ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.4392.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 4392/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. B. , zastoupeného JUDr. Josefem Fojtíkem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 1516, proti žalovaným 1) L. Š., 2) L. Š. , o vydání věcí a náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 0 Nc 3117/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. dubna 2013, č. j. 23 Co 159/2013-177, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Svitavách (dále jen ,,soud prvního stupně“) usnesením ze dne 1. února 2013, č. j. 0 Nc 3117/2010-167, ve výroku I. zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů v řízení proti žalovaným o vydání věci a náhradu škody. Ve výroku II. žalobci nepřiznal právo na osvobození od soudních poplatků.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce usnesením ze dne 30. dubna 2013, č. j. 23 Co 159/2013-177, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolání považuje za přípustné podle §237 o. s. ř.
Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle svého názoru uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Namítl, že postupem soudů, které nevyhověly jeho žádosti o stanovení zástupce a osvobození od soudních poplatků, bylo nepřípustně zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu a bylo mu znemožněno bránit svá práva u soudu.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Obsah usnesení soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. dubna 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §241b odst. 3 věta první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne. Usnesení o tom dovolací soud vydá do 6 měsíců ode dne, kdy mu věc byla předložena (§241b).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatelky – dovolací soud odchýlit (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Přípustnost dovolání považuje dovolatel za naplněnu poukazem na skutečnost, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel však v dovolání neuvádí žádné či žádná rozhodnutí, jež by měla představovat ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a dovolacímu soudu není známo žádné rozhodnutí, od kterého by se měl odvolací soud obsahem svého rozhodnutí odchýlit.
Dovolání však trpí vadou, která brání v pokračování v dovolacím řízení. Touto vadou je absence vymezení důvodu dovolání. Jak již uvedl dovolací soud výše, důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Z obsahu dovolání lze učinit závěr, že dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ve směru, že nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a tím i pro ustanovení zástupce, nicméně řádné vymezení důvodu dovolání předpokládá, že dovolatel též uvede, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení, jež napadá.
Tato náležitost dovolání splněna není.
Dovolatel se v dovolání omezil na konstatování, že nepřiznáním osvobození od soudních poplatků a neustanovením zástupce došlo k porušení jeho základních práv a svobod, a to „konkrétně ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a stejně tak práva na soudní ochranu“. Poukazuje dále na to, že rozhodnutím odvolacího soudu mu bylo znemožněno domáhat se zákonem stanoveným postupem ochrany práv v řízení o vydání věci a o náhradu škody.
Nalézací soudy posoudily žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků podle kritérií vyplývajících z ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. a podrobně odůvodnily, proč na straně žalobce nejsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, a tím i pro ustanovení zástupce. Na těchto závěrech je právní posouzení věci odvolacím soudem založeno. Tyto konkrétní závěry v rovině právních výhrad však dovolatel v dovolání žádným způsobem nezpochybňuje, a z dovolání tak není patrné, v čem spočívá namítané nesprávné právní posouzení věci.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno v souladu s použitelnými závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (řízení před soudem prvního stupně nebylo doposud skončeno).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2014
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu