ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.629.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 629/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně MUDr. V. G. F. , V., zastoupené JUDr. Janem Camrdou, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalovanému D. G., P., zastoupenému Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou se sídlem v Lysé nad Labem, Sadová 1808, o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 218/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2011, č. j. 11 Co 31/2011-231, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. července 2010, č. j. 10 C 218/2008-172, z věcí patřících do společného jmění účastníků přikázal: do výlučného vlastnictví žalobkyně kávový automat „De long“ v hodnotě 6.000,- Kč a navigační systém „PDA+TOMTOM+GPS reciver“ v hodnotě 6.000,- Kč, a do výlučného vlastnictví žalovaného osobní automobil VW Golf RZ 5A6 3400 v hodnotě 80.000 Kč, kávový automat „GADZIA“ v hodnotě 6.000,- Kč, počítač „Notebook MacBook Pro“ v hodnotě 6.000,- Kč, mobilní telefon Ericsson v hodnotě 500,- Kč, pohledávku vůči Raiffeisenbank, a. s. z titulu vkladu na účtu č. 207742028/5500 ve výši 5.600,- Kč a rozestavěný rodinný dům bez č. p. na stavební parc. č. 524 společně s pozemky parc. č. 524, 296/158 a 296/159, vše v k. ú. L., v celkové hodnotě 3.850.000,- Kč (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost vyplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 500.000 Kč do pěti let od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).
Vyšel ze zjištění, že manželství účastníků uzavřené dne 4. 12. 2004 bylo pravomocně rozvedeno 30. 1. 2008. Dne 3. 1. 2005 uzavřeli účastníci formou notářského zápisu dohodu o rozšíření společného jmění manželů o sporné nemovitosti (rozestavěný dům a pozemky v k. ú. L.) dosud ve vlastnictví žalovaného a současně se dohodli, že se ohledně tohoto majetku nebudou nijak finančně vyrovnávat. Dne 14. 11. 2003 uzavřel žalovaný s eBankou a. s., smlouvu o hypotečním úvěru s dobou splatnosti do 20. 9. 2025. Žalovaný úvěr řádně splácí od 20. 12. 2003. Před uzavřením dohody o rozšíření společného jmění manželů žalovaný vyčerpal na koupi pozemků a financování stavby 2,711.335,- Kč, od rozšíření společného jmění manželů bylo vyčerpáno 1,175.500,- Kč a splaceno bylo 583.408,12 Kč. Obvyklou cenu nemovitostí ke dni rozvodu manželství stanovil znalec posudkem ve výši 3,850.000,- Kč a účastníci ji nezpochybnili. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda o rozšíření společného jmění manželů byla uzavřena platně, má náležitosti podle §143a občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) účinného ke dni jejího uzavření, které umožňuje, aby předmětem rozšíření společného jmění manželů byla i nemovitost, která dosud náleží do výlučného vlastnictví jen jednoho z manželů. Ani ujednání dohody o tom, že se její účastníci ohledně vloženého majetku nebudou nijak finančně vyrovnávat, není nesrozumitelné. Povolením vkladu do katastru nemovitostí se předmětné nemovitosti staly součástí společného jmění účastníků. Nepovažoval za důvodný požadavek žalovaného, aby mu bylo podle §149 odst. 2 obč. zák. uhrazeno, co na společný majetek vynaložil před vznikem společného jmění manželů, neboť jak uvedl, finanční prostředky z výlučného závazku žalovaného byly vynaloženy před uzavřením manželství a vznikem společného jmění manželů a účastníci se výslovně dohodli, že se ohledně těchto prostředků nebudou nijak vypořádávat. Uvedl, že při rovnosti podílů a započtení nákladů vynaložených za trvání manželství žalovaným z vlastních prostředků na nemovitosti ve výši 1,175.478,45 Kč a započtení částky 583.608,- Kč splacené na úvěr za trvání manželství, by vzhledem k hodnotě majetku, který účastníci nabyli, měl žalovaný zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 1,672.115,- Kč. Zohlednil však prostředky vynaložené žalobcem na společný majetek před vznikem společného jmění manželů podle §149 odst. 3 obč. zák. jako jeho zásluhu na získání společného jmění a rozhodl o disparitě podílů tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 500.000,- Kč
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného, a to obou pouze do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, rozsudkem ze dne 1. června 2011, č. j. 11 Co 31/2011-231, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně i s jeho skutkovými závěry a zcela na ně odkázal. Ohledně disparity podílů uvedl, že žalovanému nelze upřít zásluhy o nabytí majetku značné hodnoty a jeho následnou péči o něj, ochotu rozšířit společné jmění manželů o tento majetek za situace, kdy si byl vědom, že dosud nabytý společný majetek měl zanedbatelnou hodnotu a žalobkyně coby studentka neměla možnost podílet se na splácení hypotéky. Nesouhlasil s názorem žalobkyně, že tato skutečnost nemůže být argumentem pro aplikaci disparity podílů. Nesouhlasil však ani s názorem žalovaného, že žalobkyni nelze přiznat na vypořádání jejího podílu jakoukoliv částku, neboť v řízení nebylo prokázáno takové chování žalobkyně, které by pro rozpor s dobrými mravy mohlo vést k tomu, že by žalovaný ohledně žalobkyně nebyl zavázán k žádnému finančnímu vyrovnání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání napadá výhradně právní posouzení otázky, jakým způsobem nalézací soudy promítly do vypořádání společného jmění manželů skutečnost, že smluvním ujednáním účastníků došlo k rozšíření jejich společného jmění o nemovitosti dosud ve výlučném vlastnictví žalobce. V souvislosti s tím vymezil následující otázky zásadního právního významu a domnívá se, že je dovolací soud dosud neřešil:
1) „není neplatná a neúčinná dohoda o rozšíření společného jmění manželů o nemovitosti, věcně i formálně uzavřená dle §143a zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v té její části, kde její účastníci ke dni rozšíření jejich SJM dohodli nevypořádat své vzájemné nároky k předmětu rozšíření?“
2) „je platná a také do budoucna účinná taková dohoda dle §143a cit. Obč. zákoníku o rozšíření SJM o konkrétní nemovitosti, do té doby náležející do výlučného majetku jednoho z manželů, která smluvně upravuje vzájemné vypořádání majetkových nároků účastníků při zániku manželství a tím zániku SJM v důsledku rozvodu?“
Rovněž má za to, že přestože prokázal svůj vnos na investicích do nemovitosti ve společném jmění manželů ze svých výlučných prostředků před vznikem společného jmění a současně prokázal i platby ze společného jmění manželů na výlučný majetek žalobkyně, odvolací soud nesprávně aplikoval postup podle zásad upravených v §149 odst. 2 a 3 obč. zák. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil „rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu.“
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože o nárocích stran na vypořádání společného jmění a o právech a povinnostech z toho plynoucích bylo pravomocně rozhodnuto již před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení těchto nároků podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolací soud projednal dovolání podle občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. prosince 2012 (viz článek II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §143a odst. 1 obč. zák. manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.
Podle §149 odst. 1, 2 obč. zák. společné jmění manželů zaniká zánikem manželství. Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Otázkou dobrovolného rozšíření společného jmění manželů o majetek, který dosud byl ve výlučném vlastnictví jen jednoho z nich, se dovolací soud již zabýval např. v rozsudku ze dne 29. listopadu 2012 sp. zn. 22 Cdo 3708/2010, publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz . Uvedl, že rozšíření společného jmění manželů o majetek doposud se nacházející ve výlučném vlastnictví některého z manželů postupem podle §143a odst. 1 obč. zák. představuje proces transformace výlučného vlastnického práva k tomuto majetku některého z manželů na bezpodílový spoluvlastnický vztah manželů k tomuto majetku. Jeho smyslem je umožnit manželům na základě jejich dohody rozšířit společné jmění manželů oproti rozsahu vyplývajícímu ze zákonné úpravy obsažené v §143a odst. 1 obč. zák. za podmínek, na kterých se dohodnou. Důsledkem takového smluvního ujednání pak je, že věc doposud ve výlučném vlastnictví některého z manželů se stává součástí společného jmění a v případě jeho následného vypořádání též předmětem tohoto vypořádání. Smluvní volnost manželů se v daném směru projevuje nejenom v tom, že společné jmění lze rozšířit o majetek doposud se nacházející ve výlučném vlastnictví některého z nich, ale také v možnosti ujednání podmínek, za kterých tak učiní. Jestliže se věc stane součástí společného jmění manželů a následně některý z manželů do ní investuje ze svého výlučného majetku, jedná se o investici, která se zohlední při vypořádání společného jmění manželů (k tomu srovnej §149 odst. 4 obč. zák.).
Pro případ zásahu do rozsahu společného jmění manželů na základě smlouvy pak Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3242/2009, publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz judikoval, že občanský zákoník nepředpokládá ingerenci soudu a ponechává změny v rozsahu majetkového společenství výhradně na smluvní volnosti manželů.
Naproti tomu aplikace §149 odst. 2 obč. zák. míří zejména na případy, kdy jeden z manželů vynaloží část svého výlučného majetku do majetku již tvořícího společné jmění manželů (např. stavební materiál ve výlučném vlastnictví použije na rekonstrukci objektu ve společném jmění manželů) nebo použije část výlučného majetku k nabytí věcí a hodnot, které budou součást společného jmění manželů tvořit (kupní cena za věc, která bude nabyta do společného jmění manželů, bude uhrazena zčásti z prostředků tvořících společné jmění a zčásti z výlučných prostředků některého z manželů) a zpravidla zvýší touto majetkovou investicí hodnotu majetku ve společném jmění nebo se touto investicí podílí na nabytí majetku do společného jmění manželů. Smyslem uvedeného ustanovení je vypořádat majetkovou investici (vnos) z výlučného majetku některého z manželů do majetku tvořícího součást společného jmění manželů nebo společné jmění zakládající a nikoliv samotnou transformaci majetku z výlučného vlastnictví na vlastnictví společné. Zákon tu vychází z obdobné myšlenky, jako při vypořádání vztahu mezi oprávněným držitelem a vlastníkem (§130 odst. 3 obč. zák.). Ostatně ani nárok na mzdu není součástí SJM, a vyplacené částky již do společného jmění spadají; přesto se neuvažuje o takto „transformované“ majetkové hodnotě jako o „vnosu“.
Ze zcela shodných východisek ostatně vychází i úprava obsažená v novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), jež umožňuje rozsáhlou úpravu manželského majetkového režimu odlišně od režimu zákonného mimo jiné i cestou rozšíření rozsahu společného jmění (§717 zákona č. 89/2012 Sb.), a zcela shodně s občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. řeší vypořádání investice z výlučného majetku jednoho z manželů na majetek společný [ §742 odst. 1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb. ] . Shodně s právní úpravou obsaženou v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. však oba instituty důsledně odlišuje.
Podle názoru dovolacího soudu je proto nutno odlišovat institut rozšíření společného jmění manželů na straně jedné a vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného, přičemž samotné rozšíření společného jmění manželů nepředstavuje tento vnos. V poměrech konkrétního případu podle přesvědčení dovolacího soudu není vyloučeno, aby obsah dohody o rozšíření společného jmění manželů a podmínky, za kterých k němu došlo, promítl soud v řízení o vypořádání společného jmění manželů do úvahy o zachování rovnosti podílů obou manželů nebo odklonu od tohoto principu s ohledem na to, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí majetkových hodnot náležejících do společného jmění manželů (§149 odst. 3 věta první obč. zák., §742 odst. 1 písm. f) zákona č. 89/2012 Sb.). Stejně rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 2480/2010, uveřejněný též na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz ).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu přitom nestojí na závěrech prezentovaných dovolatelem, že obsahem dohody o rozšíření společného jmění je zákaz vypořádat při zániku společného jmění vzájemné nároky k předmětu rozšíření. Dle skutkových závěrů nalézacích soudů (které nejsou předmětem dovolacího přezkumu) nezakazovala dohoda budoucí vypořádání nároků účastníků vyplývajících ze zaniklého společného jmění, pouze se jí účastníci dohodli na tom, že samotné rozšíření společného jmění neznamená vznik vzájemných finančních závazků či pohledávek (účastníci deklarovali absenci potřeby finančního vyrovnání k okamžiku rozšíření společného jmění). Nejsou tedy příkladné otázky pokládané v dovolání ohledně platnosti dohod o rozšíření společného jmění, které by zakazovaly či omezovaly možnost vypořádání majetkových nároků při zániku společného jmění.
Dovolatel dále tvrdí, že žalobkyni nelze přiznat na vypořádání jejího podílu žádnou finanční částku z důvodu jejího nemravného jednání vůči němu. Má za to, že se chovala v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 obč. zák., a nesouhlasí proto s disparitou podílů, jak ji stanovil odvolací soud. Možnost odchýlit se od principu rovnosti podílů při vypořádání zaniklého společného jmění manželů je vyjádřením ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (k tomu srovnej např. závěry vyjádřené v zásadách výkladu bezpodílového spoluvlastnictví manželů, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1965, pod pořadovým č. 70). Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 7492, d ovolací soud přezkoumá splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání společného jmění manželů jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení. Jestliže v daném případě odvolací soud zohlednil, že žalovaný rozšířil společné jmění účastníků o majetek značné hodnoty, který měl před uzavřením manželství ve svém výlučném vlastnictví, i jeho zásluhu na získání tohoto majetku a rozhodl o disparitě podílů tak, že žalobci uložil zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku nižší, než by odpovídala částce při rovnosti podílů, nelze jeho úvahy považovat za zjevně nepřiměřené. Jestliže dovolatel tvrdí, že se žalobkyně chovala vůči němu nemravně, jde o nepřípustnou kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, který uzavřel, že „v řízení nebyla prokázána žádná taková skutečnost, kterou by v chování žalobkyně bylo možno charakterizovat právě jako rozpor s dobrými mravy“.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, a dovolací soud proto neshledal v daném případě naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšné žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu