ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.4088.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 4088/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. E., H. V., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Zemanem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 13 – Lužiny, Brdičkova 1913/17, proti žalované Gotberg, a. s., se sídlem v Popicích, U Sadu 394, IČO: 26914913, zastoupené Mgr. Petrem Knapem, advokátem se sídlem v Hustopečích, Mrštíkova 15, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 143/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2012, č. j. 14 Co 42/2011-77, takto:
I. Dovolání se odmítá , pokud směřuje do výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2012, č. j. 14 Co 42/2011-77, pod bodem I. b), kterým byla zamítnuta žaloba na vydání přístroje na sycení nápojů uváděného pod názvem „Čert“ s pevným kovovým rámem, otáčecím zásobníkem a podvozkem opatřeným kolečky, původně hnědé barvy, s tlakovou N bombou o výšce 1300 mm a šířce 200 mm.
II. V části výroku pod bodem I. a), kterým byla odmítnuta žaloba o vydání věcí, jakož i ve výroku pod bodem II. se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2012, č. j. 14 Co 42/2011-77, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. července 2010, č. j. 6 C 143/2008-49, výrokem pod bodem I. uložil žalované povinnost vydat žalobci V. E. do tří dnů od právní moci rozsudku věci ve výroku uvedené. Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vydat žalobci a) věci ve výroku uvedené. Výroky pod body III., V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku.
Soud prvního stupně rozhodl mimo jiné o vydání 2 kusů větracích ventilátorů do zdi o rozměrech 50 x 50 cm, 5 kusů nerez klapek o průměru 50 mm, 5 kusů nerez klapek o průměru 25 mm, 5 kusů nerez ventilů o průměru 20 mm a přístroje na sycení nápojů s tlakovou (N) bombou. Měl za prokázané, že věci patří žalobci, žalovaná je neoprávněně zadržuje a že se tyto věci ke dni rozhodování u žalované nacházely.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 29. března 2012, č. j. 14 Co 42/2011-77, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku I. změnil pod písmenem a) tak, že v části o povinnosti žalované vydat žalobci V. E. 2 větrací ventilátory do zdi o rozměrech 50 x 50 cm, 5 ks nerez klapek a průměru 50 mm, 5 ks nerez klapek o průměru 25 mm a 5 ks nerez ventilů o průměru 20 mm, se žaloba odmítá, dále pod písmenem b) v části, ve které byla žalované uložena povinnost vydat žalobci přístroj na sycení nápojů s tlakovou (N) bombou změnil tak, že zamítl žalobu na vydání přístroje na sycení nápojů uváděného pod názvem „Čert“ s pevným kovovým rámem, otáčecím zásobníkem a podvozkem opatřeným kolečky, původně hnědé barvy, s tlakovou N bombou o výšce 1300 mm a šířce 200 mm, dále pod písmenem c) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části o povinnosti žalované vydat žalobci rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce o absolvování státních degustátorských zkoušek na jméno V. E. vydané v roce 2006 a kuchyňský varný kotel a povrchem bílý smalt a zevnitř s nerezovým dvoupláštěm o objemu 150 l. Ve zbývající části rozhodl výrokem pod písmenem d) tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jen tak, že se ukládá žalované povinnost vydat žalobci movité věci uvedené pod písmenem d) do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí pouze v rozsahu, ve kterém žalovaná rozsudek soudu prvního stupně napadla, tedy výrok I. Vzhledem k tomu, že považoval označení věcí, které měly být žalobci vydány za neurčité, vyzval žalobce k upřesnění. I po tomto upřesnění odvolací soud považoval označení větracích ventilátorů do zdi o rozměrech 50 x 50 cm, nerez klapek o průměru 50 mm, nerez klapek o průměru 25 mm a nerez ventilů za nedostatečné s tím, že neumožňuje spolehlivou konkretizaci věcí, aby nemohly být zaměněny s jinými podobnými věcmi, což by způsobilo nevykonatelnost rozhodnutí. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu ohledně těchto položek jako neprojednatelnou odmítl. Ohledně ostatních věcí uvedených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (mimo přístroje na sycení nápojů) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce prokázal, že je jejich vlastníkem.
Odvolací soud po zhodnocení výpovědí svědků dovodil, že žalobce neprokázal, že je vlastníkem přístroje na sycení nápojů (této věci), a proto nebyl v tomto rozsahu aktivně legitimován k jejímu vydání. Ohledně této položky odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř.
Žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu pouze ve výroku pod bodem I. písm. a) a ve výroku pod bodem I. písm. b), ve kterých byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání proti těmto výrokům považuje za přípustné, neboť vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Odvolací soud rozhodnutí ve výše uvedených částech, kterým změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, odůvodnil nedostatečným označením věcí z hlediska jejich určitosti. Žalobce poukazuje na to, že v době, kdy začal pracovat pro žalovanou, vnesl do její provozovny veškeré zařízení ze své dosavadní činnosti v oblasti vinařství, které mu žalovaná po jeho odchodu odmítala vydat. Mezi vnesenými věcmi byly i 2 kusy větracích ventilátorů v hodnotě 12.000,- Kč, které slouží k provětrávání prostor, bez kterých nelze bezpečně zpracovávat vinné hrozny. Jednalo se o standardní ventilátory. Vzhledem k tomu, že zůstaly u žalované a on nepočítal s možností budoucího sporu, nemohl je konkrétněji specifikovat. Žalovaná však ve vyjádření k žalobě (č. l. 11) jejich existenci jako majetku žalobce uznala a deklarovala připravenost je vydat žalobci. Stejně tak uznala vnesení 10 nerezových klapek o průměru 50 a 25 mm v celkové ceně 8.000,- Kč a 5 kusů nerezových ventilů v ceně 25.000,- Kč, u kterých rovněž deklarovala ochotu k vydání žalobci.
Pokud se týká požadovaného vydání přístroje na sycení nápojů s tlakovou (N) bombou v ceně 12.000,- Kč, žalobce se domnívá, že závěry soudu, že se mu nepodařilo prokázat vlastnictví k této věci, nejsou správné. Slyšení svědci nevyloučili vnesení tohoto přístroje do provozu žalované, pouze se vyjádřili neurčitě. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadenou část rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 - srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.); po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
I. K výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I. a):
Dovolatel opakuje argumentaci, podle které je vlastníkem sporných věcí a žalovaná mu je odmítá vydat; ta je však nevýznamná, neboť se míjí s důvodem, pro který odvolací soud žalobu zčásti odmítl. Nepolemizuje s názorem odvolacího soudu, který žalobu odmítl jen proto, že část sporných věcí žalobce podle něj nedostatečně individualizoval. Protože však je dovolání v této části přípustné, zkoumal dovolací soud „z úřední povinnosti“, zda řízení není postiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyla v dovolání uplatněna [§242 odst. 3) o. s. ř.] a dospěl k závěru, že tomu tak je.
Předmětem dovolacího přezkumu v této části je řešení otázky, jak podrobně je třeba v žalobě na ochranu vlastnického práva individualizovat věc, která je předmětem požadované ochrany.
Předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§43 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (§43 odst. 2 o. s. ř.).
Odvolací soud odmítl žalobu ohledně věcí tam uvedených, protože měl za to, že žalobce je nedostatečné konkretizoval. Nepřihlédl však k názoru, vyslovenému Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 3. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72/2004, ve kterém se uvádí: „Problematikou individualizace věci, ohledně které je podána vlastnická žaloba, se platné právo (tím byl míněn v té době platný občanský zákoník z roku 1964), na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku 1811 (dále jen o. z. o.), nezabývá. Podle §370 o. z. o. platilo, že kdo movitou věc soudně žádá nazpět, musí ji popsat znaky, kterými se rozezná od všech podobných věcí stejného druhu (nyní jde o §1041 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). Požadavek na individualizaci věci byl upřesněn judikaturou býv. Nejvyššího soudu v Brně. Například v rozsudku ze dne 14. 9. 1944, sp. zn. RV I 1110/43 (Vážný 18813), Nejvyšší soud uvedl, že ‚ustanovení §370 o. z. o. o popisu vindikované věci nelze vykládat tak rigorosně, že by byl nutný tak zevrubný popis zažalovaných věcí, aby byly rozlišeny ode všech ostatních věcí stejného druhu - vůbec ve světě existujících. Stačí, je-li prokázána taková individualizace věci, aby byla dána určitost žalobní žádosti a věc bylo možno rozeznat od věcí stejného druhu, jsoucích v držbě toho, proti komu se žalobce domáhá jejího vydání‘.
Uvedený závěr platil podle zmíněného R 72/2004 i v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a platí i nadále – nyní tím spíše, že podobné ustanovení, jako obsahoval o. z. o. v §370, má i nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb., v §1041 odst. 1. V mnoha případech nebude možno hromadně vyráběnou a prodávanou věc identifikovat takovým způsobem, aby byla odlišena od všech ostatních výrobků stejného druhu. V takovém případě však nelze po žalobci žádat, aby věc popsal způsobem, který by takovou věc odlišil od všech existujících výrobků stejného druhu. Postačí, popíše-li ji obecněji (např. televizor určité značky a průměru obrazovky). Pokud by žalovaný tvrdil, že má v držbě (detenci) více věcí, které by odpovídaly takto obecně specifikované věci, bylo by na něm důkazní břemeno, že je tomu tak; v případě, že by v řízení vyšlo najevo, že tomu tak skutečně je, musel by žalobce popis věci upřesnit. Pak by již zpravidla disponoval přesnějšími údaji o věci, získanými v průběhu řízení (např. na základě ohledání věci podle §130 o. s. ř.), které by mu umožnily věc popsat podrobněji“.
Proto v daném případě nemůže jít o vadu podání – žaloby, která by bránila v pokračování v řízení. Pokud by žalovaná tvrdil a prokázala, že má v držení více věcí, odpovídajících popisu v žalobě, bylo by na žalobci, aby na základě výsledků řízení žalobu upřesnil. Přitom by bylo třeba dbát na pravidla týkající se kompenzace informačního deficitu strany zatížené důkazním břemenem (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013, www.nsoud.cz, a další judikaturu a literaturu tam uvedenou). Jestliže by ani pak žalobce nepopsal věci tak, aby je bylo možno odlišit od jiných věcí v držení žalované, a nebylo by ani dokázáno, že žalovaná věci zadržuje, bylo by namístě žalobu zamítnout pro neunesení důkazního břemene. Jestliže by však bylo zjištěno, že žalovaná má více věcí odpovídajících popisu, mezi kterými se nacházejí věci žalobce, které by ani po případném provedení důkazu ohledáním těchto věcí (§125 o. s. ř.) nebylo možno odlišit od jiných věcí v držení žalované a přitom by bylo prokázáno, že věci žalobcovy přešly do držby žalované a ta by neprokázala, že už je nedrží, bylo by třeba žalobě vyhovět; žalovaná by pak splnila povinnost uloženou jí rozsudkem vydáním jakýchkoliv věcí, odpovídajících popisu ve výroku rozsudku.
Jestliže by soud postupoval tak, že přesto, že by jinak podmínky pro vyhovění vlastnické žalobě byly splněny, zamítl žalobu (nebo ji dokonce odmítl) jen proto, že nelze objektivně, ani po provedeném dokazování, odlišit žalované věci od jiných věcí v držení žalovaného, ačkoliv je prokázáno, že tyto věci žalovaný drží, byl by jeho postup v rozporu se základními zásadami ovládajícími soukromé právo, zejména s principem dobrých mravů, ochranou vlastnického práva, zásadou, že nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží a požadavkem spravedlivého posouzení věci (nyní viz výslovně §2 odst. 3, §3 odst. 2 písm. e) a f), §3 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., též s přihlédnutím k §3030). Odmítnutí žaloby ve smyslu §43 odst. 2 o. s. ř. by tak přicházelo do úvahy jen v případě, že věc by nebyla individualizována vůbec.
II. K zamítnutí žaloby na vydání přístroje na sycení nápojů s tlakovou (N) bombou
Závěr, že v řízení o vlastnické žalobě nese žalobce důkazní břemeno, že je vlastníkem požadované věci a že tuto věc neoprávněně zadržuje žalovaný, vyplývá z konstantní judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 22. 4. 1977, sp. zn. 3 Cz 13/77, publikovaný ve sborníku Nejvyšší soud o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím IV., s. 474 - viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 685/2005). To, zda žalobce důkazní břemeno neunesl či nikoliv je věcí hodnocení důkazů, které na základě zásady přímosti provádí ten soud, který též provedl dokazování; jeho závěry by dovolací soud mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené. Tak tomu v daném případě nebylo; to, že svědci nemohli tvrzení žalovaného ani potvrdit, ani vyvrátit, vedlo ke stavu nazývanému non liquet, tedy tvrzení nebylo ani potvrzeno, ani vyvráceno; za tohoto stavu ovšem žalobce důkazní břemeno neunesl a žalobě v této části nebylo možno vyhovět. Dovolání proto bylo třeba odmítnout jako zjevně bezdůvodné (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu částečně zrušit a věc v uvedeném rozsahu vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.). Přesto, že jde o zrušení části rozsudku, má tato část povahu usnesení, a proto dovolací soud rozhodl též usnesením
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu