ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.4393.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 4393/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Společenství vlastníků domů Manětínská 23, 25 v Plzni, IČO: 26328861, se sídlem v Plzni, Manětínská 1502/23, zastoupeného JUDr. Pavlem Hanušem, advokátem se sídlem v Plzni, Kopeckého sady 152/15, za účasti Manhattan Development s. r. o., IČO: 28227948, se sídlem v Praze 8, U Libeňského pivovaru 63/2, zastoupeného Mgr. Pavlem Markem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 19, o poskytnutí ochrany proti zásahu do pokojného stavu, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 13 C 23/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. června 2014, č. j. 11 Co 498/2013-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit společnosti Manhattan Development s. r. o. na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného Mgr. Pavla Marka.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud Plzeň - město („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. června 2013, č. j. 13 C 23/2013-78, výrokem pod bodem I. odmítl návrh, aby soud uložil společnosti Manhattan Development s. r. o. zdržet se veškerého jednání, které by znemožnilo rezidentům bytových domů užívání veřejného parkoviště na střeše parkovacího objektu na pozemku parc. č. 1626/220 v k. ú. B., obec P., a to v míře nutné a dostatečné pro obsluhu bytových domů.
Výrokem pod bodem II. zamítl návrh, aby soud uložil společnosti Manhattan Development s. r. o. po dokončení dostavby obchodního centra Gerská požádat o povolení zkušebního provozu dostavby (§124 stavebního zákona) bez jakýchkoliv omezujících opatření na veřejném parkovišti. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 17. června 2014, č. j. 11 Co 498/2013-114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolatel v dané věci nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Tomuto požadavku dovolatel nedostál (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz).
Podle dovolatele je přípustnost dovolání dána tím, že „má napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.“ To však podle účinného znění občanského soudního řádu není důvodem pro přípustnost dovolání. Dovolatel netvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Nevymezuje tedy žádný zákonem specifikovaný předpoklad přípustnosti dovolání, a dovolání proto trpí vadami (§241a odst. 2 o. s. ř.); již to by postačovalo k odmítnutí dovolání.
K věci se proto jen na okraj dodává: Dovolatel nepopírá, že žalovaný jeho členům (vlastníkům jednotek) dosud nebrání parkoviště užívat, tvrdí však – i s ohledem na vydání správního rozhodnutí, které patrně podle jeho názoru odepření přístupu umožňuje – že zásah do pokojného stavu hrozí; má za to, že i proti hrozícímu zákroku lze poskytnout ochranu podle §5 obč. zák.
„Orgány státní správy při poskytování právní ochrany podle §5 obč. zák. nezkoumají právní otázky… Jejich úkolem je pouze poskytnout ve zkráceném řízení právní ochranu před zřejmým zásahem do posledního pokojného, a tedy faktického stavu , a tak zabezpečit mezi dotčenými osobami pořádek a klid (usnesení Ústavního soudu ze dne 29. května 2001, sp. zn. II. ÚS 183/01). „Orgány veřejné správy při rozhodování podle §5 obč. zák. nezkoumají právní vztahy, ale vycházejí pouze z faktického stavu “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 20 Cdo 4920/2009). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že návrh na ochranu pokojného stavu podle §5 obč. zák. č. 40/1964 Sb., stejně jako žalobu na ochranu rušené držby podle §1007 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.) nelze úspěšně uplatnit tam, kdo zásah do pokojného stavu (rušení držby či vypuzení z držby) sice hrozí, nebyl však dosud realizován.
Přiměřeně lze vyjít i z právního názoru, který Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 6. března 2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99, ve kterém se uvádí: „Neoprávněným zásahem do vlastnického práva není pouhé vyhrožování takovým zásahem. Vlastník, kterému je takto vyhrožováno, se nemůže bránit žalobou zápůrčí (negatorní), může však žádat, aby soud určil, že žalovaný není oprávněn provést zásah, kterým hrozí“. Hrozí-li neoprávněný zásah do pokojného stavu, nejde ještě o stav, kdy k zásahu již došlo; přitom již z textu §5 obč. zák. č. 40/1964 Sb. ( Došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu…) vyplývá, že musí jít o zásah již realizovaný. Jestliže podle skutkových zjištění doposud žalovaný členům žalobce v parkování nebrání, nemůže jít o zásah do pokojného stavu, jestliže se ve správním řízení domáhá vydání rozhodnutí, na jehož základě by mu bylo umožněno parkování zabránit. Navíc ani žalobní návrh (petit) neodpovídá tomu, co lze podle §5 obč. zák. uplatnit.
Jen na okraj se dodává, že pokud se zásah do pokojného stavu opírá o vykonatelné rozhodnutí správního orgánu nebo soudu, nelze proti němu poskytnout ochranu podle §5 obč. zák.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se společnost Manhattan Development s. r. o. domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu