ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.817.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 817/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. P. K. , zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti žalovanému K. H., zastoupenému opatrovníkem Mgr. Michalem Krčmou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 3, o zaplacení 367.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 4 C 315/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. září 2013, č. j. 27 Co 138/2013-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 10.080, - Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného Mgr. Michala Krčmy.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. září 2012, č. j. 4 C 315/2011-43, ve výroku I. uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci částku ve výši 367.000,- Kč. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. září 2013, č. j. 27 Co 138/2013-78, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 367.000,- Kč zamítl. Ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Důvodem přípustnosti dovolání má být skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která dosud v praxi dovolacího soudu nebyla řešena a rovněž má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V řešené věci šlo o otázku promlčení nároku na náhradu nutných a běžných nákladů na nemovitost ve spoluvlastnictví účastníků řízení. Dovolatel má za to, že promlčecí lhůty nelze v obou případech počítat rozdílně. Podle jeho názoru jde o stejné obohacení druhého spoluvlastníka, za nějž bylo plněno to, co měl po právu plnit sám. Vynaložením jakéhokoliv nákladu se nemovitost zhodnocuje již tímto vynaložením, ovšem k reálnému bezdůvodnému obohacení dochází až při zániku spoluvlastnictví k nemovitosti. Pro případ, že by dovolací soud posuzoval věc obdobně jako ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3766/2011, uvedl, že soudy jsou povinny zkoumat, které náklady jsou náklady běžnými a které nutnými, přičemž si za tímto účelem musí soud nechat vyhotovit znalecký posudek z oboru stavebnictví, což odvolací soud neučinil. Také vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně posuzoval povahu jednotlivých vynaložených nákladů jako běžných a nutných.
Podle názoru dovolatele není právo na náhradu nutně vynaložených nákladů promlčeno již proto, že ačkoliv k nim docházelo v průběhu let 2008 a 2009, jednalo se o náklady na soubor prací, které byly ukončeny koncem října 2009. Až po dokončení souboru prací začne běžet promlčecí lhůta. Žaloba byla podána 26. října 2011, tedy včas. Má za to, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby po žalovaném neznámého pobytu uplatňoval každou jednotlivě vynaloženou položku zvlášť a aby od vynaložení každého takového nákladu docházelo samostatně k počátku běhu promlčecí doby. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, případně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalovaný má ve shodě s názorem odvolacího soudu za to, že již došlo k promlčení žalobcem uplatněného práva na náhradu nutně vynaložených nákladů. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, resp. zamítl.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku nároku na zaplacení žalované částky a pravomocnému rozhodnutí o něm došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 5. září 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatelky – dovolací soud odchýlit (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Dovolatel v dovolání především namítá, že dovolací soud by měl posoudit – oproti ustálené judikatuře – otázku počátku běhu promlčecí doby u nároků podílového spoluvlastníka na náhradu vynaložených nákladů, které byly vynaloženy jedním ze spoluvlastníků bez dohody s ostatními, resp. bez rozhodnutí přijatého na základě majority a jedná se o náklady na nutnou opravu a údržbu.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 11. září 2008, sp. zn. 22 Cdo 1870/2007, uveřejněném pod č. 53/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že pod pojem hospodaření společnou věcí, o kterém mají spoluvlastníci podle §139 odst. 2 obč. zák. rozhodovat, lze podřadit i rozhodnutí o tom, jaká investice, tj. náklad jakého druhu a v jaké výši, má být do společné věci provedena ... Pokud by menšinovému spoluvlastníku vůbec nebyla dána možnost vyjádřit se k zamýšlené investici (druhu a výši) ... by šlo z hlediska hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí o neplatný právní úkon a menšinovému spoluvlastníku by vznikla povinnost vydat investujícímu spoluvlastníku, pokud by šlo o investici na nutné opravy nebo údržbu, bezdůvodné obohacení (§451 odst. 2 obč. zák. a §456 obč. zák.). Jeho výše by byla dána podílem na investici odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu ke společné věci, přičemž povinnost vydat bezdůvodné obohacení by vznikla vynaložením investice za trvání spoluvlastnického vztahu. Pokud by šlo o jiné investice než nezbytné opravy a údržbu, pak povinnost menšinového spoluvlastníka vydat bezdůvodné obohacení by vznikla až při zániku jeho spoluvlastnictví, např. při jeho zrušení nebo při prodeji spoluvlastnického podílu, a to ve výši zhodnocení jeho podílu.
V rozsudku ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011, uveřejněném pod č. 91/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky vysvětlil, že souhlasí-li ostatní spoluvlastníci s nákladem vynaloženým jedním nebo více spoluvlastníky na společnou věc (a je nerozhodné, zda jde o náklady na nutnou úpravu nebo údržbu či o náklady na jinou než nutnou opravu a údržbu), jde o dohodu o hospodaření se společnou věcí a investující spoluvlastník má proti ostatním spoluvlastníkům právo na úhradu vynaložených prostředků; totéž platí v případě rozhodnutí většinového spoluvlastníka učiněného postupem podle §139 odst. 2 obč. zák. Není-li mezi spoluvlastníky dohodnuto, jakým způsobem se budou na těchto investicích podílet, je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů.
Jde-li o investice jakéhokoliv druhu, vynaložené některým ze spoluvlastníků na společnou věc se souhlasem spoluvlastníků ostatních (či vynaložené na základě principu majority), jsou jejich části připadající na spoluvlastnické podíly neinvestujících spoluvlastníků splatné (nebyla-li mezi nimi uzavřena dohoda jiná) již za trvání spoluvlastnictví a nikoliv až po jeho zrušení a vypořádání. Investice vynaložené jedním ze spoluvlastníků bez dohody s ostatními a nemající základ v tzv. majorizaci zakládají investujícímu spoluvlastníku právo na vydání bezdůvodného obohacení, které ostatním spoluvlastníkům vzniklo. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení v souvislosti s vynaložením nákladů na nutnou opravu nebo údržbu vzniká za trvání spoluvlastnického vztahu vynaložením těchto nákladů. Nejde-li o náklady na nutnou opravu nebo údržbu, vzniká tato povinnost až při zániku podílového spoluvlastnictví.
K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil následně např. v rozsudku ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 3436/2013, v usnesení ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo3175/2011 nebo v rozsudku ze dne 31. července 2013, sp. zn. 22 Co 4079/2011, uveřejněných na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , tyto představují ustálenou praxi dovolacího soudu, který neshledal důvody se od takto formulovaných závěrů v souzené věci jakkoliv odchýlit.
Dovolatel v dovolání dále namítá, že i při akceptaci judikatury dovolacího soudu byly soudy povinny zkoumat, které „vynaložené náklady byly náklady nutnými a které náklady běžnými a to tak, že v tomto smyslu nechá soud vypracovat v řízení znalecký posudek z oboru stavebnictví, když soud ze své znalosti jistě není uvedené sto posoudit“.
Tato námitka není důvodná.
Dovolací soud především předesílá, že v rovině právního posouzení věci se nejedná o rozlišování mezi náklady nutnými a běžnými, jak uvádí dovolatel, ale mezi náklady na nutnou opravu nebo údržbu na straně jedné a náklady nikoliv na nutnou opravu nebo údržbu na straně druhé.
Zmiňuje-li dovolatel běžné náklady, pak dovolací soud pouze pro úplnost uvádí, že judikatura ani v dřívějším období toto kritérium nepoužívala. V rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. března 1980, sp. zn. 3 Cz 29/79, uveřejněném pod č. 37/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kdy Nejvyšší soud formuloval závěry (zčásti akceptované i judikaturou současnou), podle kterých „při vypořádání zrušovaného podílového spoluvlastnictví společné věci (zejména nemovitosti) soudem podle ustanovení §142, věta třetí, o. z., které se provádí jako vypořádání v širším smyslu na návrh účastníka, je třeba z hlediska povahy nároků a jejich promlčení rozlišovat mezi náklady na nutnou opravu a údržbu věci a náklady na opravu a údržbu věci, které nebyly nezbytné, mezi náklady v běžné záležitosti a v ostatních záležitostech (§138 odst. 1 o. z.), mezi náklady, s nimiž spoluvlastníci vyslovili souhlas (třebas i konkludentně ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 o. z.), anebo které byly některým spoluvlastníkem vynaloženy bez tohoto souhlasu; je třeba také zjišťovat, zda za trvání podílového spoluvlastnictví došlo mezi spoluvlastníky k dohodě o způsobu úhrady těchto nákladů. Vzhledem k tomu pak půjde zpravidla buď o majetkové právo investujícího spoluvlastníka uplatňované vůči ostatním spoluvlastníkům podle ustanovení §74 odst. 3, §137 odst. 1 a §138 odst. 2 o. z., které se promlčí v tříleté promlčecí době podle §101 o. z. (pro jejíž počátek je rozhodná doba vynaložení nákladu na opravu a údržbu), nebo o právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu z právního úkonu neplatného pro rozpor s ustanovením §138 odst. 1, věta druhá, o. z., jež uplatňuje investující spoluvlastník již za trvání spoluvlastnického vztahu (které se promlčí v promlčecí době podle §107 o. z. v souvislosti s vynaložením nákladu na opravu či údržbu), anebo o právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu ve výši zhodnocení podílů ostatních spoluvlastníků v souvislosti se zánikem podílového spoluvlastnictví (jež se promlčí v jednoroční promlčecí době podle §107 o. z. od zániku tohoto spoluvlastnictví).“
Poukaz na tzv. běžné záležitosti je však v dané věci bezpředmětný již proto, že ustanovení §138 obč. zák., které rozhodování v běžných záležitostech upravovalo, bylo zrušeno zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, s účinnosti k 1. lednu 1992.
Dovolatel však především přehlíží, že odvolací soud u jednání konaného 13. června 2013 poučil žalobce podle ustanovení §118a odst. 1, 3 o. s. ř. aby doplnil svá skutková tvrzení uplatněná v žalobě tak, aby u jednotlivých položek nákladů uvedených v žalobě pod č. 1) – 14) tvrdil, zda tyto náklady byly vynaloženy za situace, kdy takové vybavení či zařízení domu zde do té doby neexistovalo (touto investicí bylo v budově vybudováno něco nově) či existovalo a v jakém stavebnětechnickém stavu; dále aby tvrdil, zda se jednalo o investici na nutnou údržbu či opravu budovy či investici na jinou než nutnou údržbu či opravu budovy a v jakém rozsahu byla případně tato budova uvedenými náklady zhodnocena, označil důkazy k prokázání těchto rozhodných tvrzení, a současně poučil žalobce o možném následku při nevyhovění této výzvě.
Z uvedeného protokolu o jednání dále vyplývá, že k uvedené výzvě odvolací soud přistoupil poté, co účastníky seznámil s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3766/2011 a poučil žalobce ve směru, že má – s ohledem na uplatněnou námitku promlčení – právo na náhradu těch vynaložených nákladů, které představují náklady na jinou než nutnou opravu a údržbu, jež promlčeny nejsou. Současně žalobce poučil, že náklady na nutnou údržbu a opravu, které byly vynaloženy bez dohody se žalovaným do 26. října 2009, jsou promlčeny. K posouzení, o jaké náklady se ze strany žalobce jednalo, mu pak adresoval výzvu podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu je pak založeno na tom, že na uvedenou výzvu žalobce žádným způsobem nereagoval, čímž v daném směru neunesl břemeno tvrzení vztahující se k okolnostem pro posouzení věci významným. S tímto pro věc určujícím závěrem pak dovolání žádnou polemiku nevede a dovolatel tento závěr odvolacího soudu nijak nezpochybňuje.
Nad rámec uvedeného pak odvolací soud poukázal na okolnost, že náklady vynaložené pod položkami 1), 2a,b), 4), 6e), 8a,c), 9), 10d, e), 11) a 14) jsou již svou povahou náklady na nutnou údržbu či opravu předmětných nemovitostí, které byly vynaloženy přede dnem 27. října 2009, a jsou proto promlčeny.
Dovolatel v rovině konkrétních výhrad pak namítá pouze to, že „úklid haraburdí a odpadu ze sklepů, půd, okolí domu a altánu“ nepředstavuje nutné náklady, ale náklady, které je třeba považovat za běžné.
V této souvislosti však dovolací soud opětovně podotýká, že judikatura dovolacího soudu rozlišuje náklady na nutnou údržbu a opravy a náklady na nikoliv nutnou údržbu a opravy; neoperuje s náklady tzv. běžnými. I náklady, které je nutno vynakládat běžně a pravidelně, mohou být svou povahou náklady nezbytnými na údržbu věci a její opravu.
Dovolací soud sdílí závěry vyslovené v odborné literatuře ve vztahu k vymezení uvedených pojmů ve směru, že oprava společné věci míří na případy, kdy dochází ke snížení, omezení či ztrátě funkčnosti věci nebo její části v důsledku poškození, vady nebo jiných skutečností tyto následky způsobujících; údržba společné věci je spojena s potřebou průběžného zachovávání funkčnosti a ochranou věci před jejím případným znehodnocením (k tom srovnej : Králík, M. : Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2011, str. 159).
V poměrech souzené věci nemá dovolací soud pochybnost, že „úklid haraburdí a odpadu ze sklepů, půd a okolí domu a altánu“ je činností, kterou lze podřadit pod údržbu společné věci, jakkoliv může jít o činnost v daných poměrech běžnou a nikoliv výjimečnou. Náklady s tím spojené je pak třeba považovat za náklady nezbytně vynaložené, neboť se tím zjevně zachovává funkčnost věci a chrání se věc před znehodnocením.
Obecné posouzení toho, jaké náklady vztahující se ke společné věci, lze považovat za náklady nezbytné na opravu nebo údržbu společné věci, není možné pro všechny případy stanovit. Je třeba přihlédnout k okolnostem konkrétního případu a zejména povaze společné věci; úvahy nalézacích soudů by mohl dovolací soud přezkoumat pouze v případě zjevně nepřiměřenosti jejich úvah a závěrů, neboť se jedná o právní normu s tzv. relativně neurčitou hypotézou. Odvolací soud také správně připomněl, že všechny náklady, jejichž náhrady se žalobce domáhá, sám žalobce v žalobě označil výslovně za náklady vynaložené na „nezbytné opravy a úpravy“. Změna názoru žalobce v průběhu řízení pak zjevně reaguje na žalovaným uplatněnou námitku promlčení nároku žalobce a názor odvolacího soudu, který se opírá o závěry ustálené judikatury dovolacího soudu. Posouzení, zda určité náklady lze považovat za náklady nezbytné na údržbu či opravu společné věci, je posouzením právním, k němuž v poměrech konkrétního případu může vyvstat potřeba znaleckého dokazování, jež však zjevně není vždy nezbytné; v poměrech souzené věci tím spíše,
je-li rozhodnutí založeno na neunesení povinnosti tvrzení.
Žalobce ostatně výše uvedenou výhradu v průběhu řízení před nalézacími soudy ani neuplatnil, neboť vycházel ze svého názoru, že jeho nárok promlčen není proto, že promlčecí doba běží v daném případě bez ohledu na povahu vynaložených nákladů až od zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Teprve v dovolání přichází s tvrzením – zjevně si protiřečícím s žalobními tvrzeními jeho samého – že některé z vynaložených nákladů nejsou náklady nutnými a nezbytnými.
Podle ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř. však v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Prostřednictvím své poslední dovolací námitky dovolatel poukazuje na skutečnost, že i kdyby nadále měla platit judikatura dovolacího soudu ohledně promlčení žalobcem uplatněných investic, jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení by nebylo promlčeno, neboť v „období srpna 2008 do října 2009 včetně se jednalo o na sebe navazující soubor prací, které byly završeny koncem října 2009“.
I ve vztahu k této dovolací námitce je dovolací soud nucen konstatovat, že ji žalobce neuplatnil v řízení před nalézacími soudy, neboť se omezil na své přesvědčení, že nárok žalobce není promlčen proto, že promlčecí doba běží až od zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a nově s ní přichází až v podaném dovolání. Neučinil tak ani v řízení před soudem prvního stupně po poučení podle §119a o. s. ř., které mu bylo poskytnuto u jednání 26. září 2012, ani v průběhu odvolacího řízení. Ani z žalobních tvrzení se nepodává žádná argumentace, z níž by bylo možno usuzovat na argumentaci uplatněnou dovolatelem až v dovolání.
Dovolací soud proto jen pro úplnost uvádí, že samozřejmě v obecné rovině nevylučuje, že určitá činnost může mít průběžný charakter projevující se např. technickou návazností a provázaností jednotlivých činností a také i jednorázovým vyúčtováním, které teprve umožní uplatnit požadavek na zaplacení odpovídající části vůči druhému spoluvlastníku. Žádné takové skutečnosti však žalobce netvrdil a nepodávají se ani z obsahu spisu. Naopak žalobce v žalobě provedl samostatné vyúčtování jednotlivých činností i s uvedením příslušné doby jejich provedení a z žalobních tvrzení nevyplývá nic, co by umožnilo označit tyto činnosti jako „navazující soubor prací“, který by umožnil vyúčtování až po jejich provedení na konci měsíce října 2009. Navíc uvedenou námitku spojil s poukazem na to, že názor zastávaný odvolacím soudem by vedl k nutnosti „požadovat po žalovaném každou jednotlivě vynaloženou položku zvlášť vždy se samostatně počínající promlčecí dobou. Tak by žalobce musel podat desítky žalob od jednotlivě nakoupených hřebíků po jednotlivě vykonané stavební a odklízecí práva, vždy nejdéle po vynaložení jakékoliv zálohy nebo částečné platby na tyto“.
Tato námitka není důvodná.
Právní názory vyplývající z judikatury dovolacího soudu nevedou k nutnosti podávat jednotlivé žaloby ke každému vynaloženému nákladu. Spoluvlastníku samozřejmě nebrání žádná skutečnost v tom, aby v jedné žalobě uplatnil více samostatně vynaložených nákladů bez jakékoliv nutnosti podávat žalobu pro každý vynaložený náklad. Je zřejmé, že při podání takové žaloby za delší období však musí zvažovat její podání i z hlediska případného uplynutí promlčecí doby k jednotlivým uplatněným nárokům; to je však již otázka volby procesního postupu žalobce. Ze závěrů vyslovených odvolacím soudem pak ostatně ani opak nevyplývá.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. června 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu