ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.4373.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 4373/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. Z. , P., zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti žalovaným 1) J. E., K. H., 2) M. E. , oběma zastoupeným Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, Žižkovo nám. 2, o určení práva odpovídajícího právu věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 11 C 98/2012, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2013, č. j. 23 Co 248/2013-106, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen ,,soud prvního stupně“) usnesením ze dne 25. března 2013, č. j. 11 C 98/2012-89, ve výroku I. řízení zastavil a věc po právní moci tohoto usnesení postoupil Městskému úřadu Uhlířské Janovice. Ve výroku II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalovaných usnesením ze dne 28. června 2013, č. j. 23 Co 248/2013-106, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje a věc se nepostupuje Městskému úřadu Uhlířské Janovice.
Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání žalovaní. Dovolání považují za přípustné podle §237 o. s. ř..
Dovolatelé mají za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně přitom poukázali na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1274/2003.
Dovolatelé uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud podle jejich názoru pochybil, pokud konstatoval, že v řešené věci nelze aplikovat §170 odst. 2 stavebního zákona, neboť je žalováno na zřízení věcného břemene přes stavbu ve vlastnictví dovolatelů, nikoliv přes stavbu veřejně prospěšnou. Dovolatelé mají za to, že ustanovení §170 odst. 2 stavebního zákona lze aplikovat i v případě, že se nejedná o stavbu veřejně prospěšnou uvedenou v §170 odst. 1 stavebního zákona. Argumentace odvolacího soudu by podle jejich názoru vedla k tomu, že by nebylo vlastnické právo ke stavbě žalovaných možné nijak omezit, a to ani pro účely přístupu ke stavbě a sousedním pozemku. Pokud se žalobce domáhá průchodu přes pozemek žalovaných, na kterém je umístěna kůlna, přičemž tento průchod lze vést jen touto kůlnou, pak se podle dovolatelů jedná o omezení vlastnického práva ke stavbě, o kterém musí rozhodovat stavební úřad. Pokud by mělo dojít k omezení vlastnického práva ke stavbě na základě aplikace §151o odst. 3 občanského zákoníku, jednalo by se o extenzivní výklad tohoto ustanovení, zasahující do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek. Navrhli proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Navrhl, aby bylo dovolání dovolatelů odmítnuto nebo zamítnuto.
Obsah usnesení soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. června 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatelky – dovolací soud odchýlit (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že k projednání žaloby o určení práva odpovídajícího věcnému břemenu průchodu a průjezdu přes pozemky žalovaných je – oproti názoru soudu prvního stupně - dána pravomoc soudu.
Nesprávnost právního posouzení věci ohledně existence pravomoci soudu k projednání tohoto nároku žalobce spatřují dovolatelé v tvrzeném rozporu se závěry podávajícími se z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky vydaného ve věci sp. zn. 22 Cdo 1274/2003.
Tento rozpor rozhodnutím odvolacího soudu není založen a dovolání není přípustné.
V rozsudku ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1274/2003, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2672, Nejvyšší soud vyslovil názor, podle kterého podle §151o odst. 3 obč. zák. nelze zřídit právo cesty skrze budovu (tj. tak, že by cesta využívala budovu - vedla by přes její součást).
Dovolatelé ovšem přehlížejí, že tento názor se týkal řízení o zřízení práva nezbytné cesty podle §151o odst. 3 obč. zák., o které v dané věci nejde, protože žalobce se domáhá určení existence práva odpovídajícího věcnému břemenu založenému vydržením tohoto práva. Zatímco rozhodnutí vydané v režimu §151o odst. 3 obč. zák. je rozhodnutím majícím konstitutivní povahu, prostřednictvím kterého soud zakládá právo tzv. nezbytné cesty soudním rozhodnutím, v předmětné věci jde o žalobu opírající se o ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. a rozhodnutím na jejím základě vydaným má být deklarováno právo žalobce nabyté na základě vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu. Navíc, Nejvyšší soud ani v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1274/2003 nevyslovil názor, že by k projednání nároku na zřízení práva nezbytné cesty neměla být dána pravomoc soudu, nadto proto, že by právo nezbytné cesty mělo vést skrze budovu, ale konstatoval, že právo nezbytné cesty nelze skrze budovu zřídit. Tento závěr odrážel skutečnost, že k projednání nároku na zřízení práva nezbytné cesty je dána pravomoc soudu, ale věcně toto právo nelze zřídit skrze budovu. V tomto směru by soud nemohl žalobě vyhovět, jednalo by se však nikoliv o nedostatek pravomoci soudu, ale o nemožnost žalobě vyhovět věcně.
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle §151o odst. 1 obč. zák. věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení §134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že otázka vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu (stejně jako otázka ochrana nároků s tím spojených) je upravena občanským zákoníkem, jedná se o nárok z občanskoprávního vztahu a žádný zákon nesvěřuje právo o takovém nároku rozhodnout jinému orgánu než soudu.
O těchto východiscích ostatně v praxi dovolacího soudu nepanovaly nikdy žádné pochybnosti. Závěr o pravomoci soudu v těchto případech bez jakýchkoliv pochybností vyplývá např. rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 431/96, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 5, str. 269, rozsudku ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 551, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1595/2011, uveřejněném na www.nsoud.cz nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1568/2012, uveřejněném tamtéž.
Zjevně nedůvodný je v této souvislosti poukaz dovolatelů na §170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), na který odkazují, proto, že na pozemcích žalovaných se nachází „kolna“, neboť podle ustanovení §1 odst. 1 – 3 stavebního zákona tento zákon upravuje ve věcech územního plánování zejména cíle a úkoly územního plánování, soustavu orgánů územního plánování, nástroje územního plánování, vyhodnocování vlivů na udržitelný rozvoj území, rozhodování v území, možnosti sloučení postupů podle tohoto zákona s postupy posuzování vlivů záměrů na životní prostředí, podmínky pro výstavbu, rozvoj území a pro přípravu veřejné infrastruktury, evidenci územně plánovací činnosti a kvalifikační požadavky pro územně plánovací činnost. Tento zákon upravuje ve věcech stavebního řádu zejména povolování staveb a jejich změn, terénních úprav a zařízení, užívaní a odstraňování staveb, dohled a zvláštní pravomoci stavebních úřadů, postavení a oprávnění autorizovaných inspektorů, soustavu stavebních úřadů, povinnosti a odpovědnost osob při přípravě a provádění staveb. Tento zákon dále upravuje podmínky pro projektovou činnost a provádění staveb, obecné požadavky na výstavbu, účely vyvlastnění, vstupy na pozemky a do staveb, ochranu veřejných zájmů a některé další věci související s předmětem této právní úpravy.
Vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu není upraveno stavebním zákonem, ale toliko občanským zákoníkem, takže úvaha o použitelnosti §170 stavebního zákona je tímto bez dalšího vyloučena. Ostatně i sami dovolatelé jeho použitelnost spojují výhradně s postupem podle §151o odst. 3 obč. zák., tj. s požadavkem na zřízení práva tzv. nezbytné cesty, kterého se však žalobce v řízení nedomáhá. Žalobce se žádných nároků ve vztahu ke kolně žalovaných nedomáhá, neboť uplatňuje požadavek na deklaraci svého práva věcného břemene práva průchodu a průjezdu, jež se vztahuje výhradně na pozemky žalovaných.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno v souladu s použitelnými závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (řízení před soudem prvního stupně nebylo doposud skončeno).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu