měl k požadavku druhého z manželů do BSM nahradit. Ke dni zániku manželství by tak podnikající manžel měl podle §150 ObčZ vrátit, co ze společného bylo na tyto jeho věci (popř. jeho podnikání) vynaloženo. Přitom ovšem nelze pominout, že věc, jež slouží jen podnikání jednoho z manželů, slouží i k vytváření dalších výnosů, kterými je BSM účastníků obohacováno, jsou-li tyto výnosy použity ke společným účelům (např. příspěvek na společnou domácnost, pořízení věcí sloužících oběma manželům, zaplacení dovolené atp.). Stejně tak by nemělo být přehlíženo, že cena věcí sloužící podnikání se jejím používáním (i vytvářením výnosů, jež patří do BSM) snižuje. Podnikání je tedy nutno chápat jako činnost, z níž výnosy náleží oběma manželům a která obvykle slouží i k získávání hodnot náležejících do BSM. Potom ovšem nelze opomenout ani výdaje a závazky podnikajícího manžela, které mu vznikly v souvislosti s jeho podnikáním, neboť je nelze oddělovat od podnikání, z něhož má prospěch i druhý manžel.“ (k těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 5. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 4926/2008, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. 8960).
Předmětem bezpodílového spoluvlastnictví nebyly věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1127), přičemž soudní praxe dovodila, že takovou věcí je i podnik a vyloučila jej z předmětu zákonného majetkového společenství (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 3, str. 98).
Jestliže tedy podnik vzniklý za trvání bezpodílového spoluvlastnictví nebyl jeho součástí, nestal se ani součástí společného jmění manželů, a předmětem vypořádání tak nemohou být ani jednotlivé složky podniku coby hromadné věci právě proto, že jsou součástí výlučného majetku podnikatele. Způsob zohlednění příjmů, které podnik generuje, ve vazbě na bezpodílové spoluvlastnictví, a promítnutí těchto příjmů do následného vypořádání, vysvětlil Nejvyšší soud např. ve výše uvedeném rozsudku ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004). Podnikající manžel byl proto povinen nahradit do bezpodílového spoluvlastnictví (společného jmění manželů) částku, která se rovná kladnému (pozitivnímu) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku zákonného majetkového společenství, což zpravidla představuje cenu podniku.
Přestože tento právní závěr odvolací soud výslovně uvedl do odůvodnění svého rozhodnutí a správně též charakterizoval podnik podnikající fyzické osoby jako věc hromadnou, vysloveným právním názorem se neřídil a jeho rozhodnutí je vnitřně rozporné.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se zjevně podává, že „zásoby“, které přikázal do výlučného vlastnictví dovolatele, považoval za součást podniku. Tuto okolnost ostatně dovolatel nezpochybňuje, naopak ji výslovně akceptuje, a není tak předmětem dovolacího přezkumu. Správně též odvolací soud uzavírá, že předmětem vypořádání nemůže být v daném případě podnik jako hromadná věc; i tuto skutečnost dovolatel výslovně akceptuje.
Dovolacímu soudu není za této situace jakkoliv zřejmé, na základě jakých skutečností, úvah a právních závěrů přikázal do výlučného vlastnictví „zásoby zboží a materiálu“; předpokladem pro takový postup totiž je naopak předběžný závěr, že by šlo o samostatné věci netvořící podnik a představující součást společného jmění manželů. Takový závěr však odvolací soud neučinil a byl by ostatně v rozporu s odůvodněním jeho rozsudku. Odvolací soud se ostatně omezil na konstatování o přikázání zásob do výlučného vlastnictví dovolatele, aniž by tento závěr jakkoliv odůvodnil.
Na základě uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud nepostupoval správně, jestliže do vypořádání společného jmění manželů zahrnul zásoby zboží a materiálu, neboť zásoby zboží a materiálu tvoří společně s dalšími věcmi podnik jakožto věc hromadnou a jsou ve výlučném vlastnictví žalovaného. Zásoby zboží a materiálu tak předmětem vypořádání společného jmění manželů být nemohou. Předmětem vypořádání mohly být toliko finanční prostředky, které byly vynaloženy ze společného majetku na podnikání žalovaného (investice ze společného majetku do majetku výlučného), a to při zohlednění výdajů a závazků podnikajícího manžela, které mu v souvislosti s jeho podnikáním vznikly. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl uplatněn právem.
Pokud jde o tvrzenou vadu řízení, podle §213 odst. 1 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Není však přípustné, aby pouze na základě přehodnocení důkazů provedených soudem I. stupně se odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, bylo-li čerpáno z výpovědí účastníků a svědků, kteří byli slyšeni při jednání. Hodlá-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu, musí tyto důkazy opakovat, příp. dokazování doplnit [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 2395/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2007, sp. zn. 25 Cdo 733/2006 (oba dostupné na www.nsoud.cz) ]. Namítá-li dovolatel, že nemohl na výslech svědkyně P. adekvátně reagovat, dovolací soud připomíná, že účastníkům řízení poskytl odvolací soud prostor předložit závěrečný návrh v písemné podobě, čehož dovolatel využil, v závěrečném návrhu rozporoval provedený výslech svědkyně, taktéž tam namítal, že na výslech svědkyně nemohl adekvátně reagovat, žádný konkrétní důkazní návrh, který mu byl odepřen provést, však ani v závěrečném vyjádření, ani v dovolání nenavrhl. S ohledem na uvedené nelze dovolateli přisvědčit v tom, že by odvolací soud zatížil řízení vadou tím, že opětovně provedl důkaz výslechem svědkyně a že neumožnil dovolateli na provedený výslech adekvátně reagovat.
Odvolací soud však zatížil své rozhodnutí vadou řízení v tom, že nerozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, přičemž podle §151 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Nejvyšší soud ČSSR v rozhodnutí ze dne 30. září 1668, sp. zn. 6 Cz 60/68 (uveřejněném pod č. 6/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uvedl, že „o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud podle §151 odst. 1 o. s. ř. bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení končí. Při výkladu tohoto ustanovení v souvislosti s ustanovením §166 o. s. ř., podle něhož může soud doplnit rozsudek, dokud není v právní moci, jestliže v něm nerozhodl o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, nutno dospět k závěru, že rozhodnutí o nákladech řízení, pokud závisí na výsledcích řízení ve věci samé, musí být obsaženo v rozsudku, jímž se řízení ve věci končí. Později může být o nákladech řízení rozhodnuto jen za podmínek §166 o. s. ř., jestliže soud opomněl o nákladech řízení rozhodnout. Z této zásady lze připustit výjimku jen tehdy, když v době konečného rozhodnutí ve věci samé nemůže soud přesně určit výši nákladů řízení (např. tehdy, když dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o znalečném). V takovém případě však musí soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí, ve výroku rozhodnout, zda a v jakém poměru je účastník povinen nahradit druhému účastníku náklady řízení, a pouze výši (vyčíslení) těchto nákladů řízení může vyhradit dodatečnému rozhodnutí.“
Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení §243e odst. 2 vrátil Okresnímu soudu v České Lípě, neboť i jeho rozhodnutí v daném směru spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 5768).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v další fázi řízení soudem prvního stupně (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu