ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.5032.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 5032/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. P., zastoupeného JUDr. Michalem Marčišinem advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 1013, proti žalované CHOVSERVIS a. s., se sídlem v Hradci Králové, Zemědělská 897, identifikační číslo osoby 46505008, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, adresa pro doručování Hradec Králové, Resslova 1253/17a, o uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 123/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. srpna 2011, č. j. 21 Co 356/2011-108, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. srpna 2011, č. j. 21 Co 356/2011-108, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. března 2011, č. j. 20 C 123/2010-83, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud vydal rozsudek: „Poměry mezi žalobcem jako vlastníkem stavby a žalovaným jako vlastníkem pozemku st. parc. č. 1726, na němž stavba stojí, se uspořádávají tak, že vlastníkem pozemku parc. č. 1726 zapsaného u Katastrálního úřadu Hradec Králové na LV 20799 pro obec H. a katastrální území S., se určuje žalobce a to za náhradu ve výši, ….(poznámka - výši náhrady nechť stanoví soud)“. Uvedl, že kupní smlouvou z 20. 11. 1992 koupil od žalované (tehdy s obchodním jménem Východočeský chovatelský servis a. s. Hradec Králové) nemovitost – soubor 36 UNIMO buněk (nyní vedená v katastru nemovitostí jako budova v obci H. a k. ú. S. - dále nemovitost nebo předmětná nemovitost), nacházející se na pozemku parc. č. 1726 v obci H. a k. ú. S. (dále pozemek parc. č. 1726 nebo předmětný pozemek). Protože žalovaná tehdy nemohla prodat žalobci i předmětný pozemek, uzavřeli 17. 12. 1992 nájemní smlouvu, kterou žalovaná pronajala žalobci část pozemku, na které se nemovitost nacházela, na dobu od 1. 1. 1993 do 31. 12. 1999. Současně uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí, podle které se žalovaná zavázala uzavřít se žalobcem kupní smlouvu, kterou by mu část pronajatého pozemku prodala do konce roku 1994. K prodeji pozemku však již nedošlo. Podle žalobce může soud upravit střet práva vlastníka pozemku a vlastníka oprávněné stavby analogicky podle §135c odst. 3 a §853 obč. zák.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 21. března 2011, č. j. 20 C 123/2010-83, řízení zastavil (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.), a o vrácení soudního poplatku žalobci (výrok III.).
Uvedl, že žalobce se v tomto řízení domáhá podle §135c obč. zák. uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem neoprávněné stavby na tomto pozemku. Přikázání pozemku vlastníku stavby je však možné jen se souhlasem vlastníka pozemku. V úvahu by tak připadalo jen zřízení věcného břemene, nezbytného k výkonu vlastnického práva ke stavbě. Toho se však žalobce domáhá již v řízení vedeném (a dosud neskončeném) u soudu prvního stupně pod sp. zn. 11 C 283/2005. Projednání této další věci tak brání překážka věci zahájené podle §83 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále o. s. ř.) a protože jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že překážkou věci zahájené není věc sp. zn. 11 C 283/2005, neboť v uvedeném řízení jde o jiný předmět – žalobce se domáhá zřízení věcného břemene podle §151o obč. zák. Skutkově jde o tvrzení, že nemá zajištěn přístup ke své stavbě na pozemku žalované parc. č. 1726 a domáhá se jeho zajištění právě zřízením věcného břemene.
Odvolací soud však zjistil, že projednání věci brání jiné již zahájené řízení vedené pod sp. zn. 16 C 25/2006. Žalobkyně (v tomto sporu jde o žalovanou) podala 25. 1. 2006 proti žalovanému (v nynějším dalším řízení žalobci) žalobu na odstranění neoprávněné stavby žalobce nacházející se na jejím pozemku parc. č. 1726. V řízení o vypořádání neoprávněné stavby podle 135c obč. zák. není soud vázán návrhem, neboť způsob vypořádání vyplývá z právního předpisu (§153 odst. 2 o. s. ř.). Jde tedy o stejný nárok, jako ve věci vedené pod sp. zn. 16 C 25/2006.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel popisuje průběh vztahů účastníků ohledně koupě nemovitosti a užívání pozemku par. č. 1726 a setrvává na tom, že jde-li (původně) o tzv. oprávněnou stavbu, je třeba vztahy vlastníka stavby a vlastníka pozemku posuzovat analogicky podle §135c obč. zák., jak v této věci navrhuje. Pak nelze řízení v této věci zastavit, neboť nejde o věc totožnou s věcí sp. zn. 16 C 25/2006. To už jen proto, že postavení účastníků v obou řízeních je opačné. Kromě toho žalovaná v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 25/2006 nepožaduje, aby její pozemek pod stavbou žalobce připadl žalobci nebo aby jí jako vlastnici pozemku připadla stavba žalobce. Žalobce namítá, že odvolací soud shledal důvod pro překážku věci zahájené v jiném řízení než soud prvního stupně. Dále namítá, že odvolací soud řádně a srozumitelně neodůvodnil a nedefinoval, proč v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 25/2006 má jít o stejný nárok v tomto dalším řízení. Jde tak o rozhodnutí nepřezkoumatelné. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudu obou stupňů zrušil a současně rozhodl o nákladech řízení.
Žalovaná ve vyjádření dovolání nejprve poukazuje, jak už učinila v e vyjádření k odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, že Nejvyšší správní soud v rozhodnutí č. j. 3 As 39/2008-184, dospěl k závěru, že stavba žalobce na jejím pozemku je stavbou nepovolenou, nelze jí kolaudovat, rozhodovat o změně jejího užívání a jakkoli upravovat právní poměry k ní. Za nepřípadnou považuje argumentaci Obecným občanským zákoníkem z roku 1811. Připomíná, že způsob řešení neoprávněné stavby na cizím pozemku přikázáním pozemku vlastníku stavby předpokládá souhlas vlastníka pozemku, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1627/1999, přičemž takový souhlas nikdy nebyl dán. Projednání věci brání překážka věci zahájené - řízení ve věci sp. zn. 16 C 25/2006. I když žalobce podřadil žalobu pod §135c obč. zák., jde skutkově o totožné věci. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Z hlediska hmotného práva posoudil dovolací soud věc podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů– „obč. zák.“ (viz §3028 odst. 2 obč. zák. č. 89/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle §103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle §104 odst. 1, věty první, o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Podle §83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Překážka zahájené rozepře (litispendence - §83 o. s. ř.) patří k podmínkám řízení, jejichž nedostatek znemožňuje, aby soud v řízení, které bylo zahájeno později, rozhodl ve věci samé. Pro posouzení, zda je tu překážka věci zahájené, je rozhodující stav v době rozhodnutí soudu v později zahájeném řízení.
Překážka věci zahájené brání tomu, aby byla projednána a rozhodnuta stejná věc, o níž již bylo dříve zahájeno jiné řízení. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob; není přitom samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), jimiž byl uplatněn) viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 4902/2008, a řadu dalších rozhodnutí). To, jak žalobce uplatněný nárok právně kvalifikuje, není rozhodující (srov. zásadu „iura novit curia“).
Problematiku neoprávněné stavby v rozhodné době upravoval §135c obč. zák., který zněl:
(1) Zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen "vlastník stavby").
(2) Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí.
(3) Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
Podmínkou pro to, aby uplatněný nárok bylo možno podřadit pod §135c obč. zák. je, aby žalobce tvrdil, že předmětná stavba je od počátku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2005, sp. zn. 31 Cdo 606/2004) z občanskoprávního hlediska neoprávněná, tedy že ji stavebník zřídil na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul, umožňující tuto stavbu na cizím pozemku zřídit. Podle ustálené judikatury je pro klasifikaci stavby jako neoprávněné nerozhodné, zda stavebník měl stavební povolení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96, publikovaný v Soudních rozhledech č. 3, roč. 1999). V projednávané věci však podle žalobních tvrzení neoprávněně na cizím pozemku nezřídil; měl ji nabýt v procesu privatizace od žalované, která mu však podle tehdy platných předpisů nemohla převést i pozemek, a proto se účastníci dohodli o tom, že pozemek bude převeden v budoucnu, k tomu však již nedošlo. Nešlo tedy o žalobu na vypořádání neoprávněné stavby, ale o žalobu na přikázání pozemků pod oprávněnou stavbou vlastníkovi této stavby; na tom nic nemění ani to, že žalobce opíral svůj nárok o analogickou aplikaci §135c obč. zák. Již proto, že není možná přímá aplikace §135c obč. zák., je zřejmé, že okruh skutečností podřaditelných pod hypotézu této normy na straně jedné a skutkový základ projednávané věci nejsou totožné. Ostatně podobný spor posuzoval Ústavní soud v nálezu ze dne 22. února 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10. Proto samotná skutečnost, že současně probíhá mezi stejnými účastníky spor o to, zda jde o neoprávněnou stavbu a o její odstranění, nezakládá překážku litispendence.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu