ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.1025.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 1025/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobkyně Energie - stavební a báňská, a. s. , se sídlem Kladno, Vašíčkova 3081 , identifikační číslo osoby 45146802, zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem Rakovník, Vysoká 92, proti žalovanému PhDr. V. Š. , zastoupenému JUDr. Ivanem Krutským, CSc., advokátem se sídlem Praha 7 - Holešovice, Výstaviště 67, o zaplacení částky 5 584 423,30 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o 2 467 590,07 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 248/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2011, č.j. 62 Co 185/2010-428, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 49 416 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Černého, advokáta se sídlem Rakovník, Vysoká 92.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zabýval výše uvedeným sporem již v roce 2012, kdy usnesením ze dne 29. listopadu 2012,
č. j. 23 Cdo 1553/2011-465, odmítl dovolání žalobkyně. Protože svoje dovolání podal i žalovaný, ale nedopatřením o něm soud v roce 2012 nerozhodl, vydává ve věci další rozhodnutí, v němž se zabývá dovoláním žalovaného. Skutková zjištění i právní kvalifikace soudů obou nižších stupňů zůstávájí beze změny, Nejvyšší soud se však u nich zaměřuje na ty části rozsudků, které jsou relevantní z hlediska dovolání žalovaného.
Soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 27. října 2009,
č. j. 20 C 248/2004 – 369, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 1 634 359,36 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,5 % od 5. 1. 2002 do zaplacení (ad I.), zamítl žalobu co do částky 3 950 063,94 Kč s příslušenstvím (ad II.), zamítl vzájemnou žalobu na zaplacení částky 2 467 590,07 Kč s příslušenstvím (ad III.), vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (ad IV.), účastníkům uložil povinnost zaplatit státu náklady řízení, a to částku 22 268 Kč každému z nich do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 (ad V. a ad VI.) a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 630 Kč žalovanému prostřednictvím České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 4 (ad VII.).
Oba soudy vyšly ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 9. 12. 2000 uzavřena smlouva o dílo, na jejímž základě se žalobkyně zavázala k provedení díla - novostavby rodinného domu na parcele č. parc. 4739 v k. ú. Z., obec P. Dílo mělo být dokončeno do 31. 5. 2001, přičemž o jeho dokončení měl být sepsán protokol o předání a převzetí díla. Podle odstavce 3 čl. IV. měly být případné vícepráce uplatněny do 31. 1. 2001. Účastníci uzavřeli ke smlouvě o dílo dodatek č. 1 dne 2. 4. 2001 a dále dne 19. 12. 2001 dodatek č. 2, v němž se dohodli, že dílo bude dokončeno 20. 12. 2001 v rozsahu upřesněném v čl. III. Ke dni 21. 12. 2001 bylo dílo předáno s drobnými vadami a nedodělky, které byly specifikovány v příloze k zápisu a které nijak nebránily v užívání objektu. Ze stavebního deníku bylo zjištěno, že žalovaný byl žalobkyní v průběhu zimních a jarních měsíců roku 2001 upozorňován na nedostatečnou součinnost v souvislosti s jednotlivými vícepracemi na uvedeném díle i na konečném schválení a určení podoby díla. Dne 31. 5. 2001, kdy mělo být dílo podle původní smlouvy zhotoveno a předáno žalovanému, podal žalovaný na Úřad městské části Praha 4, odbor stavební a dopravy, žádost ve věci změny stavby před jejím dokončením a o této žádosti bylo rozhodnuto dne 16. 10.2001 tak, že řízení bylo zastaveno z důvodu nedostatečných podkladů. Žalobkyně provedla konečné vyúčtování ceny díla tak, že vystavila fakturu znějící na částku 4 850 930,70 Kč a dne 4. 9. 2003 vyfakturovala zbývajících 5 % z ceny díla, což představovalo částku 733 492,60 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, naopak dopisem ze dne 24. 2. 2002 uplatnil nárok na smluvní pokutu za opožděně dodané dílo ve výši 4 101 989,37 Kč. Uplatnil rovněž vady díla, přičemž podrobnou specifikaci obsahoval znalecký posudek Ing. Melše. Ze znaleckého posudku Ing. Kaftana a dále z revizního znaleckého posudku Vysokého učení technického v Brně, Ústavu soudního inženýrství, soud prvního stupně zjistil, že dílo vykazuje vadu odstranitelnou a vadu neodstranitelnou, přičemž náklady na odstranění vady odstranitelné činí podle revizního znaleckého posudku 388 864 Kč a hodnotu vady neodstranitelné znalecký ústav stanovil ve výši 3 561 200 Kč, což mělo představovat snížení hodnoty ceny díla. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena dne 9. 12. 2000 smlouva o dílo podle §536 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), kterou se žalobkyně (jako zhotovitelka) zavázala provést pro žalovaného stavbu rodinného domu v P. – S., blíže specifikovaného v této smlouvě. Účastníci si dohodli, že smlouva podléhá režimu obchodního zákoníku podle §262 obch. zák. Termín dokončení díla byl ve smlouvě stanoven k datu 31. 5. 2001 s tím, že dodatkem č. 2 byl změněn tak, že dílo bude dokončeno do 20. 12. 2001. Současně byl tímto dodatkem změněn rozsah díla. Za situace, kdy dodatkem č. 2 byl změněn termín dokončení díla k 20. 12. 2001, přičemž k tomuto datu bylo dílo skutečně předáno, což je mezi účastníky nesporné a v řízení to bylo prokázáno, odvolací soud dovodil, že žalobkyně nemohla být se zhotovením díla v prodlení a za této situace je úvaha žalovaného o tom, kdo má jaký podíl na prodlení, zcela nerozhodná. Žalobkyně totiž vůbec v prodlení nebyla, což oba soudy shodně dovodily, a požadavek žalovaného uplatněný vzájemnou žalobou na zaplacení smluvní pokuty z titulu prodlení byl proto podle závěru obou soudů bezpředmětný. Odvolací soud pouze poněkud korigoval závěry soudu prvního stupně, který dovodil, že k opožděnému předání díla nedošlo pouze z viny zhotovitelky, ale také z viny objednatele, tedy žalovaného, když oproti smluvnímu ujednání obsaženému v čl. IV. odst. 2 požadoval žalovaný další vícepráce po žalobkyni, a to nikoliv pouze do 31. 1. 2001, jak bylo původně dohodnuto, ale též po tomto datu a nereagoval na opakované upozornění žalobkyně na absenci řádné součinnosti spočívající v dodatečném objednávání víceprací, nestanovení konečné podoby díla a nedoložení řádné dokumentace.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jímž napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Jeho přípustnost spatřuje ve skutečnostech uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění platném do 31. 12. 2012). Důvody dovolání výslovně dovolatel neuvedl.
Poukazuje na zjištění soudu prvního stupně, který přiznával podíl na prodlení s předáním zhotoveného díla i žalobkyni, a přitom mu byl odepřen nárok na smluvní pokutu. Odvolací soud měl podle dovolatele vyvodit z prokázaného skutkového stavu se zřetelem na smluvní pokutu jiné závěry a vzájemný nárok žalovaného neměl zcela zamítnout. Dodává, že soud nezohlednil skutečnost, že k částečnému plnění došlo již před uzavřením smlouvy (před 9. 12. 2000), a že soud prvního stupně přecenil skutečnost, že dovolatel požádal o změnu stavby až 31. 5. 2001. Odvolacímu soudu vytýká, že vyložil dodatek č. 2 ze dne 19. 12. 2001 zcela selektivně, když dovodil, že žalobkyně nemohla být se zhotovením díla v prodlení. Upozorňuje na výslovné znění dodatku, které ponechává nedotčeny nároky smluvních stran, které do dne podpisu dodatku vznikly ve smyslu ustanovení čl. XI - Smluvní pokuty a smluvní sankce. Dovolatel upozorňuje na to, že rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje žádnou argumentaci, z níž by vyplývalo, jakými úvahami byl soud veden při svém závěru o dopadu změněného termínu na dokončení díla. Podle jeho názoru právě zmíněný čl. XI vylučuje závěr o tom, že ujednáním o novém termínu dokončení díla jsou automaticky vyloučena jiná smluvní ujednání, která upravují poměry smluvních stran odlišně od dopadu smluvené změny termínu dokončení, jaký by nastal ze zákona, pokud by takových specifických ujednání nebylo. Dovolatel míní, že zde odvolací soud zasáhl do smluvní volnosti účastníků.
Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby napadené rozhodnutí, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc vrácena soudům nižších stupňů k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného podala svoje vyjádření žalobkyně. Upozorňuje na to, že dovolání po formální stránce nenaplňuje náležitosti, neboť dovolatel jen obecně odkazuje na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i ty části, kde mu bylo vyhověno. Žalovaná popírá, že by v dodatku ke smlouvě chtěla vyjádřit vůli k tomu, aby při změně termínu dokončení a opakovaném stavebním povolení, se na stavbu vztahovalo ujednání o termínu dokončení z původní smlouvy. Žádá Nejvyšší soud, aby dovolání žalovaného odmítl jako nedůvodné, a přiznal ji náhradu nákladů zastoupení.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání žalovaného projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po té, co zjistil, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen (§241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Napadl-li žalovaný rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, a to i v části směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, nutno konstatovat, že Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud částí výroku I. rozsudku potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, nenastala rozhodnutím odvolacího soudu v poměrech žalovaného žádná újma, jestliže žalobkyní uplatněnému nároku nebylo v rozsahu 3 950 063,94 Kč vyhověno. Z tohoto důvodu je dovolání žalovaného v této části subjektivně nepřípustné, neboť bylo podáno tím, kdo k němu není oprávněn.
Podal-li žalovaný tím, že podal dovolání do všech výroků rozsudku odvolací soudu, dovolání i do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, nutno konstatovat, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mají charakter usnesení. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání žalovaného v rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, týkajícím se náhrady nákladů řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu ve znění do 31. 12 2012 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku [bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Dovolání žalovaného směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není tedy podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v části, jíž dovolatel brojí proti části potvrzujícího výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen vyhovující výrok I. soudu prvního stupně a výrok III., jímž byla zamítnuta vzájemná žaloba žalovaného.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písmena b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dané věci není dovolání žalovaného přípustné podle §237 odst. 1 písmena b) o. s. ř., rozhodl-li soud prvního stupně jediným rozsudkem.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není přípustné.
Nejvyšší soud vyšel z toho, že námitky dovolatele proti rozhodnutí odvolacího soudu se soustřeďují na to, že soudy nižších stupňů věc nesprávně právě posoudily, jestliže nepřiznaly dovolateli smluvní pokutu za opožděné dodání díla. Svůj nárok na smluvní pokutu vyvozuje žalovaný ze znění ujednání o změně původní smlouvy, jímž byl sice změněn původní termín dokončení díla na 20. 12. 2001, ale současně zde bylo uvedeno, že ujednáními v dodatku č. 2 nejsou dotčeny nároky smluvních stran, které do dne podpisu dodatku vznikly.
Podle §365 obch. zák. je dlužník v prodlení, pokud nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění, není však v prodlení, pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele.
Oba soudy nižších stupňů dovodily, že v daném případě žalobkyně (jako zhotovitelka) v prodlení nebyla, a žalovaný proto nemá nárok na smluvní pokutu. Úvahy obou soudů se lišily jen v tom, že soud prvního stupně vycházel ze znění zákona a dospěl k závěru, že zhotovitel se nedostal do prodlení, neboť byl v prodlení objednatel, a to jednak požadavky víceprací mimo dohodnutý termín 31. 1. 2001, absencí součinnosti (nestanovení konečné podoby díla, nedoložení projektové dokumentace) a též tím, že opožděně až toho dne, kdy mělo být dílo podle původní smlouvy předáno, podal žádost o povolení změny stavby před dokončením, o níž bylo po zastavení řízení z důvodů na straně objednatele, pravomocně rozhodnuto až 12. 12. 2001. Soud prvního stupně nepřiznal smluvní pokutu, protože to byl právě objednatel (žalovaný), který měl rozhodující podíl na tom, že žalobkyně (jako zhotovitelka) nemohla splnit svůj závazek ve sjednaném termínu. Odvolací soud potom vzal za rozhodující projev vůle smluvních stran, které dodatkem č. 2 změnily termín dokončení díla, a vyvodil z toho, že strany projevily vůli nahradit původní ujednání o okamžiku dokončení díla novým ujednáním, které termín dokončení určuje na 20. 12. 2001. Pokud smluvní strany takovou vůli projevily, zrušily tím původní ujednání, které určovalo okamžik provedení a předání díla na 31. 5. 2001, a nahradily je ujednáním o pozdějším datu plnění. Zhotovitel (žalovaný ) se tedy do prodlení od 31. 5. do 20. 12. nemohl dostat a jakýkoli nárok na smluvní pokutu není opodstatněný. Skutečnost, že dodatek č. 2 obsahoval i ujednání o tom, že jsou zachovány nároky smluvních stran, které až do podpisu dodatku vznikly, na tomto závěru nemůže nic změnit.
Nejvyšší soud upozorňuje, že přípustnost dovolání v daném případě zakládá pouze skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tento zásadní význam však Nejvyšší soud neshledal. V dané věci jde o posouzení projevů vůle smluvních stran ve zcela konkrétní věci, kdy je zřejmé, že objednatel neměl o díle přesnou představu, neměl řádnou projektovou dokumentaci ani potřebná správní povolení. Za těchto okolností je ujednání ze dne 19. 12. 2001 o změně původního termínu dokončení díla logickým ukončením celého smluvního vztahu, neboť po období nejistoty, v němž zhotovitel nemohl ve stavbě pokračovat z důvodů absence příslušného povolení, dospěly obě smluvní strany k východisku, které jim umožnilo splněním zhotovitele vztah ukončit. Nelze přisvědčit názoru dovolatele, že odvolací soud zasáhl do smluvní volnosti účastníků, byli to účastníci sami, kteří dodatek č. 2 sjednali. Objednatel se nemůže dovolávat prodlení zhotovitele s dokončením díla a současně souhlasit se změnou termínu pro toto dokončení. Oba soudy nižších stupňů správně vystihly tento aspekt věci, jen se soustředily každý na jiný prvek celé situace. Zatímco soud prvního stupně akcentoval nedostatek součinnosti objednatele a jeho liknavý postup při žádosti o povolení změny stavby před dokončením, odvolací soud zdůrazňoval vůli obou smluvních stran změnit původní termín dokončení díla. Pro posouzení dovolatelem uplatněného nároku na smluvní pokutu jsou významné oba prvky a oba s sebou nesou závěr, že tento nárok není opodstatněný. Přípustnost dovolání není proto založena ani tím, že by odvolací soud řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V dané věci jde o zcela konkrétní změnu původního smluvního ujednání a vzájemnou součinnost stran při realizaci závazku ze smlouvy o dílo, posuzovaná věc proto nemá potřebný judikatorní přesah. Oba soudy nižších stupňů též právně posoudily věc zcela v souladu s platným právem, zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu se tedy nedá dovodit ani z toho, že by řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalovaného není přípustné proti žádné části napadených výroků rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalovaného bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 40 540 Kč §1 odst. 2, věty první, §6 odst. 1, §7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 8 576 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 49 416 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., Nejvyšší soud nicméně uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. června 2014
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu
.