ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.104.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 104/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce T. H., zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17/736, proti žalovanému Ing. K. K. , zastoupenému JUDr. Věrou Krčmovou, advokátkou, se sídlem v Třebíči, Nové Dvory, kpt. Jaroše 755/2, PSČ 674 01, o zaplacení částky 1 069 000 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného o zaplacení částky 212 116 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 845/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2013, č. j. 28 Co 104/2013-320, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 20. prosince 2012, č. j. 5 C 845/2003-309, zastavil řízení ohledně vzájemného návrhu žalovaného, kterým se domáhal, aby byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 212 116 Kč s 10% úrokem z prodlení od 11. ledna 2002 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II, III a IV).
Rozhodl tak poté, kdy jeho v pořadí třetí rozsudek ze dne 4. ledna 2011, č. j. 5 C 845/2003-247, kterým zamítl žalobu žalobce o zaplacení částky 1 069 000 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), zastavil řízení ohledně vzájemného návrhu žalovaného na zaplacení částky 212 116 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II) a výroky pod body III, IV a V rozhodl o náhradě nákladů řízení, byl Krajským soudem v Brně usnesením ze dne 17. října 2012, č. j. 28 Co 10/2011-287, ve výrocích pod body II, III, IV a V zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V dalším řízení se pak soud prvního stupně po nepřipuštění rozšíření vzájemného návrhu žalovaného o další částku 420 137 Kč zabýval již jen vzájemným návrhem žalovaného o zaplacení částky 212 116 Kč s příslušenstvím, kterým byl procesní úkon žalovaného doručený soudu dne 27. dubna 2004. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaný proti žalobcovu požadavku na zaplacení částky 1 069 000 Kč jako nároku uplatněnému v důsledku odstoupení od smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 24. července 2001, jehož zamítnutí navrhl, uplatnil nárok na zaplacení částky 212 116 Kč s příslušenstvím jako zbývající části žalobcem neuhrazené ceny díla (č. l. 33).
Soud prvního stupně dospěl po provedení důkazu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. května 2009, č. j. 5 C 366/2004-226, ve znění opravného usnesení z 23. července 2009, č. j. 5 C 366/2004-241, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2010, č. j. 12 Co 421/2009-269, k závěru, že k rozhodnutí o tomto vzájemném návrhu nejsou naplněny podmínky řízení, neboť je ve věci dána překážka věci pravomocně rozhodnuté podle §159a odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Podle tohoto ustanovení jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Je totiž zřejmé, že o stejném nároku žalovaného na zaplacení požadované částky 212 116 Kč s příslušenstvím již bylo pravomocně rozhodnuto citovanými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze. Jednalo se totiž o nárok vyplývající ze stejného skutkového stavu mezi stejnými účastníky, byť se v nich žalovaný v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 5 jako žalobce domáhal zaplacení stejné částky z jiného právního titulu, a sice doplacení ceny díla podle smlouvy o dílo, platně uzavřené mezi stejnými účastníky.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. června 2013, č. j. 28 Co 104/2013-320, usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil (výrok pod bodem I), výroky pod body II, III a IV, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, změnil (výroky pod body II, III a IV) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem V).
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že zmíněný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. května 2009, č. j. 5 C 366/2004-226, ve znění opravného usnesení ze dne 23. července 2009, č. j. 5 C 366/2004-241, potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2010, č. j. 12 Co 421/2009-269, představuje pro řízení o dosud nerozhodnutém vzájemném návrhu žalovaného v této věci v částce 212 269 Kč překážku věci rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř. V uvedeném řízení se žalovaný v pozici žalobce domáhal úhrady nedoplatku ceny díla ve výši 212 116 Kč, které zhotovil na základě smlouvy o dílo uzavřené účastníky. Oba soudy v citovaném řízení shledaly smlouvu o dílo platně uzavřenou podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), přičemž zjistily, že dílo bylo provedeno vadně, a proto žalobce (v předchozím řízení jako žalovaný – objednatel díla) důvodně odstoupil od smlouvy o dílo poté, co řádně a včas reklamoval vady díla, které nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny. Obvodní soud pro Prahu 5 odůvodnil svůj zamítavý výrok tím, že dílo nebylo provedeno řádně, nebylo objednateli řádně předáno, proto není objednatel povinen podle §439 obch. zák. platit část ceny, která by odpovídala jeho nároku na slevu. Městský soud v Praze potvrdil zamítnutí žaloby z toho důvodu, že zhotovitel vady díla neodstranil, tudíž ani dílo nedokončil, a proto mu nevznikl nárok na doplacení ceny díla.
Odvolací soud konstatoval, že totožnost věci je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení, který je určen konečným petitem žaloby a vymezen skutkovými okolnostmi, jimiž je petit zdůvodněn. O totožnost předmětu řízení jde v případě, že v novém řízení se jedná o tentýž nárok vyplývající ze stejného skutkového stavu jako v předchozím řízení. Není však významné, jak byl skutek, který je předmětem nynějšího řízení, posouzen soudem po právní stránce, a to ani v případě, že byl posouzen nesprávně. Ostatně ani právní kvalifikací skutku v žalobě soud není vázán.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost založil na ustanovení §237 o. s. ř, neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jako dovolací důvod uvedl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rovněž namítl existenci jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel shledává nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v chybné aplikaci §159a odst. 5 o. s. ř. Dovolatel se domnívá, že není dána překážka věci rozhodnuté vzhledem k tomu, že se v předchozím řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 5 a před Městským soudem v Praze jednalo o jiný nárok než v řízení stávajícím. V řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 5 uplatňoval žalovaný, tehdy v pozici žalobce, nárok na zaplacení nedoplatku ceny díla na základě platně uzavřené smlouvy o dílo. V nyní posuzované věci uplatnil žalovaný poté, co v předchozích rozhodnutích dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalobce platně odstoupil od smlouvy o dílo, nárok na vypořádání vzájemného plnění do doby zániku smlouvy. Z toho důvodu nemůže podle jeho názoru působit zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze prejudiciálně, neboť otázku vypořádání vzájemných plnění po zániku smlouvy neřešil. Dovolatel v této souvislosti citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 23 Cdo 2646/2009, podle něhož je totožnost řízení rozhodná pro posouzení překážky věci rozhodnuté, případně překážky litispendence, dána totožností jejich předmětů a totožností účastníků. Totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit. O překážku věci rozsouzené se jedná v případě, kdy časově předcházející řízení už bylo dřív, než bylo zahájeno druhé řízení, pravoplatně ukončeno věcným rozhodnutím o totožném předmětu sporu. O tom, zda jde o totožnost nároku, rozhoduje jednak totožnost procesních stran a dále souhlasnost žalobního petitu shodně skutkově odůvodňovaného.
Dovolatel rovněž namítá, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu řízení spatřuje v tom, že „odvolací soud ve svém předchozím rozsudku ve věci č. j. 28 Co 258/2008-179 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, že základ žalobního nároku je důvodný a že žalobce platně odstoupil od smlouvy o dílo, který byl respektován soudem (např. nařízení znaleckého posudku usnesením soudu ze 7. října 2010) i samotnými účastníky, a zároveň vyslovil závazný právní názor, že s takto zaniklou smlouvou účastníků je spojena otázka vypořádání vzájemných plnění poskytnutých účastníky do doby zániku smlouvy, což je věcí soudu prvního stupně v další fázi soudního řízení a soud prvního stupně, vycházeje v prvé řadě z právní úpravy obchodního zákoníku, posoudí žalobcův požadavek na zaplacení žalované částky z hlediska vypořádání vzájemných plnění poskytnutých účastníky do zániku smlouvy. Odlišný právní názor od tohoto nenaznačil odvolací soud ani v dalším zrušovacím rozhodnutí č. j. 28 Co 10/2011-287, a pokud odvolací soud v dalším rozhodnutí č. j. 28 Co 104/2013-320, poté, co vydal předchozí zrušovací usnesení se závazným právním názorem, jejž účastníci respektovali a činili tomu odpovídající procesní úkony, dospěje k závěru, že své rozhodnutí založí na právním hodnocení, ve kterém zcela chybí posouzení a hodnocení těch okolností uložených jím samým ke skutkovému zjištění a právnímu posouzení soudem prvního stupně, v důsledku něhož shledává podmínky pro potvrzení usnesení soudu prvního stupně z jiného právního důvodu, kterým bylo řízení o vzájemném návrhu žalovaného zastaveno, nejsou zřejmě podle žalovaného dány podmínky pro postup podle §219 o. s. ř., tedy pro potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně a toto rozhodnutí znamená obsahově odepření práva na spravedlivý proces v řízení o odvolání.“
Dovolatel rovněž namítl, že soud prvního stupně nepřipustil návrh na rozšíření vzájemného návrhu žalovaného na částku 632 253 Kč. Podle jeho názoru se nejednalo o změnu žaloby, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně, nýbrž o uplatnění dalšího samostatného nároku vzešlého z nové právní skutečnosti odstoupení od smlouvy žalobcem. Došlo tak k tzv. „kumulaci nároků“ a uplatnění tohoto dalšího nároku je třeba považovat za další žalobu a v takovém případě soud nemůže rozhodnout o nepřipuštění návrhu na zahájení řízení. Dovolatel v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 1221/2010, podle něhož není rozšíření žalobního návrhu změnou žaloby, nýbrž uplatněním dalšího samostatného nároku. Současně dovolatel namítl, že odstoupením od smlouvy o dílo strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, je povinna toto plnění vrátit. K tomuto kroku není nutné započtení a soud je povinen toto vypořádání provést. Toto soud prvního stupně ani odvolací soud neučinily.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve stanovené lhůtě oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaný spatřuje přípustnost dovolání v tom, že podle jeho názoru se odvolací soud při řešení otázky, zda je dána překážka věci rozhodnuté v případě, že se účastník smlouvy o dílo jako zhotovitel domáhá v prvním řízení nedoplatku ceny díla a v druhém řízení nároku na vzájemné vypořádání z této smlouvy, od níž bylo odstoupeno, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být rozhodnuta jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Z tohoto hlediska tedy dovolatel tomuto zákonnému požadavku nedostál.
Přípustnost dovolání tedy mohla být posuzována pouze z hlediska dovolatelem uplatněné námitky, že odvolací soud řešil shora označenou otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolání není přípustné.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Vyplývá z materiální právní moci rozsudku, jejíž obecnou vlastností je, aby právní věc byla pravomocným rozsudkem autoritativně vyřešena zásadně definitivním a nezměnitelným způsobem (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I,II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1097).
Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu pro účastníky a popřípadě jiné osoby, vyplývající z ustanovení §159a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., věc projednávána znovu (srov. §159a odst. 5, §167 odst. 2 a §174 odst. 1 o. s. ř.).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovala-li osoba v původním řízení jako žalobce a v novém řízení jako žalovaný). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod č. 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 33 Cdo 4788/2008, které bylo Ústavním soudem shledáno ústavně konformním (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2010. sp. zn. I ÚS 3279/2010). Shodně je nastolená právní otázka řešena i v právní literatuře (srov. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 558), v níž je dovozováno, že překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně anebo došlo-li k nesprávnostem v procesu; přes tuto skutečnost nelze v budoucnu jakkoli narušovat meze nastolené právní moci odchylným rozhodováním nebo posuzováním věci. Od těchto názorů nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v nyní posuzované věci. O identitě účastníků v obou soudních řízeních není pochyb. Jde tedy o to, jestli jsou skutková tvrzení v obou případech stejná. Skutkový základ daného sporu tvoří především tvrzení žalovaného, které žalobce nezpochybnil, a sice že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, na jejímž základě provedl žalovaný pro žalobce stavební práce, jejichž kvalitu žalobce reklamoval, a následně pro neodstranění vad odstoupil od uvedené smlouvy o dílo. V nyní posuzované věci žalovaný netvrdil žádné jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení, a k nimž došlo později. Dospěl-li tedy odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, že projednání dané věci brání překážka věci rozsouzené, rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, že soud prvního stupně neměl rozhodovat o připuštění změny žaloby učiněné podáním žalovaného ze dne 7. října 2010, kdy žalovaný rozšířil svůj vzájemný návrh na částku 632 253 Kč s 10% ročním úrokem z prodlení. Podle žalovaného totiž nešlo o změnu vzájemného návrhu, ale v částce 420 137 Kč s příslušenstvím šlo o uplatnění nového nároku a soud měl o tomto návrhu bez dalšího rozhodnout. Aniž by bylo třeba řešit otázku, zda šlo o změnu vzájemného návrhu, či nikoli, nezakládá tato námitka přípustnost dovolání.
Jak již Nejvyšší soud judikoval v rozsudku ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, postup soudu a účastníků řízení pro případ, že soud ve výroku rozsudku, kterým se řízení končí, v rozporu s ustanovením §152 odst. 2 větou první o. s. ř. nerozhodl o celém předmětu řízení, je upraven v ustanovení §166 o. s. ř., podle něhož nerozhodl-li soud o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu (odstavec 1). Doplnění o část předmětu řízení učiní soud rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak soud rozhodne usnesením. Nevyhoví-li soud návrhu účastníka na doplnění rozsudku, usnesením návrh zamítne (odstavec 2).
Tato právní úprava vylučuje možnost napadnout odvoláním to, že soud nerozhodl o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, tedy „nevydání“ příslušného rozhodnutí ve výroku rozsudku (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1126 s.). Již pojmově nelze podat odvolání proti výroku, který nebyl vydán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 44/99, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, pod č. C 123). Nelze-li procesní vadu spočívající v nevyčerpání celého předmětu řízení uplatnit cestou odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, postrádajícímu příslušný výrok, pak ji nelze uplatnit ani dovoláním; dovoláním lze napadnout toliko rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.), neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu být nemůže (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1244/97, in www.nsoud.cz ) a dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné není (§236 odst. 2 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, že soud měl provést vypořádání stran v důsledku odstoupení od smlouvy. Na této otázce není napadené usnesení odvolacího soudu založeno.
Vzhledem k nepřípustnosti dovolání se Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. nemohl zabývat namítanými vadami řízení.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první, odst. 3 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu