ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3837.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 3837/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. S., S., zastoupeného Mgr. Evou Grabarczykovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 1, proti žalované S. L., S., zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 8c, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 2159/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 2012, č. j. 18 Co 339/2010-98, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 1.573,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobce Mgr. Evy Grabarczykové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. května 2010, č. j. 4 C 2159/2007-74, zamítl návrh žalobce, aby bylo určeno, že do společného jmění žalobce a žalované náleží rodinný dům na pozemku p. č. st. 209 a pozemky p. č. st. 209 a p. č. 1267/14, vše v k. ú. S., zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Kyjov na LV č. 561, eventuálně, aby bylo určeno, že žalobce a žalovaná jsou podílovými spoluvlastníky uvedených nemovitostí, a to každý s podílem id. ½ těchto nemovitostí (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dán naléhavý právní zájem na určení, že nemovitosti patří do společného jmění manželů (dále jen „SJM“), neboť žalobce mohl podat ve lhůtě tří let od rozvodu manželství návrh na vypořádání zaniklého společného jmění manželů, a soud mohl otázku, zda do něj patří i předmětné nemovitosti, posoudit jako otázku předběžnou. Eventuální návrh na určení, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí, zamítl, neboť žalovaná je nabyla za své finanční prostředky získané z prodeje jejího spoluvlastnického podílu na jiných nemovitostech, a stala se proto jejich výlučnou vlastnicí.
Krajský soud v Brně (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. května 2012, č. j. 18 Co 339/2010-98, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, v níž byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že žalobce a žalovaná jsou podílovými spoluvlastníky označených nemovitostí, a to každý s podílem id. ½ těchto nemovitostí, změnil tak, že žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Po zopakování důkazů dospěl k závěru, že žalovaná za trvání manželství s žalobcem použila na nákup předmětných nemovitostí finanční prostředky z bankovního účtu, na kterém byly uloženy jednak finanční prostředky patřící do výlučného vlastnictví žalobce, jednak do výlučného vlastnictví žalované, a dále finanční prostředky náležející do SJM účastníků. Došlo tak k jejich „smísení“, a jestliže z tohoto účtu byla hrazena kupní cena nemovitostí, staly se tyto nemovitosti součástí SJM účastníků, a to i přes uzavřenou smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových poměrů manželů pro dobu po rozvodu ze dne 8. 9. 2006. Ve smlouvě sice účastníci shodně prohlásili, že se nemovitosti součástí SJM nestaly a jsou ve výlučném vlastnictví žalované, takové prohlášení je však podle odvolacího soudu „právně bezvýznamné“, neboť ze strany žalobce „nešlo o vzdání se vlastnického práva k předmětným nemovitostem a nejde o smlouvu o vypořádání společného jmění dle ust. §150 občanského zákoníku v tehdy platném znění“. Protože do tří let od zániku SJM nedošlo k jeho vypořádání dohodou, a nebyl ani podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, jsou nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví účastníků s tím, že jejich podíly jsou stejné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje přitom dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se způsobem, jakým odvolací soud na daný případ aplikoval §150 občanského zákoníku. Má za to, že toto zákonné ustanovení upřednostňuje vypořádání SJM dohodou před vypořádáním soudním rozhodnutím či na základě nevyvratitelné zákonné domněnky. Z prohlášení účastníků obsaženého ve smlouvě o vypořádání vzájemných majetkových poměrů manželů pro dobu po rozvodu ze dne 8. 9. 2006 o tom, že se nemovitosti nestaly součástí SJM, ale jsou ve výlučném vlastnictví žalované, lze jednoznačně dovodit vůli účastníků smlouvy, že i do budoucna má být výlučnou vlastnicí nemovitostí žalovaná a nemovitosti nemají náležet do SJM ani do podílového spoluvlastnictví účastníků. Zákonná domněnka podle §150 odst. 4 občanského zákoníku proto nemůže být uplatněna, neboť existuje dohoda manželů o vypořádání jejich společného jmění v požadované formě. Zákonná domněnka nemůže být uplatněna ani z toho důvodu, že návrh žalobce směřující k úpravě vlastnického práva k nemovitostem je návrhem na vypořádání části SJM rozhodnutím soudu, který byl podán ve lhůtě tří let od počátku jeho zániku. Jestliže k zániku manželství, a tím i SJM, došlo k 21. 2. 2007, tedy ke dni nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství a žalobce podal dne 17. 9. 2007 žalobu na určení, že nemovitosti jsou součástí zaniklého SJM, eventuálně, že jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků, a odvolací soud dovodil, že se k tomuto dni nacházely v SJM účastníků, měl na vypořádání SJM aplikovat zásady uvedené v §149 občanského zákoníku. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření souhlasí se závěry odvolacího soudu. Poukazuje na skutečnost, že věc mohou manželé učinit předmětem výlučného majetku jen způsobem stanoveným zákonem, zejména zúžením SJM (§143a obč. zák.), a že k takové modifikaci je potřeba notářského zápisu. Pouhá shodná vůle účastníků, kterou vyjádřili ve smlouvě ze dne 8. 9. 2006, k tomu nestačí. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. května 2012 a dovolací řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Dovolatelka předně namítá, že zákonná domněnka podle §150 odst. 4 obč. zák. nemůže být uplatněna, neboť ve smlouvě o vypořádání vzájemných majetkových poměrů manželů pro dobu po rozvodu ze dne 8. 9. 2006 účastníci výslovně prohlásili, že se nemovitosti nestaly součástí SJM, ale jsou ve výlučném vlastnictví žalované. Existuje tedy dohoda manželů o vypořádání jejich společného jmění v požadované formě, z níž lze dovodit vůli účastníků smlouvy, že výlučnou vlastnicí nemovitostí má být žalovaná.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru (který dovolatelka nesporuje), podle kterého žalovaná nemovitosti nabyla za trvání manželství z prostředků náležejících do SJM a nemovitosti se proto staly součástí SJM účastníků.
Dovolací soud souhlasí s dalším závěrem odvolacího soudu, že smlouvou uzavřenou mezi účastníky dne 8. září 2006 nedošlo k vypořádání těchto nemovitostí jako součástí SJM, neboť účastníci ve smlouvě výslovně uvedli, že „za trvání manželství nebyly pořízeny žádné nemovitosti z prostředků SJM“, a že předmětné nemovitosti „se nestaly předmětem jejich společného jmění manželů, ale jsou ve výlučném vlastnictví paní S. S. F., neboť k nabytí nemovitostí byly použity výlučně jen prostředky paní S. S. F.“. Nemovitosti se tedy nestaly předmětem vypořádání SJM účastníků.
Tam, kde jsou dány zákonné předpoklady pro zařazení věci do společného jmění (§143 obč. zák.), mohou věc manželé učinit předmětem výlučného majetku jen způsobem stanoveným zákonem, tedy zejména zúžením společného jmění (§143a obč. zák.); k takové modifikaci je třeba notářského zápisu. Pouhá shodná vůle nabýt věc do výlučného majetku nemůže věc ze společného jmění vyloučit (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 2779/2008, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Jestliže tedy byly dány zákonné předpoklady pro zařazení předmětných nemovitostí do SJM účastníků, nemohli je účastníci učinit předmětem výlučného majetku žalované pouhým svým písemným prohlášením. Nadále proto nemovitosti tvořily součást jejich SJM. Jestliže je účastníci jako součást SJM nevypořádali v dohodě o vypořádání vzájemných majetkových vztahů podle §24a odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ani v jiné dohodě o vypořádání zaniklého SJM uzavřené po rozvodu jejich manželství, a jestliže žádný z účastníků nepodal ohledně těchto nemovitostí návrh na jejich vypořádání rozhodnutím soudu, nastala zákonná právní domněnka podílového spoluvlastnictví k nim (§150 odst. 4 obč. zák.).
Nedůvodná je i další dovolací námitka, podle které žalobou na určení, že nemovitosti tvoří součást SJM účastníků, eventuálně jsou v jejich podílovém spoluvlastnictví, uplatnil žalobce ohledně nemovitostí návrh na jejich vypořádání soudem.
Podle dovolacího soudu nelze zaměňovat žalobu na vypořádání SJM se žalobou na určení, že věc tvoří součást SJM. V případě návrhu na vypořádání se žalobce domáhá vydání konstitutivního soudního rozhodnutí, kterým soud nově upraví majetkové vztahy k jednotlivým v žalobě označeným hodnotám tvořícím součást zaniklého SJM. V případě návrhu na určení, že určitá věc tvoří součást SJM, se žalobce domáhá vydání deklaratorního soudního rozhodnutí, kterým soud nezakládá nově majetkové vztahy k takové věci, ale pouze deklaruje existující vlastnický vztah k ní. Je nepochybné, že i po zániku manželství se mohou bývalí manželé domáhat určení, že určitá věc patří do zaniklého a dosud nevypořádaného SJM bez toho, aby se zároveň museli domáhat jejího vypořádání soudním rozhodnutím. Předpokladem je samozřejmě existence naléhavého právního zájmu na takovém určení.
Jestliže se proto žalobce primárním petitem žalobního návrhu domáhal určení, že nemovitosti tvoří součást zaniklého SJM účastníků, eventuálně, že jsou v jejich podílovém spoluvlastnictví, neuplatnil tím návrh na jejich vypořádání soudem ve smyslu §150 odst. 4 obč. zák.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo zamítnuto a žalovanému vznikly náklady za jeho zastoupení advokátem (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, a je představována odměnou ve výši 1.000,- Kč, stanovenou podle §6, §9 odst. 1, §7 bod 4, §11 odst. 1 písm. k), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, celkem 1.573,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1, §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 17. listopadu 2014
Mgr. David Havlík
předseda senátu